Etnolog Mnislav Zelený Atapana jezdí k amazonským Jawalapiti přes čtyřicet let. Od nich má i své indiánské jméno, které znamená list zelené palmy, a od nich má také měřítko, kterým se dívá na vlastní civilizaci. Výsledek zní nepohodlně: zahodili jsme přechodové rituály, a tím jsme ztratili okamžik, ve kterém se z dítěte stává dospělý. V letech 1996 až 2001 byl českým velvyslancem v Kolumbii a Ekvádoru, výběr jeho textů z posledního čtvrtstoletí vyšel pod názvem Pokrokem nad propast.
Není to pesimismus, je to realismus
Označit ten pohled za pesimismus je nedorozumění. Je to realismus — a k němu patří i to, co si člověk z Amazonie přiveze jako protilátku: radost z každého dne. Indiáni mají tu výhodu, že o budoucnosti moc nepřemýšlejí, a tím pádem si ani nepřipouštějí, že by mohla být špatná. Většina z nich navíc věří v cyklické dějiny — jednou se jde nahoru, podruhé dolů, a nic z toho není konec světa.
Jejich pozdrav se dá přeložit jako výzva: raduj se ze života, usmívej se, zpívej, tancuj, měj rád. Nezůstává u slov. Ráno vstávají tak, že vítají slunce, a od chalupy k chalupě se nesou pokřiky, kterými si potvrzují, že tu jsou a že žijí. Radost z toho, že vyjde slunce, i z toho, že prší.
Proti tomu stojí smyčka, kterou si západ splétá sám: neustálá snaha být mocnější, silnější a bohatší, při které se zapomíná na to nejjednodušší, totiž mít radost. Ta smyčka nikam nevede, jen se utahuje.
Myšlenka, která přivolává, a svět bez náhod
Lidská mysl je obrovsky silná. Kdo je nešťastný nebo smutný, má myslet na hezké věci a na to, že to dopadne dobře — přivolávat si dobro k sobě. Zní to jako fráze z příručky, jenže sem patří i zkušenost, kterou zná spousta lidí: vzpomenete si na kamaráda, kterého jste léta neviděli, a za chvíli ho potkáte. Většina nad tím mávne rukou a řekne, že to byla náhoda.
Jenže náhoda je slovo, které indiáni nemají. A není to jazyková kuriozita — je to jiný způsob, jak zacházet s tím, čemu nerozumíme. My máme pro nevysvětlitelné připravenou škatulku a tím je věc odbytá.
Ilustruje to historka od řeky. Starý Makuko, vrstevník a známý přes čtyřicet let, měl vzít vnoučata na ryby. Cestou k vodě se rozpršelo a bylo jasné, že z rybaření nic nebude. Makuko šel vpředu, začal mávat rukama a foukat nahoru — rozháněl mraky. Vnoučata se zatvářila, že je to nesmysl. U řeky se ale temná mračna roztrhala, vysvitlo slunce a celé tři hodiny, co se rybařilo, bylo nádherně. A po návratu padla stejná odpověď jako vždycky: byla to náhoda.
Rovnováha a slovo pokrok, které v džungli nikdo nepotřebuje
Aby svět mohl existovat dál, musí v něm být rovnováha. Den a noc, žena a muž, duchovní a fyzická část. Cesta k propasti začíná tam, kde je přemíra materiálna, kterou nic duchovního nevyvažuje. A právě naše dějiny nás od spirituálních věcí odtahují k mamonu.
Vedle náhody chybí indiánům i slovo pokrok a slovo rozvoj. Ne náhodou. Pokrok u nás začíná přáním, aby se děti měly lépe než rodiče — tedy aby byly silnější, bohatší, větší a měly toho víc. Z toho plyne nutnost pořád vymýšlet nové věci a pořád šlapat, i kdyby na konci té cesty byla propast.
V Amazonii to funguje obráceně. Rodiče chtějí, aby jejich děti žily jako dědové a pradědové, protože ti už všechno potřebné k přežití v džungli vymysleli. Tam, kde je vše objevené, je každý nový objev objevem špatným. Co přichází zvenčí, přijímají dnes indiáni ochotně a ve velkém, jenže netuší, co je uvnitř trojského koně. Nemají zkušenost, ze které by tu zradu poznali, a na hadí vejce ukryté v našich dobrech možná přijdou až v době, kdy tu už nebudou.
Mladí, kteří vystupují z kola
Otázka, jestli lze obyvatele moderního světa přesvědčit k dobrovolné skromnosti — tedy k tomu, že jejich děti se budou mít materiálně stejně nebo hůř — má překvapivě konkrétní odpověď. Na setkáních mladých lidí je vidět, že mnozí z nich už přemýšlejí jinak a hledají jinou cestu, než jaká se jim neustále předkládá: kupovat víc, každou chvíli nový mobil, nové auto, jen aby se člověk nezpozdil vůči ostatním.
Sdružují se na víkendy nebo na celé týdny, tančí, jsou uvolnění a prostě ten čas prožívají v radosti — bez kalkulu, kolik pracovních dní jim uniklo a kolik peněz si mohli vydělat. Nedávná zkušenost z tvrze v jihočeských Kestřanech u Písku byla přesně taková: radost jen z toho, že člověk je, že se pohybuje a usmívá a má kolem sebe podobné lidi. Čím víc mladých pochopí, že se nemusí štvát, tím lépe.
Zůstává ovšem podezření, že jde jen o výkyv od jednoho extrému ke druhému: na jedné straně výkonní a progresivní, na druhé straně volnost bez závazků, práce na čtrnáct dní a měsíc pauza. Chybí totiž ten, kdo by tomu držel rámec. U indiánů takové instituce existují — náčelník a šaman. Ti svobodu neusměrňují, ale udržují ji, a svým chováním ji přenášejí na další generaci: při výchově, při dospívání, při přechodovém rituálu.
Přechodový rituál na smetišti dějin
Přechodový rituál je přesně to, co jsme hodili na smetiště dějin. A je to díra, která by se měla zase zaplnit.
Rozdíl je v tom, že rituál někam vede. Dospělost se nedá jen tak vyhlásit — nestačí říct, že vyrazím, nebudu nic dělat a budu si tancovat. Dospělost si člověk musí zasloužit, a to cestou, po které ho vede někdo rozumný a odpovědný: šaman, náčelník, mentor, na označení nezáleží. Někdo, kdo ví, jak mladého nasměrovat.
Rituál přitom není hra. Patří k němu duchovní složka i fyzická bolest, protože obě mají říct totéž: život není peříčko a je potřeba se na něj přichystat. Připravuje člověka na to, aby žil a přežil.
Zákony lidí proti zákonům přírody
Kdyby dnes někdo u nás zavedl bolestivé přechodové rituály spojené navíc s několikadenním odloučením, nestíhal by odrážet udání a sociální pracovníky. Tady se totiž zákony vyrábějí. Každý si vymyslí ten svůj a dohromady pak určují, jak se máme chovat k dětem a k ženám.
Indián si zákony nevymýšlí. Přijímá je od matky přírody. A tady je ta hrana: matka příroda je krutá matka. My jsme si řekli, že nebudeme vlci, že se budeme chovat jako lidé — a tím jsme si zapověděli obřady bolesti, kterými indiáni procházet mohou, protože sami sebe za součást zvířecího světa považují. Tímhle rozhodnutím jsme se od přírody odpoutali natrvalo.
Zuby amazonské ryby a patnáctiny vnuka
Každá skupina dělá zkoušky bolesti jinak. U Jawalapiti to má na starosti šaman Gunitze a nástrojem je násadka s asi dvaceti drobnými zoubky veliké amazonské ryby, která má tři druhy zubů — obrovské šavlovité, menší a úplně droboučké. Právě ty nejmenší se do násadky zasazují, takže nejde o řezání do masa, ale o rozdrásání kůže, dokud neteče krev.
Nejde přitom o nijak zdrcující bolest a smyslů má rituál hned několik: posiluje kůži, povzbuzuje tvorbu krve a hlavně stmeluje společenství, protože tím procházejí všichni. Žádná hygiena se nekoná — vytékající krev ránu vyčistí sama, pak stačí nechat zaschnout. Nástroj, který etnolog dostal na památku, dnes visí doma.
Doma se rituál dočkal i pokračování. Vnoučata předtím prošla kopřivami a propichováním prstů ostružinovými trny a věděla, že jednou přijde i tohle. A na patnáctinách nejstaršího vnuka mezi dárky a svíčkami skutečně došlo na drásání kůže. Obavy z toho, jak silně přitlačit, se ukázaly jako zbytečné — u indiánů je to vymyšlené tak, že drobné zuby hlouběji než do kůže nepustí.
A právě tady je rozdíl proti dětem, které se v zoufalství poškozují samy, aby vůbec něco cítily. Rituálu dává hodnotu autorita, která ho vede a která ručí za to, že takhle to má být a že tímto krokem se člověk stává dospělým.
Příroda a kultura: protiklad, který nezmizel
Rozchod s přírodou má i svůj teoretický popis. Antropolog Claude Lévi-Strauss postavil proti sobě přírodu a kulturu: příroda je univerzální, spontánní a přirozená, ale také krutá — přežijí jen silní, schopní a přizpůsobiví, a v tom je zároveň jakási přírodní sebeočista. Kultura je naopak sféra pravidel a norem, které si lidé vymysleli, aby se k sobě nechovali jako zvířata. Vznikla z ní demokracie, lidská práva i mezinárodní řád — a s nimi zmizela ta vnitřní krutá sebeočista.
Ten protiklad platí dál. Indiáni od přírody zatím daleko neodešli, my se od ní každým vynálezem vzdalujeme. Ještě nedávno tu nebyli roboti, dnes chodí, za chvíli přijde umělá inteligence. Ta linka se natahuje, až na přírodu úplně zapomeneme a nebudeme ji ani potřebovat.
Právě přechodu do takového jiného světa se týká hlavní obava — ne proto, že by byl nový, ale proto, že už to nebude lidská společnost. V tom bodě se cesta od přírody přetrhne.
Gepard, antilopa a bramboračka
Nabízí se smířlivé řešení: vzít si kousek z přírody, kousek z kultury a složit z toho něco harmonického. Jenže to je bramboračka. Některé věci se prostě odporují, a pak platí buď — anebo.
Krutost přírody se dá ukázat na scéně, kterou zná každý divák přírodopisných dokumentů. Gepard honí antilopu a všichni fandí antilopě, aby mu utekla. Nikdo přitom nevidí, že doma má tři mláďata, která umírají hlady, a že musí antilopu krvavě zabít, aby někdo jiný mohl žít. Boj v přírodě nikdy nekončí a fandění jedné straně na tom nic nemění.
Smrt, o které se mluví od narození
Vztah k smrti je téma poslední knihy Sex a smrt indiánů Amazonie a zároveň nejostřejší rozdíl mezi oběma světy. My se smrti bojíme, utíkáme před ní, pohřby zkracujeme na nejmenší možnou míru, abychom mrtvého ani nemuseli vidět, a nejraději o ní nemluvíme vůbec. Když se o ní nemluví, jako by nebyla.
Indián mluví o smrti prakticky od narození. Když se dítě narodí, přijde k němu šaman a pohybem drobného nástroje přes hřbet nosu mu otevře magický otvor, kterým po smrti odejde duše. Při narození se tedy myslí na smrt. Pro nás nepřijatelné, tam ale funguje: indián se smrti nebojí a neutíká před ní. Ostatně známá věta ze Severní Ameriky, že dnes je dobrý den zemřít, se u nás nedá ani pochopit, natož přijmout.
Pohřební rituál je za čtyřicet let cest opakovanou zkušeností a je to slavnost. Jsou tam plačky, je tam lítost, pláče se a vzpomíná, ale smrt se současně slaví. Jméno zemřelého se přitom nesmí vyslovit — je to takzvaný nekronym. Důvod je logický: vyslovením bychom mrtvého rušili v jeho záhrobním klidu a pokoušeli se ho přivolat zpět. Jak se zemřelý jmenoval, se tak návštěvník doví až při další cestě.
Závěr
Z Amazonie si tenhle pohled odnáší jednu praktickou položku, kterou by západ mohl použít hned: obřad, kterým se dospělost získává a který za ni někdo ručí. Zbytek je těžší. Rovnováhu mezi materiálnem a duchovnem nelze naordinovat, strach ze smrti se nedá odložit rozhodnutím a příroda s kulturou se nedají smíchat do jednoho hrnce. Zůstává tedy pozvání pocítit něco z pravého čistého přírodního světa — a otázka, kdo u nás dnes mladému člověku řekne, že už je dospělý.
