Covidová pandemie zanechala za sebou víc než zdravotní krizi — odhalila strukturální selhání médií v měřítku, které nemá v moderní historii srovnání. Jakub Železný tehdy jako moderátor hlavní hodinové zpravodajské relace věnoval covid 57 minutám vysílání a zbylé tři minuty zbývaly na všechno ostatní. Byl to koberec bombardování, které ochromilo kritické myšlení napříč celým profesním stavem. Zábrany a kritický rozum zmizely. Proč k tomu došlo, co z toho zbylo a kde hledat příčiny mediální poddajnosti obecně — to jsou témata, která Petr Žantovský rozkládá s precizností člověka, jenž českou mediální scénu sleduje jako novinář, spisovatel a vysokoškolský pedagog po celá desetiletí.
Mechanismus podvolení: od nacismu přes padesátá léta ke covidu
Selhání médií není výdobytek covidové éry. Jedno z největších selhání médií a intelektuálů obecně bylo období nacismu — o tom ostatně psali mnozí autoři včetně Karla Čapka. Odevzdání důvěry vládě pevné ruky bylo pochopitelné v kontextu chaosu výmarského Německa dvacátých let, ale nepochopitelné ve chvíli, kdy se věci začaly obnažovat. Podobně fungovala česká scéna v první půlce padesátých let.
Mechanismus je vždy stejný: novináři se podvolí, uhnou nebo podlehnou autocenzuře, anebo naopak naskočí na vítězný vůz. Je to pohodlnější a ekonomicky výhodné. Protektorátní novináři jako Lažnovský, Krychtálek nebo Emanuel Moravec měli šest let absolutní pré a mohli ovlivňovat dění — a dopadli špatně, Moravec sebevraždou. Dnešní „režimní pisálkové" jsou jiní v tom, že jde vidět pod prsty a do záňatří: je to podvod, zištná hra na vlastní písečku.
U covidu přistoupil klíčový faktor: vyvolání masového strachu. Sebezáchova je nejpřirozenější pud člověka — každý chce přežít. Tato situace byla naprosto neopakovatelná a politici ji využili. Křivilo se s vakcínami, nutilo se občany: „Ty si dáš vakcínu, jinak nesmíš do hospody." Neposlouchalo se jiných názorů, protože to bylo výhodné — byl to byznys. A dopady mělo nejhorší na starší generaci: lidé ve věku osmdesáti pěti let byli natolik vystrašení, že se báli umřít bez čtyř dávek vakcíny.
Průvod mainstreamových novinářů tehdy byl zástupem propagandistů. Možná z toho ani neměli žádný osobní finanční prospěch — ale povinností novináře je zkoumat, jaké firmy vozí vakcíny do země za stovky milionů, komu patří, kdo sedí v jejich správní radě, zda tam není příbuzenská vazba s některým ministrem. To je investigace. Nikoli přepadnout premiérova syna bez varování a ponižovat ho skrytou kamerou — to je nehoráznost.
Proč veřejnost nepotřebuje vědět pravdu — a zlobí se na toho, kdo ji řekne
Po dvou letech covidu byli lidé rádi, že to přežili, a snažili se rychle zapomenout. Jde o obecně krátkou lidskou paměť: mozek má přirozenou tendenci vytěsnit bolest a nepouštět ji do každodenního života. A s tím souvisí druhý jev: vždy se zlobíme na toho, kdo nám řekne nepříjemnou pravdu, protože někde v hloubce tušíme, že ji má, ale my to nechceme. Staré přísloví říká: když se lidé naštví na Pána Boha, zabijou kostelníka.
Tato dynamika se jasně projevuje u konkrétních kauz. Kabelky Naďi Nečasové se staly klíčem celého příběhu pádu vlády — ale vláda na kabelkách nepadla. Padla kvůli Rosatomu: Petr Nečas byl připraven podepsat dostavbu Dukovan s Rosatomem a to bylo proti zájmům dominantních politických sil v Evropské unii. Tak rychlá a tak zdánlivě banální příčina pádu vlády — za tak vážným geopolitickým pozadím. Mnoho lidí vidí jen kabelky a Rosatom je nezajímá. A jim je v principu jedno, zda bude dostavovat Westinghouse, Korejci nebo kdokoli jiný — hlavně aby fungovala elektrika.
Podobně se točí ve vzduchoprázdnu další neuzavřené otázky: co měl Miloš Zeman v bamberském kufříku, jak se šifrované mobily dostaly k dětem Víta Rakušana, co bitcoinová kauza nebo kauza Nemesis. Veřejnost po těchto odpovědích příliš netouží — a ten, kdo na to upozorní, riskuje, že skončí na pranýři.
Rosatom, Stratkom a instituce, které přežily změnu vlády
Předchozí vláda odevzdávala českou elektřinu na lipskou burzu — a Češi si ji kupují zpět za čtyřnásobek. Přitom jsme bývali vývozci. Nová vláda jako jeden z prvních kroků zrušila Stratkom a krizový informační tým — symbolicky nutný krok. Zatím nezrušila přílepek o službě cizí mocnosti, ale čas k tomu měla kratší.
Nová vláda se chová rozumněji než ta předchozí, která utahovala šrouby naprosto nevídaným způsobem. Ale stále ještě existuje Centrum proti terorismu a hybridním hrozbám na ministerstvu vnitra — a to je podle Petra Žantovského úkol, který stojí před ministrem Metnarem. Centrum vzniklo v roce 2017, jako součást sítě podobných institucí budovaných v zemích Evropské unie v té době jedna za druhou. Jakub Janda, který stál u zrodu toho vývoje, byl motivován z bruselských zdrojů — a celý projekt byl od prvního okamžiku zaměřen proti svobodě slova.
Redefinice takového centra je velmi nesnadná. Udělat z něj pouhý informační útvar detekující hrozby — od toho máme vojenské zpravodajství a BIS a další profesionální útvary. Rozšiřovat pravomoci ministerstva vnitra tímto směrem není zdravé.
Jak číst média: tři skupiny, tři různé důvody
Médii lze třídit do tří kategorií. První skupinu sledujte kvůli faktům — pokud jsou seriózní, musíte si ke každé informaci dohledávat kontrainformace jinde a dospívat k přibližnému obrazu skutečnosti. Druhá skupina je zajímavá jako názorový zdroj, pozitivně i negativně. A třetí skupina slouží jako lakmusový papírek: když to oni napíšou, je to skoro jistě přesně opačně.
Ze jmenovitě zmíněných médií druhé kategorie zaujaly komentáře v Lidových novinách — jmenovitě Petr Kolmán, pan Kamberský a Martin Zvěřina. Oproti starším časům papírových Lidovek, zaměřených na tradičního čtenáře s havlovskou orientací, se noviny rozkvetly názorovou pestrostí. Echo24 je dalším příkladem média, které prošlo vývojem: Dalibor Balšínek jako šéfredaktor Lidovek vedl noviny v jednom ideologickém směru, ale Echo24, které sám poté spoluzaložil, přináší rozmanité komentáře — píše tam Dan Kaiser, Jiří Peněnáž, různé hlasy. To je dobré médium a takovým je třeba popřát do budoucna čtenáře.
Pojmu „nezávislé médium" je třeba nedůvěřovat — nezávislost neexistuje, existuje jen závislost, o jejíž povaze nevíme. První republika to věděla: každý deník otevřeně patřil straně nebo směru. Národní politika náležela národní demokracii, Rudé právo komunistům, České slovo socialistům. Čtenář věděl, do jaké hospody vstupuje a jaké pivo tam točí. V Německu dnes konzervativec čte Frankfurter Allgemeine Zeitung, levičák čte Die Zeit. V Anglii existuje rozdíl mezi Times a Guardianem. Tato transparentnost je zdravá — předchází uniformitě názoru, která nastane, když „univerzální novináři" přebíhají mezi mediálně odlišnými prostředími.
Politická korektnost: konec přijde z rozpočtové nouze, ne ze společenské dohody
Politická korektnost se stala schránkou, do které se vešla propaganda, cenzura i manipulace. Zmrzačení jazyka je reálné a platí to zejména u mladé generace: mozky jsou nastaveny na newspeak a svět vnímají jeho optikou. S jistými bolestmi pak přicházejí na to, že svět je trochu jiný.
Konec politické korektnosti ale nepřijde jako společenská dohoda. Přijde proto, že na ni nebudou peníze. Desítky a stovky absolventů gender studies a humanitních fakult, kteří měli jedinou povinnost udržovat progresivní politickou korektnost při životě a psát zbytečné práce — tito lidé práci nenajdou. Přijdou na to, že tato cesta nikam nevede. A s nimi odejde i příslušná část půdy, na níž politická korektnost roste.
