Advokátka Klára Samková má za sebou přes tři desítky let praxe v rodinném právu a v říjnových volbách kandiduje do Senátu za obvod Brno-město; její bilance stavu právního řádu je nemilosrdná. Mezinárodní právo podle ní fakticky zaniklo, domácí předpisy zbytněly do nepřehlednosti a jediné, co systém drží pohromadě, není jeho kvalita, ale ochota obyčejných lidí pravidla dodržovat.
Mezinárodní právo padlo, drolení jde odshora dolů
Odhazování práva podle Samkové neprobíhá náhodně, ale ve fraktálových strukturách, které se opakují od největších celků k nejmenším. Nejdál je proces v mezinárodním právu — to letos v podstatě zaniklo a poslední kapkou byl útok na Írán, po němž už není čeho se v představě o mezinárodním právu válečném držet.
Předzvěstí byla válka na Ukrajině. Samková ji čte jako občanskou válku s cizími prvky: nezačala podle ní v roce 2022, ale v roce 2014 útokem centrální moci na východní regiony země. Na stranu Ukrajiny se posléze přidala Evropská unie, na stranu východoukrajinských regionů Rusko. Válčí tam tedy někdo jiný, než se deklaruje.
Přirovnání si bere z vlastní praxe. Při mediaci nařízené soudem, typicky mezi rozvádějícími se manžely, sedí u stolu velmi často lidé, kteří skutečnými stranami sporu nejsou — skutečnou stranou je ten, kdo spor podporuje nebo z něj vyrůstá. Klasicky tchyně. Na mezinárodní scéně to podle Samkové funguje stejně: aktéři, kteří vystupují oficiálně, jsou jiní než ti, kdo stojí v pozadí. Právo se tím mění v účelové obcházení psaných pravidel, na nichž euroamerická civilizace pracovala zhruba dva a půl tisíce let.
Zákonů přibývá, jistotu o právní úpravě nemá nikdo
Občanský zákoník dorostl do rozsahu dřívějších zlatých stránek, novel a aktualizací přibývá a výsledkem je stav, kdy si nikdo nemůže být jistý skutečnou právní úpravou. Samková připomíná, že nový občanský zákoník byl přijat v roce 2012 a účinnosti nabyl na začátku roku 2014; nahradil úpravu z roku 1963, podstatně novelizovanou na začátku devadesátých let.
Srovnání nabízí Slovensko, kde nový občanský zákoník teprve prochází legislativním procesem v Národní radě. Slovenský návrh má podle Samkové poloviční počet paragrafů než český a v řadě případů je neporovnatelně lepší. Jak zákon vzniká a co všechno jeho výsledné znění cestou ovlivní, ukazuje přehled legislativního provozu — od přílepků po zrychlené projednání.
Východisko nevidí ani v technice. Sama pracuje s jednou z nejdražších placených verzí jazykového modelu a každý paragraf, který jí vyjde, musí ověřovat. Někdy to podle ní jsou naprosté nesmysly, takže nadšení z toho, jak rychle se umělá inteligence učí, zatím nesdílí.
K čemu právo vzniklo: úspory z rozsahu, ne razítka
Právo vzniklo jako nástroj, který má zjednodušit fungování společnosti a umožnit to, čemu ekonomové říkají úspory z rozsahu. Zaplatíte daně, převedete na stát část svých osobních pravomocí — a nemusíte si platit vlastní ochranku, protože z drobných příspěvků všech vznikne policie, která pracuje pro každého a vyjde levněji.
Tak by to podle Samkové mělo fungovat ve všech oblastech. Jenže vyhodnocení současného právního řádu z hlediska toho, jestli lidem zjednodušil a zlepšil život, se jí nikdy nedostalo do rukou. A přitom je to jediný účel, který právo má.
Ilustruje to na vlastním domě z roku 1885 na Vinohradech. Kompletní stavební dokumentace, na jejímž základě dům vyrostl, je jediný plán zhruba formátu A2 s rozkreslenými podlažími. Dnes zabere přestavba jednoho jediného bytu ve stavebním řízení mnohonásobně víc práce i času. Otázka zní, kde se to projevilo na kvalitě staveb a na kvalitě života lidí.
Předkolapsový stav drží pohromadě ochota lidí
Před deseti lety Samková řekla, že složitost systému dosáhla bodu, kdy je k jeho udržení v chodu potřeba obrovské úsilí, a že z hlediska práva je společnost v předkolapsovém stavu. Dnes na tom trvá a dodává, že v některých oblastech, především v mezinárodním právu, kolaps už probíhá.
Že nenastal všude, má podle ní jedno hlavní vysvětlení: lidé chtějí právo dodržovat. Odhaduje, že pětadevadesát až osmadevadesát procent lidí chce být slušných a jejich nejtěžším prohřeškem zůstává překročení rychlosti o deset kilometrů v hodině. Pravidla dodržují ze všech sil — jenže síly slábnou, protože právo je tak složité a psychicky náročné, že lidé umdlévají.
Když se do práva plete ideologie
V okamžiku, kdy se do práva začne plést ideologie, je s právem konec. Nám se to podle Samkové nikdy nepřestalo dít. Gulášový socialismus osmdesátých let, vyrostlý z normalizace, se přelil do transformačních a privatizačních devadesátých let a odtud do gulášového kapitalismu, ve kterém žijeme dnes.
Souvislost vidí i v personálním obsazení: lidé, kteří dnes vládnou, začínali kariéru koncem sedmdesátých a začátkem osmdesátých let. Vysvětlení, že dnešní rozpolcenost světa je důsledkem lačného kapitalismu, přitom Samková nebere — v Evropě už se podle ní nedá tvářit, že tu funguje tržní kapitalismus. Že se o to evropská společnost pořád pokouší, je pro ni jedním z projevů toho, že ztratila zpětnou vazbu.
Direktivní systém a podvedená generace
Na otázku, v jakém právním systému se vlastně nacházíme, odpovídá Samková opatrně: jestli je úplně právní, si netroufá říct, ale direktivní je v každém případě. A přidává přiznání, které v ní podle vlastních slov budí lítost a smutek: to, co se na marxismu-leninismu učilo o vrazích z Wall Streetu a válečných štváčích, se bohužel ukázalo jako pravda.
Vlastní generaci označuje za podvedenou. Nejdřív ji i její rodiče podvedli komunisté, v roce 1968 pak reformní komunisté, v roce 1989 znovu komunisté a spolu s nimi ti, kdo se dostali k moci a mnohdy bývalými komunisty byli. Titíž lidé jsou podle ní u moci dodnes, opět podvádějí a v témže duchu si vychovali další generaci. A jde o jev celosvětový, který se možná přelil z postkomunistických zemí na Západ: ve volbách se běžně slibuje něco, co se pak neplní.
Příklad bere ze zahraničí i z domova. Zelenskyj byl zvolen prezidentem Ukrajiny se slibem, že ukončí konflikt na východní Ukrajině — jak to dopadlo, je podle Samkové vidět. Řada českých politiků byla zvolena na základě slibů, které nesplnila a neplní. Naděje, že to někdo někdy splní, zůstává podle ní velmi malá, neoprávněná a nevymahatelná.
Privatizace státu: kdo sklízí plody, nemusí vlastnit
Pádem socialistického právního řádu zmizela podle Samkové konkurence jiného státoprávního uspořádání než takzvaně kapitalistického. Důsledkem bylo, že se korporace utrhly z řetězu — nemusí se bát žádné konkurence v tom, jak se dá stát uspořádat. Jedinou zbylou alternativou jsou režimy diktátorské a polodiktátorské, které aspoň nějak fungují: Čína, arabské monarchie, Írán a svým způsobem i Turecko.
Napříč nimi, ale stejně tak napříč Amerikou i Ruskem, pozoruje Samková jeden společný jev — privatizaci státu. Když si na státních diplomatických dohodách dělají představitelé státu vlastní obchody v miliardových obratech, jde fakticky o privatizaci státu. Je totiž jedno, kdo je zapsán jako vlastník; podstatné je, kdo z toho požívá plody a užitky.
Vysvětluje to na atributech vlastnického práva z římského práva: holé vlastnictví (zápis v katastru nemovitostí), užívání (bydlení ve vlastním domě), požívání plodů (nájemné nebo švestky z vlastního sadu) a možnost s věcí disponovat, tedy prodat ji. Trump Ameriku nevlastní, ale pokud vede stát způsobem, ze kterého plyne absolutní prospěch jemu osobně a jeho rodině, vlastnit ji nepotřebuje — a Samková k tomu dodává, že to říká jako zarputilá konzervativkyně, bohužel asi bývalá. Českou posedlost zápisem v katastru a na papíře komentuje s odstupem: kdo je zapsán v technickém průkazu, ještě není vlastníkem auta, a přestože k tomu existuje asi 485 rozsudků včetně rozhodnutí Nejvyššího soudu, nikoho to reálně nezajímá.
Evropská unie, Schengen a právní mýty
Chystané evropské zásahy do stavebních pravidel Samková nevítá — ne proto, že by hájila český stav, ale protože v Evropě je mají podle ní nastavené stejně špatně jako my, ne-li hůř. Proti něčemu, co by věci zlepšilo, by neprotestovala, jenže nic, co by přineslo zásadní zlepšení života českého člověka, zatím nezaznamenala.
Nejčastější argument ve prospěch Unie — že můžeme volně cestovat — je podle ní záměna. Volný pohyb neplyne z členství v Evropské unii, ale ze Schengenské dohody. Takových překryvů je víc a vzniká z nich to, čemu Samková říká právní mýty. Nežijeme podle ní v právním státě, ale ve státě právní mytologie.
Nejnebezpečnější mýtus: svoboda slova
Za nejnebezpečnější právní mýtus současnosti považuje Samková představu, že u nás existuje svoboda slova. Autocenzuru a společenskou lež pokládá za horší, než jaké byly za komunismu, a vysvětluje to jednoduše: tehdy měli lidé aspoň dojem, že existuje alternativa, kam se dá v nejhorším utéct. Dnes není kam.
Co je vlastně Západ
Na jedné z demonstrací na Václavském náměstí Samková řekla, že nechce patřit na Západ. Vysvětluje to tím, že se nikdy pořádně nedefinovalo, co Západ vlastně je — prezentoval se jako něco bytostně demokratického a lidskoprávního. Čím je starší, sečtělejší a zcestovalejší, tím zřetelněji podle vlastních slov vidí, že státy na západ od nás stavěly svoje postavení na drancování zbytku zeměkoule, na ponižování, degradaci a válečném úsilí v míře, která je pro ni nepřijatelná.
Rwanda: zeď, která zmizela po jedné větě
Do Rwandy se Samková vypravila proto, aby zjistila, jak spolu žijí dva národy, které se navzájem prakticky vyvraždily — Tutsiové a Hutuové; mrtvých byl přes milion. Strávila tam měsíc, zemi prošla pěšky a místními mikrobusy narvanými domorodci. Odstup místních lidí byl podle ní značný do chvíle, než řekla, odkud přijela.
Když zmínila, že žádný státní útvar, jehož je dnešní Česká republika součástí, nikdy neměl kolonie, zeď mezi ní a lidmi kolem se podle jejího vyprávění rozplynula. V muzeu genocidy, které v Rwandě sídlí v budově parlamentu, se před ní po odpovědi na otázku, odkud je, poklonili k zemi.
Dvě česká jména tam podle Samkové otevírala dveře ještě rychleji. Fremr působil v mezinárodním soudním tělese pro potrestání genocidy a soudil ty nejtěžší případy. Kovanda byl v době genocidy českým zástupcem v Radě bezpečnosti; když podle jejího líčení ostatní pronášeli pseudohumanistické proslovy, praštil pěstí do stolu s tím, že chtít po Tutsiích, aby se domluvili s Hutuy, je totéž jako chtít po Židech, aby se domluvili s Hitlerem. Od toho vystoupení začala podle Samkové mezinárodní scéna ve věci genocidy vůbec něco dělat; Kovanda za to dostal nejvyšší rwandské vyznamenání.
Odkaz Západu ano, mocenská realita ne
Západ je podle Samkové intelektuální konstrukt, k jehož odkazu je potřeba se hlásit — a zároveň mocenská realita, kterou osobně odmítá. Rozdíl mezi dědictvím antiky, křesťanství a judaismu na jedné straně a mocenskou praxí na straně druhé je pro ni rozhodující.
Roli provokatérky odmítá. Neprovokuje a provokace není účelem žádného jejího vystoupení, veřejného ani soukromého. Má prý jen tu nebetyčnou drzost, že si něco myslí a že to říká nahlas.
Závěr
Obraz, který z rozhovoru vychází, je vnitřně konzistentní. Právo ztratilo svůj původní účel — zjednodušovat lidem život — a nahradilo ho bobtnajícím souborem pravidel, kterým rozumí čím dál míň lidí. Mezinárodní právo se podle Kláry Samkové rozpadlo, domácí drží setrvačností a ochotou většiny lidí pravidla dodržovat. Otevřená zůstává jediná otázka: jak dlouho ta ochota vydrží.
