Existuje poselství, které otec svým dětem nepředá běžným rozhovorem u stolu. Filosof Jan Konfršt ho proto svěřil textu nazvanému Dopis nejen synům – rekapitulaci vlastního života, v níž se ptá, co mu předal jeho otec a co on sám předává dál. Středobodem toho odkazu není majetek ani rada do života, ale schopnost myslet samostatně a nebát se toho.
Dopis, který měl zaznít dřív
Motivace je u takového textu důležitější než samotná forma. Jsem ten dříve narozený, zní sebeironické konstatování člověka, který ví, že je tu na omezený čas – a právě z toho vědomí vyrůstá vnitřní povinnost říct synům to, co jim dosud nebylo řečeno nahlas. Často se mlčí ze strachu z reakce, z obavy, jak to blízcí přijmou.
Napsání dopisu předcházelo dlouhé období rozvažování, jestli ho vůbec psát, a pokud ano, jakou formou a s jakou nosnou myšlenkou. Rozhodnutí se neschovávat za mlčení souvisí s dřívějším rozhodnutím důsledně se loučit se strachem – se strachem z něčeho, ale hlavně z někoho a z toho, co si o vyřčeném pomyslí. Mám-li být pravdivý sám k sobě, musím tu pravdu prezentovat i navenek.
Synové mají o svém otci určitou představu a rozhodně nemusí souhlasit se vším, co dělá, jak se chová, jak přemýšlí a jaké má životní priority. Právě proto stálo za to sepsat, co je pro něj na sklonku života nejdůležitější: kritické myšlení.
Kritické myšlení není lacinou kritikou
Kritickým myšlením se tu nemyslí kritizování čehokoli a kohokoli za každou cenu. Jde o postoj k tomu, čemu člověk zatím úplně nerozumí nebo co je pro něj nové: přistoupit k tomu odpoutaně, nezávisle na tom, k jakému výsledku nakonec dojde. Cílem je proniknout k podstatě věci, k tomu, co je v každé jednotlivé informaci skryto.
Nebát se a přemýšlet, co daná informace znamená – a co bude znamenat v čase budoucím pro mě osobně. Tolik odkaz, který má v dopise synům přednost přede vším ostatním.
Zasvěcovací rituály patří jiné kultuře
V mnoha kulturách se chlapci ve čtrnácti či patnácti letech zasvěcují do dospělosti rituály, které je mají učinit prospěšnými pro jejich společenství. Není to přežitek – ale je to jiná kultura. Narodili jsme se do jiného prostředí, do jiného státu a jiných zvyklostí a uvažujeme jinak než mladíci vyrůstající tam, kde takové rituály dodnes fungují. Slepě takové vzory následovat by proto bylo nesmyslné.
Předání poselství z otce na syna má sice společné charakterové prvky, ale je vždy ryze osobní. Vybíráme si svoje rodiče při zrození a naši potomci si zase vybírají nás – tak zní přesvědčení, se kterým Konfršt k rodinné linii přistupuje. Individuální vklad každého vztahu podle něj převažuje nad tím, co je společné všem.
Nelhostejnost jako podmínka čistého svědomí
Už samo rozhodnutí takový dopis napsat je předznamenáním nelhostejnosti. Nejít životem lhostejně znamená vnímat jeho složitosti, radost i trápení, celou tu energii, která k životu patří – a to nejen vůči sobě, ale skrze sebe i vůči lidem, mezi kterými se člověk pohybuje.
Nelhostejnost je pak jednou z vlastností, které rozhodují o tom, jestli lze mít na konci života čisté svědomí.
Poutník: rozdíl mezi vírou a náboženstvím
Kniha Poutník nabízí obraz Ježíše, který se od tradičního křesťanského výkladu liší principiálně – a to především v tom, jak vnímat Boha jako fenomén. Konfršt v ní vychází z vlastních prožitků a z toho, co označuje za svoji velmi hlubokou paměť, tedy z osobní vzpomínky člověka, který v oné době žil.
Východiskem úvahy je pozorování, že jsme se narodili do křesťanského prostředí. Přestože kostel navštěvuje pravidelně málokdo a praktikování víry je vzácné, jsme vírou prosyceni, aniž si to uvědomujeme – po staletí je nám verbálně i beze slov vkládána do srdce, do mysli, do duše. Mezi vírou a náboženstvím je ale zásadní rozdíl.
Ježíš podle tohoto čtení nepřišel s Bohem posazeným na symbolický piedestal někam mimo nás, ale s tím, že Boží energii máme všichni v sobě. Nejde o personifikované náboženství, ale o individuální víru ve vlastní niterné božství. Říkáme, že Bůh je všudypřítomný, jen si to odmítáme dopovědět: je-li všudypřítomný, je i ve mně – a pak jsem tady a teď jeho zástupcem na zemi. Boží ruka kouká z rukávu mé košile, říká se lidově a docela přesně.
Proč si to člověk nepřipustí? Ze strachu z odpovědnosti, která z toho plyne. Být Božím zástupcem znamená být odpovědný za vlastní myšlení, konání i život.
Umučení Krista jako výchova k poslušnosti
Filmové Umučení Krista v podání Mela Gibsona i katolické líčení utrpení na kříži se soustředí především na brutalitu a násilí. S tím se Konfršt hluboce neztotožňuje. Jeho kniha je naopak prodchnutá láskou, upřímností a jemností; nabízí obraz doby Ježíšovy přítomnosti mezi lidmi před dvěma tisíci lety, v němž bolest a fyzické utrpení sice mají místo, ale zdaleka ne v té podobě, jakou zprostředkoval film.
Důraz na mučednictví je podle něj účelový: vede k tomu, abychom se obraceli k někomu, kdo je ochoten za nás trpět. A právě v tom spočívá omyl, ve kterém vyrůstáme a který z lidí dělá bytosti nesvobodné.
Souvisí to s tím, jak je nastavená výchova vůbec. Jsme vedeni k poslušnosti, k závislosti na někom, k tomu, abychom měli své vzory a chovali se tak, aby s námi systém mohl nakládat, jak sám uzná za vhodné. To je v přímém protikladu k osobní svobodě. Poutník proto vznikl jako nabídka svobodnějšího a láskyplnějšího pohledu.
Svoboda, vlastní moc a odpovědnost
Člověk se rodí svobodný a přišel proto, aby svobodný zůstal. Rodí se ale do prostředí, které ho jako svobodného odmítá přijmout, protože nezávislý člověk je systému nepohodlný. Odtud onen neustálý střet a hledání sebe samého.
Osobní svoboda přitom nespočívá v principiálním protestu proti všemu a všem. Spočívá v rozlišování: v jaké situaci a v jakém ohledu budu systému poslušný a kde je pro mě vnitřní svoboda silnějším závazkem vůči sobě samému.
Lidé se často bojí vlastní moci – ta totiž úzce souvisí s odpovědností. Svoboda je velký fenomén, ale má i svá striktní omezení; chovat se stoprocentně svobodně by bylo synonymem anarchie. Skutečnou zkouškou je odvaha: řeknu druhému člověku pravdu do očí a zůstanu ještě jeho přítelem? Bude se mnou ochoten mluvit, půjde se mnou lidově řečeno ještě na pivo? Strach a svoboda jsou dvě protichůdné veličiny – kde je jedno, pro druhé nezbývá místo.
Závěr
Odkaz, který má být předán dál, se dá shrnout do jediné schopnosti: myslet samostatně a nenechat se přitom vést strachem. Od dopisu synům přes pohled na víru a náboženství až po hranice osobní svobody vede jedna souvislá linie – člověk, který se nebojí, je odpovědný sám za sebe. A přesně takový je pro každý systém tím nejméně pohodlným.
