Večerní video natočené ve foyer kina v Chotěboři začíná odchodem z promítání a končí otázkou, proč se zlo v lidských dějinách pravidelně vrací. Mezi tím leží ostrá kritika nového českého filmu, úvaha o lidech, kteří žijí jako v hypnóze, a poznámka k výsledku komunálních voleb v Praze. Spojuje to jedna myšlenka: prázdnota, kterou vidíme na plátně i kolem sebe, není osud, ale stav, ze kterého se dá probudit.
Odchod z kina uprostřed promítání
Na novém filmu Davida Ondříčka Kluci to vidí jinak než holky, který je v kinech od 22. října, to v sále vydrželo zhruba půl hodiny. Respekt k režisérovi, spolužákovi z filmové fakulty, je upřímný – o to tvrdší je verdikt: „extrémně odporný a extrémně prázdný a falešný film“. Umělé dialogy, prázdné repliky a sterilní kamera, která hercům nepomáhá. Výjimkou je jen Martha Issová, která patří k nemnoha hercům schopným říct i špatný text věrohodně.
Pro srovnání slouží Hřebejkův seriál Na tělo – vysmívaný a na ČSFD hodnocený nízko –, který vedle Ondříčkova filmu působí jako „kombinace Felliniho a Bergmana“ – tedy jako živý organismus. Ondříčkův film přitom měl podle posledního pohledu na Česko-Slovenskou filmovou databázi kolem 80 procent, což je mimořádně příznivé hodnocení.
Prázdný je film, ne společnost
Právě vysoké hodnocení vede k širší otázce: kam jsme jako společnost dospěli, když takhle slabý film sbírá potlesk? Opravdu jsme tak prázdní, že dokážeme jen mechanicky zobrazovat vyprahlé podnikatele, kteří šňupou kokain, nenávidí se a podvádějí? Odpověď je jednoznačná – tohle není obraz naší společnosti. Obrazem je prázdnota tvůrců, kteří neumějí zachytit skutečný život v jeho kráse a rozmanitosti.
Stereotyp „debilního vyprahlého podnikatele“ neodpovídá zkušenosti: v Česku žije spousta podnikatelů, kteří vydělané peníze věnovali filantropii, filozofii a pomoci druhým, přemýšlejí v souvislostech a opravdu dělají něco pro lidi. Vyprahlí podle komentáře nejsou podnikatelé, ale ti, kdo o nich točí.
Smí kritizovat ten, kdo už netočí?
Námitka se nabízí sama: tak natoč něco lepšího. Jenže chuť točit už není, přednost má zahrada – a to přece nebere právo říct jako člověk, který miluje film a chodí do kina, že odchází zhnusený. Tvoří dál, jen jinak: na YouTube a v sobě. „Mým filmovým plátnem je mé srdce. Mým projektorem jsou má ústa a tento mobil.“
Kdo nikdy nedotáhl celovečerní film, nemá podle komentáře ponětí, kolik úsilí a energie to stojí. Právě proto je nepochopitelné, když výsledek dopadne odfláknutě. Šokující není jen film sám, ale hlavně to, že lidé nevidí, jak je špatný – scéna s kokainem na záchodcích nebo rozlučka postav působí extrémně prázdně.
Zombie stav: život na autopilota
Druhou linku otevírá obyčejná cesta autem. Přistihnout se, jak člověk bloumá, kouká do blba a vlastně nežije – a pak se probrat. Celý vesmír přitom v každé chvíli žije a pracuje, jen my to přestáváme vnímat. Z toho okamžiku vzešel i název videa: mnoho lidí, často starších, žije v jakémsi zombie stavu, bzučí, je zhypnotizovaných.
Nemá to být urážka diváka, ale pojmenování stavu, kdy zapomeneme na vědomé bytí a na zázrak života. Kdy jen přežíváme, těšíme se, že za týden nebo za měsíc bude něco lepšího – a tak to jde až do pohřbu, kde nám někdo napíše na věnec „s láskou“. Jenže dobrý okamžik je teď. Nejde o frázi: když si to člověk opravdu uvědomí, narovná se mu srdce i páteř.
Komu pomůže plejáda hnusu
Zpátky k filmu: David Ondříček je v tomto pohledu velmi dobrý režisér a navíc distingovaný člověk, o to nepochopitelnější je, proč se najednou stylizuje do vulgárnosti. „Komu nebo čemu pomůžu, když udělám plejádu hnusu?“ Hrůzy života lze jistě popisovat v naturalistickém duchu – jako to udělal ruský spisovatel Leonid Andrejev v Povídce o sedmi oběšených – ale pak je třeba je popsat dobře, ne uměle a falešně. Venku před kinem je nakonec líp než v sále s velkofilmem za desítky milionů.
Mluvte s lidmi
Mezi úvahami zazní i praktická rada lidem, kteří pracují v ústraní, nemají každodenní kolektiv a rádi utíkají do samoty. Člověk si v odloučenosti pohodlně zvykne a najednou má pocit, že ostatní nepotřebuje. „Omyl, omyl, omyl, omyl.“ Kdo mluví s lidmi, přichází na obrovské množství věcí – i jeden nečekaný telefonát po letech může člověka posunout dál. Rozhovory s lidmi jsou podle komentáře cestou, jak se vymanit z vlastní ulity.
Rozdělujeme se sami
Opěrným bodem jsou lidé, kteří prošli koncentračními tábory – zmíněn je Viktor Frankl – a vydrželi, protože v sobě dokázali nezabít krásu. Podobně italský film Život je krásný. Z toho plyne lekce pro dnešek: máme pocit, že naše země, politika a společnost nefungují a že jsme rozhádaní, „ale ve skutečnosti se ještě pořád fakticky nic tak hroznýho neděje“. Kdo nás rozděluje? My sami – myšlením a nadávkami.
Svět podle komentáře stále funguje proto, že v něm dobro aspoň těsně převažuje nad zlem. Na tom poměru se podílí každý – a nikdo nemá právo říkat, že nic nezmůže, neví jak, nebo že to nemá cenu. To je lež. A právě tady se smyčka vrací k filmu: dílo plné negace, přetvářky a špatných dialogů neukazuje svět, ve kterém žijeme, je to falešné umění. „Je to strašnej film. Hloupej.“
Po volbách: nepoučitelnost a klid
Třetí kapitola patří politice. Po komunálních volbách – zejména po výsledku v Praze – přišlo paradoxně uklidnění. Lidé jsou nepoučitelní a některé lekce si naši současníci zřejmě musí po desetiletích prožít znovu. Tou nejhorší je válka, menším zlem korupce, úpadek, zpronevěra a nepoučování se. V Praze zvítězilo hnutí STAN. Video ho glosuje ironickým přeřeknutím, které míří na korupční kauzu Dozimetr, s níž bylo hnutí v Praze spojováno, a ostrou zkratkou „strana v podstatě gangstrů“ – a přesto ho lidé volí.
Klid pramení z poznání: „udělal jsi pro to dost“. Kdo se snaží ukázat lidem, jaká je situace, nemůže za ně rozplést, co nevidí. Místo trápení a nadávání na společnost zbývá dělat to, co člověk umí, vyjadřovat se a měnit, kam dosáhne. A připomínat si, že pořád je to lepší než žít v Keni, pod Boko Haram, Islámským státem – nebo v dnešní Paříži.
Varování, které z toho plyne, se týká každého: kdo jen recykluje své špatné myšlenky, zahořklost a zatracování celého lidského rodu, plive do studny, ze které sám pije. Dá se to změnit, ale záleží na nás, jestli si to znovu budeme muset odžít nějakou strašidelnou velkou lekcí. Po dokumentech o válce na televizi Spektrum zaznívá přání, abychom tuhle zkušenost nemuseli zažít znovu – a rozhoduje se o tom uvnitř nás.
Zlo přichází ve vlnách
Dodatek natočený venku, kde zrovna končí taneční a rodiče sjíždějí pro své ratolesti, odpovídá na otázku, která přirozeně vyvstane: proč zlo přichází opakovaně v cyklech a jak je možné, že tolik lidí naletí manipulaci, hlouposti, zjednodušení a dokonce nenávisti?
Mezi dobrem a zlem je to jako s vlnami na moři. Protichůdné hodnoty se střetávají a v jejich kontaktu se tříbí poznání. Chvíli vyhrává dobro, ale zlo nabírá sílu jako vlna tsunami a po čase se vrací. Otázka tedy nezní, zda přijde další velký konflikt, bolest a trýzeň, ale kdy. Úkolem naší doby je tu vlnu oddálit, aby ji naše generace a generace nejbližší nemusely zažít.
Manipulovatelnost a jeden názor
Inspirací jsou dokumenty o vzestupu Hitlera na televizi Spektrum – bolestné svědectví o tom, jak se německý národ nechal zmanipulovat. A pak přichází věta, která se podle vlastních slov neříká snadno: do jisté míry je to tak i v české společnosti, kde už vlastně platí jen jeden názor. „Dokonce máme tedy taky nějakýho generála teďko jakože obdivovaného.“
Člověk je nesmírně manipulovatelný. Proto tolik záleží na tom, komu nasloucháme a čemu věříme – jestli jsme zhypnotizovaní zombie, nebo vědomé bytosti, které sbírají informace, dělají si vlastní názor a nenechají se obalamutit, zblbnout a podvést. Zlo existuje a v lidském rodu se cyklicky objevuje. Žádné finální vítězství dobra zatím nenastalo, ale nemusí přijít ani vítězství zla.
Závěr
Z rozhořčeného odchodu z kina se stává úvaha o tom, jak snadno propadáme prázdnotě – na plátně, v myšlení i ve volbách. Film, který ukazuje jen kokain, nenávist a podvody, je podle komentáře falešným obrazem země, v níž žije spousta dobrých lidí. Skutečné nebezpečí nespočívá v tom, že je svět zlý, ale v tom, že žijeme jako zombie, necháme se rozdělovat a manipulovat. Jestli se další vlna zla podaří oddálit, záleží na tom, zda se dokážeme probudit.
