Lékařka Gertrúda Čápová strávila řadu let ve švýcarských nemocnicích, léčila ale i před rokem 1989 v Česku a k domácímu zdravotnictví se vrací dodnes. V rozhovoru srovnává českou a švýcarskou medicínu a popisuje, proč podle ní o kvalitě péče nakonec nerozhodují přístroje, ale přístup k člověku. Jde o její osobní zkušenost a názory – včetně pohledu na takzvanou celostní a alternativní medicínu, který část odborné veřejnosti odmítá. Redakce jednotlivá tvrzení neověřuje ani nevyvrací; předává je tak, jak je host formuluje, a úsudek nechává na čtenáři.
Špičková medicína není jen o přístrojích
Pod pojmem špičková medicína si Čápová dnes nepředstavuje v prvé řadě špičkové přístroje. Ty jsou podle ní jen prvním předpokladem. Rozhodující je až interpretace vyšetření – a hlavně lékař a tým, který moderní diagnostické prostředky zastřešuje a dokáže pacientovi ušít terapii na míru. Technika sama o sobě podle jejího líčení nestačí, teprve lidé kolem ní dělají z medicíny špičkovou.
Největší rozdíl je v přístupu – a ten nic nestojí
Tendenci Čechů stěžovat si na vlastní zdravotnictví Čápová do velké míry nesdílí. Vzdělání lékařů podle ní u nás vůbec není špatné a dostupnost péče označuje za dobrou. Zásadní rozdíl vidí jinde – v chování personálu k pacientům i pacientů k personálu. Ve Švýcarsku a v zemích na západ od českých hranic je podle ní běžnější vzájemná slušnost, samozřejmé pozdravení a poděkování. Právě tenhle přístup podle ní dělá rozdíl, a přitom nic nestojí – není to o přístrojích ani o vzdělání, ale o kultuře, ve které lidé vyrůstali.
Pacient si sám určuje, jakou medicínu chce
Za velkou výhodu švýcarského, německého i rakouského systému Čápová považuje, že si pacient sám určuje, zda přijme takzvanou západní školní medicínu, nebo zvolí celostní, integrativní či ortomolekulární přístup. V německy mluvících zemích je podle ní celostní pohled populární a existují tam kliniky, kde se propojuje s klasickou onkologií, chirurgií i interní medicínou. Přiznává, že ji tam právě sami pacienti naučili vnímat věci jinak než jen optikou školní medicíny. Vzpomíná přitom na svého učitele z interní propedeutiky, který studentům opakoval, že pacient má pravdu a je na lékaři najít klíč, jak mu pomoci.
Cesta emigrantky: začít znovu od nuly
Léčit začínala ve Svitavách, v prostředí ještě předrevoluční medicíny, a odtud zamířila rovnou do Davosu. Byly to podle ní dva úplně jiné světy. Dnes se říká, že se klaní všem emigrantům – člověk, který odchází do ciziny, dostává punc cizince a často musí začít od nuly, znovu dokazovat, co už jednou dokázal. Sama přitom zažila i šikanu kvůli svým znalostem. Naučila se být diplomatkou, nenechat se zatlačit a vážit si sama sebe. O to víc si podle svých slov cení lidí, kteří odešli do ciziny ještě před rokem 1989 a měli cestu jen jedním směrem.
Aha moment: člověk jako jeden celek
Zlom v tom, jak přestala člověka dělit na jednotlivé specializace, spojuje Čápová s Brucem Liptonem. Uvědomila si, že buňky v těle žijí ve vnitřním prostředí, které ovlivňují dobré i špatné mechanismy, a že když spolu jednotlivé pochody nekomunikují správně, vzniká nerovnováha, která podle ní vede k nemocem. Připomíná, že Lipton byl dlouho považován za dezinformátora a že lidé, kteří předběhnou dobu, si podle jejího přirovnání musí v koutě počkat, než je ostatní doženou. Je přesvědčena, že se pohled na medicínu bude muset změnit i u nás, protože klasická léčba někdy naráží na své hranice a pak nastupuje snaha udržet v rovnováze celé tělo, ne jen tlumit dílčí potíže.
Alternativní směry u nás zůstávají na okraji
Českou tradici léčitelství Čápová připomíná jmény jako Jiří Janča či páter Ferda a knihou Učenci, mágové a léčitelé, sahá až k Hildegardě von Bingen. Lidé, kteří jsou podle ní nadčasoví, to nikdy neměli snadné – byli sledovaní a napadaní. Zatímco v německy mluvících zemích působí vystudovaní odborníci na fytoterapii a celostní přístup, kteří nejsou lékaři, u nás podle ní takové vzdělání chybí. Jako první vlaštovky jmenuje kraniosakrální terapii, která začíná být akceptována, dále homeopatii a čínskou medicínu. U té oceňuje hlavně důkladný rozhovor s pacientem – ptá se na prostředí, práci, stres, koníčky i rodinu – a účinek akupunktury, o kterou pacienti sami stojí. Dodává, že ne vše z asijské medicíny musí být pro nás přijatelné.
Hodina, která patří jen pacientovi
V Davosu ji zpočátku káráli, že vyšetřuje pacienty příliš rychle – ne kvůli nedůslednosti, ale proto, že pacient tam potřebuje mít pocit, že celá hodina patří jen jemu. Během konzultace se podle ní nezvedají telefony, sestra vyruší jedině tehdy, když jde o život, a i ta jen přes chat položí dotaz, na který lékař nemusí reagovat okamžitě. Doma to podle jejího líčení nebylo o nekvalitě, ale o počtech – dvacet pacientů za den místo pěti nebo deseti nedává na klidnou diferenciální diagnostiku dost prostoru.
Kolik to stojí a proč jí dává smysl víc stupňů pojištění
Na otázku, kolik švýcarská péče stojí, Čápová popisuje systém základního, poloprivátního a privátního pojištění. Za férové považuje, že si pacient sám vybere úroveň – kdo je ochoten a schopen si připlatit, má nadstandard, na který podle ní má nárok. Kvalita samotného vyšetření, laboratoře i radiologie je ale podle ní pro všechny stejná, stejně jako čekací doby; liší se jen to, jak často pacienta navštíví přednosta kliniky. Podobný vícestupňový model by uvítala i v Česku – podle ní by ulehčil nemocnicím, klinikám i samotným pacientům, kteří by získali dosah na část rychle rostoucí sítě privátních klinik.
Proč se vrátila domů
Ze Švýcarska podle svých slov úplně neodešla – stále tam částečně působí a získala si tam úctu pacientů i kolegů. Důvody návratu jsou osobní, ne odborné: rodina a pocit, že doma se může volně nadechnout. K tomu přidává přání přinést českým pacientům to, co se v cizině naučila – ukázat, že léčba může jít i jinou cestou než jen tou klasickou. Filmem Invaze barbarů zároveň připomíná, že si zahraniční systémy netřeba malovat jen na růžovo. České zdravotnictví je podle ní dostupné všem, byť stejně pro všechny, a právě proto by podle ní pomohla možnost volby úrovně péče.
Závěr
Rozhovor přibližuje pohled lékařky, která prošla českým i švýcarským systémem a klade důraz na vztah k pacientovi, čas a celostní vnímání člověka. Jde o její osobní zkušenost a názory, včetně postojů k alternativní a celostní medicíně, které nejsou obecně přijímané; jednotlivá tvrzení si čtenář může ověřit a posoudit sám.
