Lékařka Gertruda Čápová, specialistka na pneumologii, alergologii a potravinové intolerance, která léta pracovala ve Švýcarsku a dnes ordinuje i v Česku, popisuje, jak se podle ní proměnil vztah medicíny k mluvenému slovu, k naději a k psychice pacienta. Mluví o paliativní péči, o pacientech, jejichž uzdravení si neumí vysvětlit, o strachu jako o nemoci doby i o kvalitě jídla.
Jde výhradně o její vlastní zkušenosti, klinická pozorování a názory. Redakce je nijak neověřuje ani nevyvrací a nepředkládá je jako lékařské doporučení; předává je tak, jak je formuluje ona sama, a úsudek nechává na čtenáři.
Prognóza jako kletba
Čápová opakovaně zdůrazňuje, že žádný lékař nemá právo uvalit na pacienta to, co sama nazývá kletbou — větu typu „máte před sebou tři měsíce života". Setkává se s tím podle svých slov u pacientů v Česku i ve Švýcarsku a ptá se sama sebe, jestli za tím stojí ego, nebo prostě chybějící empatie.
Její argument je jednoduchý: lékař to podle ní neví. „I když mám tu diagnózu, jakou mám, tak já nevím, co se uděje," říká a odkazuje na pacienty, jejichž zlepšení si medicína neumí vysvětlit. Určit člověku den, kterým jeho život skončí, považuje za neetické — mimo jiné proto, že pacient přichází k lékaři s důvěrou a tu podle ní není možné zklamat.
Netýká se to jen onkologie. Stejně to podle ní platí u chronických nemocí, včetně autoimunitních a neurologických, které se podle jejího pozorování chovají mnohdy hůř a nepředvídatelněji než nádorové onemocnění.
Provázet až do poslední minuty
Na otázku, jak se ve Švýcarsku pracuje s pacienty v paliativní péči, odpovídá stručně: pořád empaticky a pořád pozitivně. Popisuje, že většina takových pacientů chce být doma, část z nich dál dochází na infuze nebo jiné terapie, a to podle ní doslova do posledního dne.
Jako příklad toho, co si podle sebe neumí vysvětlit, uvádí známý případ ženy v terminálním stadiu lymfomu, která se podle vyprávění probrala z kómatu uzdravená. Zmiňuje také, že v Kalifornii existuje pracoviště, které se takovými nevysvětlenými uzdraveními zabývá. Sama dodává, že to zní nepravděpodobně až utopicky — trvá ale na tom, že s takovými případy se ve své praxi setkala.
Povinnost lékaře vidí v tom nechat pacientovi víru až do konce. „I ten poslední den nemusí být poslední," shrnuje svůj postoj.
Co lékař sděluje beze slov
Čápová připomíná knihu profesorky Haškovcové Spoutaný život, kterou četla ještě jako mladá lékařka, a v níž ji zaujal popis toho, jak pacient čte nonverbální signály. Stačí podle ní, aby lékař uhnul pohledem, a pacient si domyslí, že mu není sdělována pravda — i když to tak vůbec být nemusí.
Uvádí i krajní příklad z téhle logiky: pacient, kterému lékař ve spěchu řekl, ať přijde za hodinu, si podle jejího líčení vyložil odklad jako zamlčenou zlou diagnózu a skočil z okna. Nemocný člověk se podle ní na lékaře dívá jako na někoho, kdo mu podá ruku, a strach a nejistota zesilují každý detail chování.
Držet pacienta v pozitivním nastavení přitom podle ní není lhaní. Když pacient sám cítí, že mu mnoho času nezbývá, a chce si stihnout dořešit své záležitosti, bere to jako úkol — pomoct mu je dokončit, ale nepustit ho přitom psychicky dolů.
Muž, kterému nádor záhadně zmizel
Konkrétní případ, který si podle svých slov dodnes pamatuje: pětatřicetiletý muž s rakovinou žaludku, kterého na sále otevřeli a zase zavřeli se sdělením, že se nedá nic dělat. Potkala ho zhruba po pěti letech, požádala ho, jestli ho může vyšetřit — a onemocnění podle ní beze stopy zmizelo.
Tehdy to považovala za zázrak, dnes si to vysvětluje jinak. Muž jí prý řekl, že si po sdělení diagnózy naplánoval, že si udělá to, co chtěl. Přestal se podle jejího líčení zabývat tím, co bylo, a začal žít ze dne na den, přítomným okamžikem. Čápová k tomu dodává, že to nepovažuje za jediný klíč a že takové přenastavení mysli nedokáže každý.
Na otázku, jestli pacient bral ještě nějaké preparáty, odpovídá s úsměvem, že si prý dával každé ráno panáka slivovice — a že podobné drobnosti podle ní hlavně zklidní hlavu a odbrzdí strach. Sama zdůrazňuje, že to nezobecňuje na všechny pacienty; rozhodující je podle ní mentální nastavení.
Hypertermie a právo pacienta zvolit si cestu
Ve Švýcarsku podle ní existuje vedle oficiální onkologie i prostor pro jiné postupy — mimo jiné hypertermii, tedy zahřívání nádorové tkáně, které podle jejího popisu tlumí aktivitu nádorových buněk a vede k jejich odumírání.
Podstatné je pro ni nastavení procesu. Vždycky podle svých slov trvá na tom, aby se k případu vyjádřili onkologové, a preferuje spolupráci: část pacientů absolvuje chemoterapii nebo ozařování a souběžně dochází na doplňkovou terapii, jejímž cílem je udržet organismus v dobré kondici. Pokud se pacient sám rozhodne jít jinou cestou, respektuje to jako jeho volbu.
Dvě pacientky s rakovinou plic
Za poslední čtyři roky měla podle svých slov dvě pacientky s rakovinou plic, u nichž se podle ní podařilo dosáhnout ústupu nemoci. Jednu z nich popisuje podrobněji: sportovkyně, která běhala do kopců ve výškách kolem 3 500 metrů a začala jí docházet dech; vyšetření ukázalo nádor plic s metastázou na druhé straně.
Pacientka podle jejího líčení absolvovala zhruba dva cykly chemoterapie a pak oznámila, že v ní pokračovat nechce a chce zvolit jiný postup. Čápová popisuje, že se při kontrolních CT plic po třech měsících ukazoval ústup nádoru, a sama to komentuje jako velké překvapení.
Rozhodující faktor ale nehledá v terapii. Nejsilnější složkou byla podle jejího přesvědčení urputnost té ženy — argumentovala prý dvěma malými dětmi a tím, že to prostě musí přežít. „Já si myslím, že tam ta její hlava, to její mentální nastavení byl ten nejsilnější faktor," říká.
Psychedelika pod dohledem jako cesta ke zpracování strachu
Věta „to máte z nervů" je podle Čápové k ničemu — psychika podle ní nemoc spouští i pomáhá ji zvládat, a otázka tedy zní, čím konkrétně jde se strachem pracovat. Švýcarsko označuje za zemi psychedelik, kde bylo objeveno LSD, a připomíná, že podobný výzkum běží i v Česku.
Vyzdvihuje práci profesora Horáčka, kterého označuje za zakladatele tohoto směru u nás, a zmiňuje probíhající studie u onkologických pacientů. Podstata účinku je podle ní v tom, že si pacient sám se sebou vypořádá věci, které měl nevyřčené nebo nevyřešené. Popisuje také, že se výsledky liší — někdo se začne zlepšovat, někdo odejde — a že podle výpovědí pacientů jim po terapii bývá lépe.
Opakovaně zdůrazňuje rámec: jde o postup pod supervizí a v režimu evidence based, nikoli o něco, co by si měl kdokoli zkoušet sám. Pacienti jsou podle ní sledováni, vedou se s nimi rozhovory a terapeut určuje dávkování i vedení celého procesu. Přínos v tom vidí nejen pro onkologické pacienty, ale i pro lidi s depresí nebo jiným chronickým onemocněním. Vedle psilocybinu se v Česku zkouší i ketamin, mimo jiné v Národním ústavu duševního zdraví.
Strach jako nemoc doby
Od strachu z nemoci se rozhovor posouvá ke strachu obecně. Čápová popisuje, že v mediálním provozu skoro nenajdete dobrou zprávu — převažují katastrofy, havárie, hrozby. Držet lidi ve strachu podle ní znamená mít je poslušné, protože vystrašený člověk se bojí vystoupit ze své zóny a udělat věci jinak.
Zároveň pozoruje protipohyb: lidé podle ní na špatné zprávy postupně otupují a přestávají na ně reagovat. Z toho jí vychází otázka, jestli je to cesta k odolnosti vůči špatným informacím, nebo jestli si to vyžádá zprávy ještě rafinovanější a děsivější.
Zdravotní dopad je pro ni ten hlavní důvod, proč o tom mluví. Trvalý strach podle ní nastartovává kaskádu stresových drah a mediátorů, a z té podle jejího výkladu vycházejí další nemoci.
Proč se podle ní Švýcaři dožívají vyššího věku
Švýcaři podle Čápové rozhodně nejsou bez strachu — jsou spíš velmi organizovaní. Rozdíl vidí v životním stylu: jezdí na kole, chodí do hor, lyžují, běhají, a to napříč generacemi. Na vysokých kopcích podle jejího pozorování běžně potkáte osmdesátníky.
Druhou složkou je pro ni střídmost a kvalita jídla. Popisuje, že Švýcaři podle ní nejedí velké porce, nepřejídají se a velmi dbají na to, co si do jídla vyberou; potraviny, které jsou běžné v českých obchodech, by si podle ní nekoupili. Zmiňuje rozšířené vlastní zahrádky i hospodáře, kteří pěstují staré odrůdy obilovin, zpracovávají je ručně a nepoužívají chemická hnojiva.
Takoví farmáři mají podle jejích slov úrodu vyprodanou několik let dopředu a podobně fungují i vazby obchodů na konkrétní chovatele u masa a sýrů. Základ švýcarské dlouhověkosti hledá právě v téhle kombinaci střídmosti a kvality. „Já neznám Švýcara, s kterým se bavím, že by nerozuměl, co to znamená zdravá dobrá potravina," říká.
Ne alergie, ale intolerance — a domy bez koberců
Ve své švýcarské praxi podle ní dnes klasické alergie na pyly nebo prach tolik nevidí — převažují potravinové intolerance. Vysvětluje si to opět strachem a drážděním neurovegetativního systému, které podle ní spouští kaskádu vedoucí až k intoleranci.
Zvláštní kapitolou je bydlení postavené přímo pro lidi s takovými potížemi — bez koberců a záclon, s vařením z nejzákladnějších surovin. Vzniklo podle jejího popisu z popudu architektů a netýkalo se primárně alergií, ale takzvaného mastocytárního syndromu: bolestí svalů, únavy a reakcí na vůně, pachy a prach.
Záměr hodnotí jako dobrý, výsledek jako problematický. Lidé jsou tam podle ní nešťastní, navzájem si ubližují a píšou na sebe stížnosti — vadí jim, když si někdo vedle vaří. Ze snahy o sterilní prostředí se podle jejího čtení stalo vězení a místo nesvárů. Sama přitom nezpochybňuje, že ti pacienti mají reálné obtíže; velkou složku ale vidí v psychické nadstavbě, protože jsou podle ní konfliktní a málo odolní. Popisuje pacientku, která jí v ordinaci při dvaceti stupních pod nulou otevřela okna se slovy, že tam je smrad, i pár, který si na sedačku rozložil igelity, aby se izoloval od možné nákazy. Dodává, že jí jich je líto, protože žijí ve vlastním vězení.
Jak se najíst v Česku
Sama do supermarketů podle svých slov nechodí a nenakupuje ani online — potravinu potřebuje vidět a stále jí nedůvěřuje. Nechává si poradit a spoléhá na několik konkrétních pěstitelů a farem; míst, kam chodí, má prý doslova pár. Chleba si vozí až z Řevnic.
Nezastírá, že je to náročné časově i finančně a že to vyžaduje organizaci — člověk nemá vždycky chuť a čas něco objednávat. Základní věci si podle svých slov přiveze ze Švýcarska, zbytek řeší postupně, jak to jde.
Lepek, kravské mléko a propustnost střev
Za nárůstem potravinových intolerancí a zvýšené propustnosti střev vidí Čápová kombinaci stresu a kvality jídla. Jako tři nejproblémovější položky jmenuje lepek, kravskou bílkovinu a histamin — se společným jmenovatelem, kterým je podle ní zhoršená kvalita potravin.
Ubývající plocha úrodné půdy podle ní tlačí na výnosy z metru čtverečního, a obiloviny tak podle jejího tvrzení obsahují mnohonásobně víc lepku, protože je pěstování chemicky podporováno. U kravského mléka připomíná švýcarské studie u dětí z 90. let a to, že se od té doby kravské mléko nedoporučuje jako příkrm novorozencům a batolatům.
Vlastní zkušenost přidává jako ilustraci: když si její syn na horské chatě objednal mléko z tamních pastvin, obsluha mu ho podle jejího vyprávění rozmluvila s tím, že už to není ta kvalita — mléko se sváží na jedno místo, míchá a zpracovává. Koncentraci bílkoviny v kravském mléce vysvětluje jednoduchým srovnáním: kráva má mléko pro tele, a tele váží mnohonásobně víc než lidské dítě, takže je ta bílkovina pro lidský trávicí trakt podle ní zbytečnou zátěží.
Závěr
Napříč všemi tématy se drží jedné linie: mysl a tělo tvoří podle Gertrudy Čápové jeden celek, a proto má váhu i to, co lékař řekne, jak se zatváří a jestli pacientovi nechá naději. K tomu přidává střídmost, kvalitu jídla a práci se strachem — ať už formou životního stylu, nebo terapií vedených pod odborným dohledem.
Jde o její osobní zkušenost, klinická pozorování a světonázor, nikoli o redakcí ověřená fakta ani o lékařské doporučení. Jednotlivá tvrzení si čtenář může ověřit a posoudit sám; při rozhodování o vlastní léčbě je namístě obrátit se na ošetřujícího lékaře.
