Zákon o eutanazii nelze formulovat tak, aby nebyl zneužit — to je ústřední argument rozhovoru s Václavem Krásou, předsedou Národní rady osob se zdravotním postižením, který dvacet dva let pracoval v domovech pro seniory a z vlastní zkušenosti poznal, jak snadno lze se staršími lidmi manipulovat.
Eutanazie a asistovaná sebevražda: dva odlišné pojmy
Ve veřejné debatě se pojmy eutanazie a asistovaná sebevražda často zaměňují, přestože se zásadně liší: v případě eutanazie podává smrtící látku lékař, zatímco při asistované sebevraždě si ji pacient aplikuje sám z lékaři připravených prostředků. Česká lékařská komora má v etickém kodexu jasno — obě formy jsou nepřípustné. Přednosta Ústavu humanitních studií v lékařství 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy Jaromír Matějek zastává postoj, že eutanazie jde proti základní úloze medicíny. Naproti tomu filozof a etik z Ústavu státu a práva Akademie věd České republiky David Černý oponuje, že nejsou k dispozici dostatečně silné etické důvody pro zachování zákazu. Odborná obec je hluboce rozdělena.
Zkušenost z domovů pro seniory: život se brání
Václav Krása strávil dvacet dva let v přímém kontaktu s umírajícími. Za tu dobu v domovech důchodců zemřelo kolem pěti set lidí, které osobně znal. Pravidelně slýchával stesky: „Pane vedoucí, už aby to skončilo." Přesto ve chvíli, kdy smrt skutečně přicházela, pozoroval opakovaně totéž — člověk se umírání bránil ze všech sil. Základní charakteristikou života je odpor ke konci.
Klíčovým argumentem proti eutanazii je snadná manipulovatelnost starších a nemocných lidí. Jemný tlak ze strany rodiny — zmínka o nedostatku bytu, o zatěžování blízkých — dokáže přimět i mentálně zdatného člověka k přesvědčení, že jeho existence je přítěží. U lidí s oslabujícími kognitivními schopnostmi je tento vliv ještě výraznější.
Proč zákon nelze napsat bezpečně
Zákon o eutanazii nelze napsat tak, aby se zabránilo jeho postupnému rozšiřování — to dokládají zkušenosti ze zemí, kde byl přijat. Výchozí podmínkou bývá nesnesitelné fyzické utrpení v terminálním stadiu nemoci. Ve všech zemích, kde k legalizaci došlo, byl zákon postupně rozšiřován: o psychické utrpení, ztrátu smyslu života, únavu ze života a v krajních případech i o sociální izolaci. U lidí s mentálním postižením vyvstává zásadní otázka, kdo je vůbec způsobilý takové rozhodnutí učinit nebo posoudit.
Senátorka Věra Procházková, zvolená za hnutí ANO, předložila senátorům návrh, který formálně nese název zákon o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování. Kritici upozorňují, že terminus technicus „terminální tišení bolesti" obsažený v návrhu otevírá cestu k faktické legalizaci eutanazie. Hnutí STAN má legalizaci ve volebním programu. Poslanec Boris Šťastný navrhl legislativní úpravu eutanazie již v roce 2007. Petr Macinka se k tématu vyjádřil v tom smyslu, že stát nesmí zabíjet své občany.
Čísla ze zahraničí: skluzavkový efekt v praxi
Nizozemsko legalizovalo eutanazii v roce 2002. V roce 2023 byl zákon rozšířen na asistovanou sebevraždu pro děti od jednoho do dvanácti let. Dnes eutanazie v Nizozemsku tvoří přibližně 5,8 % všech úmrtí — v roce 2024 šlo o téměř deset tisíc případů. V Belgii tvoří eutanazie 3,6 % úmrtí. V Kanadě bylo v roce 2023 hlášeno přes patnáct tisíc pět set případů, tedy 4,7 % všech zemřelých. Nárůst je každoroční a pohybuje se přibližně kolem patnácti procent ročně.
Průzkumy veřejného mínění v České republice ukazují, že s eutanazií rozhodně souhlasí 41 % dotázaných a dalších 40 % spíše souhlasí. Toto číslo je ale třeba číst s vědomím, že většina respondentů je od situace, kdy by se jich téma osobně dotklo, dosud vzdálena. Lidé o věci přemýšlejí abstraktně, aniž by zvažovali konkrétní rizika manipulace nebo skluzavkového efektu.
Lékařská role a vnitřní rozpor medicíny
Lékaři jsou na jedné straně vázáni Hippokratovou přísahou a povinností zachraňovat životy — zachycovat lidi z mostů, resuscitovat po předávkování. Na druhé straně by zákon po nich žádal, aby aplikovali smrtící injekci. Tento paradox je pro odpůrce eutanazie jedním z nejsilnějších argumentů. Lékařská komora setrvává na zásadně odmítavém stanovisku, byť i tam lze pozorovat oslabování pozic pod veřejným tlakem.
Politická konstelace a moc jako hybná síla
Václav Krása analyzuje politické síly stojící za prosazováním eutanazie. Strany bez pevného ideového ukotvení hlasují podle aktuálního průzkumu veřejného mínění — a 70 % voličů je pro. Politici ze stran, kde se prosadí i jen část členů, mohou zákon dotáhnout do cílové rovinky. Ideologicky zakotvené strany s konzervativním profilem jsou sice zdrženlivější, ale i u nich lze pozorovat postupné ústupky v hodnotových otázkách.
Krize hodnot a demografický kontext
Legalizace eutanazie je součástí širšího hodnotového posunu, v němž lidský život ztrácí absolutní charakter, který mu přisuzovala křesťansko-judaistická tradice. V rámci této tradice platí, že nikdo nemá právo ukončit ani vlastní život, protože si ho nedal sám. Tento postoj navazuje na hlubší otázku: společnost, která umožní dobrovolný odchod ze života lidem znechuceným nebo unavením životem, zároveň čelí klesající porodnosti a nezájmu mladých lidí o zakládání rodin. Obě tendence jsou projevem stejné ztráty pudu sebezáchovy civilizace.
Paliativní péče se v Česku rychle rozvíjí a je dostupná v stále více regionech. Skutečná paliativní péče má ale být o doprovázení umírajícího — přítomnost blízkých, tišení bolesti, důstojné prostředí — nikoliv o ekonomicky motivovaném přesunu pacientů do specializovaných zařízení.
Závěr
Debata o eutanazii se v Česku po delší odmlce znovu otevírá, a to na parlamentní úrovni. Zkušenosti ze zahraničí ukazují, že jakýkoliv zákon se v praxi rozšiřuje nad rámec původního záměru a počty případů každoročně rostou. Argument, že zákon lze napsat dostatečně přísně, aby se zneužití předešlo, nenachází oporu v reálné legislativní historii zemí, kde byl přijat. Klíčový protiargument přitom nevychází jen z náboženské tradice, ale z velmi praktické roviny: se seniory a nemocnými lze manipulovat, a zákon jejich manipulovatelnost nijak neodstraní.
