Kdo na vlastní oči viděl, co se stane s národem, kterému někdo silnější přestaví život podle svého, dívá se na Evropu jinak. Etnolog Mnislav Zelený Atapana jezdí přes čtyřicet let k amazonským Jawalapiti a delší dobu strávil také v Íránu, kterému říká Persie. Z obou míst si přivezl stejné pozorování: velmoci si vyměňují dvorky a o zbytek se nestarají. Evropa už na žádný dvorek nedosáhne. Spíš hrozí, že se sama jedním stane.
Persie zblízka: mezi šáhem a vesnicí v poušti
Do Íránu se dostal přes firmu Art Centrum, která pracovala pro šáha, a strávil tam dohromady zhruba rok. Šáha Rezu Pahlavího znal osobně, viděl jeho malé kluky, podal si ruku s jeho ženou. Kdykoli mohl, vypadl z Teheránu a jel autem čtyři sta kilometrů na západ do pouštní vesnice.
Do jedné z tamních usedlostí vlezl úplně nadivoko. Zapadl do místnosti, kde seděla žena bez pokrývky hlavy, což je pro cizince situace, která umí skončit smrtí. Rodina vykřikla, manžel se rozběhl se sekerou. Zastavila ho čtyři perská slova pozdravu. Od té doby tam jezdil pravidelně na víkendy, spal u nich a učil se, co je v té vesnici považované za největší dobrotu. Domácí mu vysvětlili i systém místních datlí: první jakost si nechávají, druhou dostávají velbloudi, třetí se vyváží k nám.
Když do cizí země vstoupí Západ
Za šáha se Írán rychle pozápadnil, dívky chodily v minisukních. Právě proto je namístě ptát se, jestli teokracie, která přišla po něm, nebyla reakcí na to, jak jsme si tu zemi chtěli přetvořit k obrazu svému. Odpověď zní stroze: měli jsme je nechat na pokoji. Stejně jako indiány.
Když se začala bombardovat Libye, napsal Zelený článek přesně s tímto názvem. Libye podle něj není stát, jsou tam kmeny a rody, momentálně vládl jeden z nich a likvidoval ostatní. Libyjský národ z toho může vzniknout za sto nebo dvě stě let, podobně jako brazilský národ, který před třemi staletími také neexistoval. Vlastní problémy si takové země musí vyřešit samy. A tam, kam vstoupí bílý muž se svou technologií a svým materialismem, se dějiny obvykle jen zrychlí. V Persii, kam byl šáh dosazen po odstranění Mosaddeka a kde se pak na zemi roubovala jakási západní obdoba vládnutí, se tím urychlil návrat teokracie.
Aleje v Teheránu a cena, kterou stály
Teherán obklopuje sucho, a přesto jím vedou obdivuhodné stromové aleje, zavlažované soustavou veřejných vodotečí. Založil je Rezá Chán, kozák, který do země přijel na koni a vybudoval stát. Po celém městě dal vysázet malinké stromečky a každý obyvatel Teheránu dostal jeden na starost. Komu uschl, tomu setnuli hlavu.
Motivace tedy byla silná a aleje jsou tam dodnes. Civilizace Středního i Dálného východu jsou podle Zeleného kruté a byla krutá i ta, do které Západ vstoupil s představou, že ji polidští.
Kořeny konfliktů sahají do pradávna
Příčiny posledního konfliktu mezi Spojenými státy, Izraelem a Íránem se nedají odečíst z posledních měsíců. Jsou tam doslova prehistorické vztahy a animozity, které vznikaly v pradávnu a periodicky propukají, a vedle nich hranice etnické, rasové a kulturní. Ptát se, kde je začátek všeho, znamená jít hluboko do minulosti.
Sám v Izraeli nežil, k židovské kultuře ale chová velký obdiv a osobně jí fandí, přestože je křesťan. Když začala válka v Gaze, napsal do svého blogu dva texty ve stylu slavného berlínského projevu amerického prezidenta: já jsem Žid. Zdůvodnění je u něj náboženské, ne politické. Křesťanství vzniklo z judaismu, takže obdiv patří obojímu.
Velmoci si vyměňují dvorky
Když Spojené státy odvedly venezuelského vládce Madura a postavily ho před svůj soud, měl Zelený pro ten krok pochopení. Každá velmoc si bude chránit svůj zadní dvorek a ve hře nebyl jen vývoz drog nebo levná nafta, ale hlavně vliv, který Maduro otevíral Číně a Rusku.
Svět z bipolárního uspořádání přešel do unipolárního a teď se vrací k uspořádání o několika pólech. Číně se to nelíbí, Rusku ani Americe také ne, a výsledkem je krutý svět velmocí, které si budou hrát na svém dvorečku, obhospodařovat si ho a nezajímat se, co se děje jinde. Do téhle logiky Evropa nezapadá. Nemá dvorek a nic nenasvědčuje tomu, že by si nějaký pořizovala.
Evropa utopená v komisích a úřednících
Evropa ztrácí nesmyslnými výnosy a nesmyslnými zákony, v nichž se úředníci rochní, místo aby se starala o vlastní sílu. Přemíra úřednictva byla v každé kultuře špatná a vždycky zapříčinila pád národa, státu i říše, počínaje Egyptem. Dnes jsou tu samé komise, parlamenty a úřady, a proto je skepse ohledně evropské role na místě.
Tím spíš, že Spojené státy mají dost vlastních problémů a jejich vliv slábne. Poslední konflikt s Íránem ukázal, že i americká síla má své limity. Až se Spojené státy o Evropu přestanou starat úplně, zbude jí jen to, co si sama vybudovala.
Tlak, který trvá přes tisíc let
Obavu, kterou se snaží publikovat už třicet až čtyřicet let, staví Zelený na dějinných tlacích, jež podle něj nikdy neustaly. Šedesát let po Mohamedovi byla obsazena severní Afrika a Arabové se blížili ke Španělsku. Cílem bylo dobýt Vatikán a položit křesťanství. Síly se pak periodicky vzedmuly znovu, za Sulejmana se tlak vrátil, tentokrát ne ze západu, ale z východu, a skončil až před Vídní, kde ho zastavila česká šlechta a polský král. Západní Evropa si to dnes moc nepřipouští a zapomněla rychle.
Formuluje to ostře. Nejde podle něj o věc posledních sta let, ale o víc než tisíc let starou setrvačnost, kterou mají muslimové „v krvi“ a kterou jim sám nevyčítá, jen ji odmítá přehlížet. Z toho plyne jeho závěr: pokud se nebudeme dostatečně a chytře bránit, a nemusí to být zbraněmi, tedy pokud nebudeme bránit rodinu, rod, národ a Evropu, nedivil by se, kdyby tu za dvacet až třicet let byl chalífát. Evropa je přitom vstřícná až tak, že řada států dává přednost kultuře nově příchozích před vlastní tradicí.
Čína a Indie své hodnoty nevyvážejí
Číny se Zelený nebojí. Je to podle něj fenomén poměrně nový, teprve roste, a Číňané si budou držet svůj dvorek stejně jako Amerika a Rusové. Muslimský svět zatím žádný dvorek nemá, a právě k němu by podle jeho čtení mohla Evropa připadnout.
Čína ani Indie si totiž hlídají hlavně své ekonomické zájmy. Nevyvážejí své hodnoty ani politické zřízení, Čína nevyváží konfucianismus a Indie hinduismus. Vývoz náboženství je věcí jiných kultur, a to náboženství militantního.
Pomoc, která ničí
Otázka, kdo má před sebou předvídatelnější budoucnost, jestli příslušník velmoci, člen malého národa nebo kmenový jedinec, má u Zeleného nečekanou odpověď. Nejlepší, co bychom pro amazonské indiány mohli udělat, je nechat je na pokoji.
Náš kulturní okruh má darování a pomoc zakódované jako ctnost, patří to k dobrému jménu člověka i národa. U indiánů to tak není, je to prostě jiný svět. S pomocí do něj vstupují naše představy, naše myšlenky a naše technologie, a právě tím ho ničíme. Každý národ se musí vypracovat sám a každý národ je hrdý. Indián si nenechá pomáhat; přijme, co dostane, ale sám o pomoc neprosí. Evropa přitom podle Zeleného vysype miliony na úplné nesmysly, jen aby se mohla ve svých politických programech předvést, jak pomohla. Zelený si v té souvislosti vybavuje slavný koncert ve Wembley ve prospěch Afriky před třiceti až čtyřiceti lety: vybraly se miliardy a není vidět, kam zmizely a co vytvořily.
Pytlíky s vodou a tři záchody v džungli
V roce 1989 byl v brazilské Roraimě u indiánů Makuxi na samých hranicích s Venezuelou. Po silnici z Boa Visty přijel k misii obrovský kamion. Vezl pomoc indiánům, konkrétně několik tun stříbrných pytlíků v hezkých obalech. Uvnitř byla voda. Dar putoval do Amazonie, tedy tam, kde je vody nejvíc na světě.
Druhý obraz je z osady Kofánů na řece Aguarico, sedm hodin plavby od civilizace, hluboko v džungli. Na travnatém náměstíčku tam stojí tři porcelánové splachovací záchody. Nevede k nim přívod vody ani kanalizace, zato u nich visí velký plakát, že je postavila ekvádorská vláda za pomoci Evropské unie. Cílem bylo naučit indiány civilizovanému chování. Nikdy je nikdo nepoužil a pomalu zarůstají trávou. Zelený v nich vidí civilizační sochu Evropské unie.
Hroby předků a hrdost malého národa
Na přednáškách se ho lidé ptají, proč tam prostě nezůstane. Odpovídá, že je Čech a velký patriot po otci, po dědovi a možná i po pradědovi. Je hrdý na to, co je a kam patří, a ví to. Stejně jako indián, který totéž říká krásněji: my neopouštíme hroby našich předků. Jsou to kořeny, ve kterých je člověk zasazený.
Není to výtka těm, kdo odešli, každý má svou svobodu. Čechy ale potkával po celém světě a všude to byli pořád Češi, kteří rádi vzpomínají a udržují. Domov je domov a on se domů vždycky rád vrací, ke své rodině, ke svým dětem, vnoučatům, ke kořenům a k hrobům předků, kde jednou spočine. Bez pevných národních základů to podle něj nepůjde. Verš Viktora Dyka to říká úsečněji: Opustíš-li mne, nezahynu. Opustíš-li mne, zahyneš.
Čtyřicet let na filmovém pásu
Nápad na film o čtyřicetiletém přátelství s Jawalapiti vznikl teprve před rokem. Jakub Vágner mu při jednom povídání nabídl, že o něm film natočí, pak z toho ale kvůli vytížení vycouval. Petr Horký byl zrovna v nemocnici. Miloš Zábranský se potýkal se zlomenou nohou své ženy, doporučil ale kameramana Libora Kozáka, a s ním nakonec Zelený odjel a natočil nejnovější záběry.
K nim se přidají záběry z roku 2022, z roku 2015 a z roku 1989 včetně setkání s Orlandem Villas-Bôasem, slavným sertanistou. Film má ukázat indiánský kmen zevnitř a otevřít dveře jeho spirituality, jeho pohledu na život a smrt, na narození, na přírodu a na kosmos. Zájem o něj podle Zeleného neměl nikdo, ani Česká televize, takže si ho vyrábí sám s pomocí kamarádů a generálního partnera, jímž je Metrostav. Bude se jmenovat Avir Ruru, což je slovo z jawalapitštiny a jeho význam si mají diváci zjistit sami. Premiéru by rád na podzim, datum ale neslibuje. V časosběrném celovečerním filmu za čtyřicet let se sejdou záběry jeho dětí, fotky, historky, zápisky a deníky, noční záběry tanců, zpěvů a obřadů i lidé, kteří umírají a lkají, vedle těch, kdo smrt oslavují.
Závěr
Od pouštní vesnice u Teheránu přes splachovací záchody v ekvádorské džungli až k evropským komisím vede jedna linka. Kdykoli jedna civilizace přestaví druhou podle svého, ať už bombou, minisukní nebo darem, dostane výsledek, který nechtěla. Z toho plyne varování, které Zelený adresuje nám: národ, který se opře o vlastní kořeny, má šanci velké dějiny přežít. Národ, který si nechá vzít rodinu, rod a paměť, se stane cizím dvorkem.
