Jazyk amazonských indiánů nezná slovo pokrok. Nemá výraz pro rozvoj ani pro náhodu. Nová věc, nová cesta, nový objev jsou tam podezřelé už z principu: co bylo potřeba, vymysleli dědové a pradědové a ten svět drží tisíce let pohromadě. Může to znít jako zaostalost, jenže nikdo tam nemusí začínat znovu a nikdo nikoho nepředhání. U nás je to obráceně. Chceme, aby se děti měly lépe než my, takže se pořád musí něco vymýšlet, pořád se šlape a jede k nějakému cíli. I kdyby na konci té cesty čekala propast.
Přírodu nevyužívat, ale oslavovat
Podle britského historika Arnolda Toynbeeho byly vyhlídky lidského rodu na přežití o poznání nadějnější v dobách, kdy jsme byli bezbranní vůči tygrům, než dnes, kdy jsme bezbranní vůči sobě samým. V tom světle jsme proti amazonským indiánům ve slabší pozici hned dvakrát: s tygry by si poradili lépe a jeden vůči druhému jsou o poznání méně nebezpeční než my.
Rozdíl je v základním postoji. My se přírodu snažíme používat, využívat, něco z ní mít, vyždímat ji. Chceme ji organizovat a řídit, aby nám sloužila, a přitom si na ni bez ustání stěžujeme: když je zima, chceme teplo, když je teplo, chceme zimu, když prší, chceme sucho. Indián se přírodě nevzpouzí. Přijímá ji tak, jak přijde, ani slovem na ni nezahřeší a oslavuje ji místo toho, aby si ji podmaňoval.
Neptej se a pozoruj
Rada, kterou dal náčelník Aritana, zněla: neptej se a pozoruj. Mezi oběma civilizacemi je právě tady propastný rozdíl — my musíme všechno okamžitě hodnotit.
Kdo poslechne a jen pozoruje, dobere se věcí, o kterých se v Amazonii nemluví. V šest ráno svítá, začíná houkání, vítání slunce. Jakmile se otevřou vrátka do obrovské maloky, sluneční paprsky proběhnou rovnou k hamace náčelníka. Vesnice i obydlí jsou postavené vzhledem ke slunci a ke kosmu, a když se staví nová chalupa a nová vesnice, orientuje se zase správně vůči světovým stranám. Nejsou to tedy jen děti země, ale i děti kosmu. Nás světové strany při stavbě nezajímají.
K tomu patří i klid, který se nedá předstírat. V noci je v Amazonii zima. Zatímco návštěvník leží pod dekou v kalhotách a svetru a nemůže se dočkat rána, náčelník vstane nahý, přijde a konstatuje: to je ale zima. Nestěžuje si. V poledne při čtyřiceti stupních přijde znovu a řekne, že je ale vedro. Spokojený je pokaždé — i když přiletí komáři a začnou kousat.
Po Měsíci se přece procházejí, kdy chtějí
Chlouba západní civilizace, tedy technika, která nás dostala do kosmu a na Měsíc, nechala šamana chladným. Podivil se, co je na tom vlastně zvláštního: po Měsíci se přece procházejí, kdykoli chtějí.
Otázka, která z toho plyne, není folklorní. Je takový imaginativní způsob myšlení přenosný? Dá se naučit pracovat s vlastní myslí tak, abychom se posunuli za představu, že dokud člověk něco nepostaví, nesestrojí a nesmontuje, nic nezmůže?
Vůdce je ten, kdo jde první
Nastartovat takovou změnu by musel někdo, kdo ji sám prožije, ne někdo, kdo ji vymyslí. A přesně tací vůdci chybějí. V indiánském pojetí není vůdce ten, kdo něco slibuje, ale ten, kdo jde všude první. Kdo se rozhodne postavit novou chalupu, neřekne ani slovo: vezme první sekeru a jde. Když se ohlédne a všichni jdou za ním, je pořád náčelníkem. Když za ním nejde nikdo, náčelníkem být přestal.
My jsme naopak kultura, která pořád mluví. Na jakékoli schůzi či jednání se mluví donekonečna a k tomu, kdo dovede všechno skvěle vysvětlit, se utíkáme jako k nejlepšímu člověku. Jenže nejlepší bývá ten, kdo mluví málo a pak něco udělá. Indiáni jsou lidé činu, ať už jde o šamana, nebo o náčelníka. Nikdo nikomu nic neslibuje.
Ilustruje to příběh ze Severní Ameriky 19. století. Náčelník Washakie zestárl a mladá generace usoudila, že je neschopný starý dědek a že si zvolí někoho jiného. Neřekl na to ani slovo, nehájil se a nevykřikoval, jak je nejlepší — beze slova zmizel. Byly to ještě doby velkých válek mezi kmeny. Za nějaký čas přišel k poradnímu ohništi, kde všichni seděli, a beze slova jim hodil na zem skalpy pobitých nepřátel. A byl dál náčelníkem.
Rody i celé národy se rozplývají
Zmizet ale mohou i celé národy, nás Čechy nevyjímaje. Není to nic nového pod sluncem: Vršovci se rozplynuli, Slavníkovci se rozplynuli — přesněji řečeno byli rozplynuti, a velmi drsně. Rozplynuli je Čechové. Žádná holoubátka, jak se rádi prezentujeme, nýbrž stejní jako Teutoni, Iberové nebo Sasové. Právě proto tady jsme.
Z toho ale neplyne, že se identita má odevzdat dobrovolně a u stolu. Velká evropská organizace se snaží udělat z národů jeden národ a politici, kteří jsou si všude podobní, mají za to, že když se to schválí na plénu, tak se to stane. Historie říká něco jiného: takové věci se nerozhodují na schůzi, musí se nechat vývoji. Ano, rozplýváme se v Evropě v Evropany — jenže z nařízení, pokynů a rozhodnutí ještě nikdy žádný národ nevznikl. Rozplývání vlastní identity bychom rozhodně neměli podporovat, natož mu sami pomáhat.
Luk namířený proti letadlu
Jak vypadá obrana identity v praxi, ukazují záběry z posledních nepatrných území, kde ještě žijí nekontaktované kmeny. Nad pralesem přelétá letadlo, dole stojí červeně pomalovaný indián, poskakuje, dívá se nahoru a míří proti letadlu lukem a šípem. Jde bránit svou rodinu, svůj kmen a svou existenci proti komukoli a je mu úplně jedno, jak dopadne. Kdyby přijely tanky, střílel by lukem i proti tanku.
Tohle už neumíme. O rodinu se člověk ještě brání, ale národ je pod kuratelou party politiků, kteří si toto právo uzmuli a čachrují s ním. Evropa je starý kontinent a tím se všechno omlouvá: ustupujeme z pozic, z nichž jsme si kdysi rozdělovali svět. Teď svět rozděluje nás. Dávali jsme za uši jiným, teď je řada na nás.
Silná Evropa stojí na silných národech
Bránit se dají hodnoty, tradice, kultura a jazyk — tak, jak svůj jazyk brání indiáni Javalapiti, kterých zbývá posledních osm. Jejich náčelník se ho v přemíře kmenů a národů Jižní Ameriky snaží zachránit. Stejné úsilí by slušelo i nám.
Není to nic proti společné Evropě. Ta ale musí stát na pevných základech a ty tvoří jednotlivé národy: silný národ se silným jazykem, silnými tradicemi a silnými lidmi znamená i silnou Evropu. Protitlak jde přesně opačným směrem — rozpustit národy s odůvodněním, že národy vytvářejí třenice a hranice plodí spory, násilí a nakonec i zvěrstva. Připomíná to povzdech jednoho severoamerického náčelníka, který prý žádal, aby se jeho lidé směli ještě jednou porozhlédnout po prérii, než zmizí.
Kdo dnes o sobě prohlásí, že je Evropan, hraje politickou hru. Jakou řečí by takový Evropan mluvil? Nějakou evropskou? Ani Spojené státy nejsou vhodný příklad k následování: vznikly zcela jinak, národy v našem smyslu tam nejsou, respektive je jich tolik, že si každý najde svou cestičku nebo svůj byznys. Všemu se musí dát čas.
Kmen, nebo národ
Někde společnost zůstane u kmenového uspořádání, jinde se vyvine v národ. V částech Afriky fungují dodnes především kmenové struktury a o Afrikáncích na jihu kontinentu, potomcích holandských přistěhovalců, se mluví jako o jediném bílém kmeni.
Vývoj, který o tom rozhoduje, je krutý. Český národ se postavil na tom, že ty ostatní zlikvidoval; slabší jednoduše odpadli. Je to přesně podle přírodní filozofie — a je to kruté.
Z kmenového světa rovnou do vrcholného kapitalismu
Situace severoamerických indiánů je dnes velmi smutná. Bílí si už před časem začali sypat popel na hlavu a omlouvat se za historii starou sto i tři sta let, ať už šlo o otroctví, nebo o hubení indiánských kmenů. V paragrafech se to obrátilo naruby: indiáni mají právo prakticky na všechno, jako jediní smějí provozovat herny s hracími automaty — takže nejen Las Vegas, ale i indiánské rezervace — a vlastní naftová pole.
Jenže je to skok z kmenového období rovnou do vrcholného kapitalismu a takové skoky bývají katastrofální, podobně jako čínský skok velkého kormidelníka. Výsledkem jsou hrůzy, které se těžko popisují: indiánský mladík přijde do muzea, ukáže na vitrínu, že tahle čelenka patřila jeho dědovi, a muzeum ji musí vydat. On ji vezme, za rohem prodá do zastavárny, koupí si flašku a opije se.
Je to rafinovanější podoba ohnivé vody a je to pohyb ode zdi ke zdi. Nejdřív někdo indiány vrhl do kapitalismu a naučil je používat peníze, které je zlikvidovaly, a teď jim ve snaze o odpuštění dává veškerá práva — jenže vztah k nim už nemají. Z toho plyne jediné: bez pevných národních základů dopadneme stejně.
Cena, kterou si příroda vybírá
Rabujeme zdroje země, jenže není za tím spíš prostý fakt, že je nás příliš mnoho? Otázka po takzvané zlaté miliardě, tedy po počtu lidí, který planeta udrží, se automaticky odbývá nálepkou konspirace. Přitom v chudých oblastech bývá porodnost prakticky nekontrolovatelná a humanitární pomoc, sama o sobě bohulibá, zachraňuje životy, které pak čeká existence v naprosté bídě. Amazonští indiáni tenhle problém nemají.
Důvod je tvrdý a mluví se o něm nerad — spíš na uzavřených přednáškách, kde posluchači vědí, s kým mají tu čest. Indiánská kultura totiž nejsou jen krásné tance, zpěvy a radost. Patří k ní i krutost, protože svoje věci nechává vyřešit přírodu. Dětská úmrtnost dosahuje až třiceti procent a šamani se nepouštějí do toho, aby zachraňovali takzvané slabé kusy. Aniž by to tak sami formulovali, drží tím pohromadě genofond: slabší odcházejí, zůstávají silnější. Není to návod pro nás a nikdo ho jako návod nenabízí. Má to ale jeden doprovodný důsledek — v tropech jich žije právě tolik, kolik se jich tam uživí.
S tím souvisí i čísla, která se běžně citují špatně. Průměrný věk kolem třiceti let počítá i všechny zemřelé děti; dospělý se běžně dožívá sedmdesáti, osmdesáti i devadesáti let. Návštěva u Kofánů po zhruba čtyřiceti letech to potvrdila naplno: nechyběl jediný z tehdejších kamarádů, všichni byli zdravotně i fyzicky ve výrazně lepší kondici než jejich evropský host a všichni měli svoje vlastní zuby. Host z Evropy nemá vlastní ani jeden.
Umělá inteligence a přetržení lidství
Všechny naše vynálezy, technologie, velký pokrok a věčný růst se nakonec mohou stát příčinou našeho pádu. Australský filozof Toby Ord z Oxfordské univerzity, který se zabývá budoucností lidstva, to shrnul do jedné věty: lidstvo ročně utratí víc za zmrzlinu než za to, aby zjistilo, jestli nás technologie, které samo vyvinulo, jednou nezničí. Dnes to platí především o umělé inteligenci, u níž hrozí přetržení lidství — přetržení té cesty, která vede od přírody ke kultuře.
Lákadlo je pokaždé stejné: všechno bude jednodušší, rychlejší, lacinější a lepší. A není to lež. Vyhledávač s umělou inteligencí opravdu najde všechno, co člověk potřebuje, všechny výsledky a všechny souvislosti; svět je najednou blíž a všichni nadšeně tleskají. Přesně tak se tleskalo i v době, kdy se rozbil atom a vymyslely se atomové zbraně a obohacený uran. Co přijde potom, nevidí nikdo. Einstein to tušil — podle jeho známého výroku věda bez víry pokulhává — jenže s takovými větami se dnes nepochodí.
Vědecká revoluce bez revoluce morální nestačí
Vědecká revoluce proto vyžaduje především revoluci morální. Jinak si lidstvo — a hlavně ta jeho část, ke které patříme — s takzvaným pokrokem neporadí. Je to totéž, co v jiné době shrnul Baťa: to, co jsme si zvykli nazývat ekonomickou krizí, je hluboká krize mravní.
Jak by taková morální revoluce vypadala? Nejdřív padne drsný obraz — musela by přijít obrovská očista krve, museli by tu být jiní lidé, kteří by morálku uchopili za lepší konec. Vzápětí ale přijde střízlivější vysvětlení: nejde o program, jde o skepsi. Jsme všichni vychovaní stejně a plujeme na jedné lodi, kde morálka nikoho nezajímá, protože nepřináší peníze ani bohatství. Napravit ji je něco neuchopitelného — nedá se zvážit ani změřit.
Zbývají bubliny, tedy malé skupiny, které se snaží nebýt tolik ovlivnitelné okolím. Radostné je, že se do takových uskupení začínají formovat mladí lidé. Otázka je, jestli se to posune dál: jestli od rytmických tanců a bubnů, po kterých se člověk stejně vrátí do korporátních kolejí a jede dál, dojde i na morální očistu. Muselo by přijít něco jako zlom, nebo by takových skupin musela vzniknout obrovská spousta a musely by mít nějakou váhu.
Závěr
Amazonský svět není návod k okopírování a nikdo ho tak nenabízí. Je to zrcadlo. Ukazuje, že spokojenost nemusí být výsledkem pokroku, že vůdcovství se pozná podle toho, kdo jde první a mlčí, a že identitu za nás nikdo neubrání. Silná Evropa může stát jen na silných národech — a poznání, ke kterému člověk dojde, má smysl sdílet, dokud je svobodný.
