Nesvoboda se nevyrábí násilím ani dramatickým pučem. Vzniká pozvolna, tiše, jako změna klimatu: nejdříve ji nevidíte, pak ji cítíte, a teprve zpětně pochopíte, co se stalo. Jan Tománek, spisovatel a filmový režisér, tuto tezi rozvíjí v rozhovoru, kde mapuje mechanismy společenské kontroly od covidové éry po dnešní dobu.
Média, filmy a výroba reality
Dystopické filmy jako Demolition Man nebo satirické drama Wag the Dog fungují jako předstupeň toho, co se postupně stalo realitou. Wag the Dog ukazuje, jak se mediálním prostorem šíří propaganda: stačí jeden opakující se záběr, vyvolané emoce a falešné kulisy. Klíčový poznatek je přitom jednoduchý — ke koordinaci žádný centrální příkaz nepotřebujete. Lidi, kteří vládnou médiím a firmám, spojuje zájem na zachování pozic. Šéf Škodovky i šéf Volkswagenu vědí, co si myslí o elektroautech, ale tlak systému je silnější než jejich osobní přesvědčení. Novinář v redakci ví, co chce slyšet šéfredaktor, aniž by mu to kdo výslovně řekl. Gravitace systému nahrazuje explicitní instrukce.
Covid jako zlomový moment — a promarněná příležitost
Pandemie covidu byla z pohledu Jana Tománka unikátní moment, kdy se to, co bylo dlouho označováno za konspirace, stalo fyzicky hmatatelnou realitou. Tlak na sběr dat, covidové pasy, chytrá karanténa, izolace — všechno najednou existovalo před očima každého. Lidé měli jednoduchou volbu: souhlasit, nebo odmítnout. Karty byly otevřené. Jenže po odeznění krize se drtivá většina vrátila do staré komfortní zóny. Kritické myšlení, které covid u části lidí probudil, bylo rychle přehlušeno dalšími vlnami mediálních příběhů — Trumpem, Íránem, Ukrajinou. Pochopení, že mechanismus manipulace je stále stejný, zůstalo výsadou menšiny.
Selhání elit a česká politická kontinuita
Jedním z nejbolestnějších rysů české situace je absence skutečných politických elit. Komunistické zločiny nebyly nikdy pojmenovány ani odsouzeny. Aktéři starého režimu si přebarvelili kabáty, zprivatizovali podniky a pokračovali dál pod novými stranickými hlavičkami. A vzorec se opakuje dodnes: Fiala se odepsal ve veřejném mínění teprve poté, co odešel z moci — nikoli ve chvíli, kdy bylo jeho směřování evidentní předem. Totéž platí pro Babiše, jenž se stal záchrannou sítí pro lidi, kteří se zklamali z Fialy — přestože Babišovo chování za covidu bylo dobře zdokumentované. Při prezidentských volbách nebyla k dispozici jediná důvěryhodná osobnost, která by byla zároveň politicky vyspělá, morálně integrní a měla reálnou šanci uspět. Elity prostě chybějí.
Psychologie lži a majetková nerovnost
Psychologický výzkum z 70. let ukazuje zajímavý paradox: lidé, kteří lhali bez odměny a ze svého přesvědčení, se své lži drží pevněji než ti, kteří za ni dostali zaplaceno. Placení lháři po odhalení pravdy lež opustí — přišli o peníze, ale neohrožují ego. Nepřijatí lháři naopak nemohou připustit, že se mýlili, protože by ze sebe dělali hlupáky. Tento mechanismus vysvětluje, proč tolik lidí i dnes obhajuje rozhodnutí, jejichž špatné výsledky jsou na vlastní peněžence hmatatelné. Navíc — 1 % nejbohatších vlastní v současnosti více než dvojnásobek majetku všech ostatních dohromady. To nikdo nerozporuje. Ale jakmile někdo poukáže na to, že majitelé tohoto majetku se logicky snaží o jeho zachování, rázem je označen za konspirátora.
Výroba nesvobody funguje právě proto, že je neviditelná. Nepotřebuje bajonety — stačí gravitace systému, konformismus a ochota věřit pohodlné lži.
