Sudetoněmecký sjezd, který se na konci května koná v Brně, není primárně problémem mezi Čechy a Němci. Je to problém česko-český. Tak zní teze, kolem níž se točí celý rozhovor: dějiny nemívají rády jednoznačné rozdělení na oběti a pachatele a právě v takovém příšeří se odehrává i nová brněnská kapitola příběhu sudetoněmeckého krajanského sdružení. Potomci tehdejších československých Němců se v ní nezřídka prezentují jako největší oběti nacismu, přestože řada ideologických kořenů nacismu vyrůstala na konci 19. a na začátku 20. století právě v českém pohraničí.
Submisivnost, ne agresivita druhých
Sudetoněmecké krajanské sdružení (Sudetendeutsche Landsmannschaft) bývá vnímáno, jako by existovalo samostatně, ve skutečnosti je ale jedním z osmnácti krajanských spolků sdružených pod Svazem vyhnanců (Bund der Vertriebenen, BdV). Tyto spolky se svými stanovami i ideologií prakticky neliší — bývají opsané z jednoho vzoru. Přesto se zdá, že právě sudetoněmecký landsmanšaft je aktivnější než ostatní.
Vysvětlení nestojí na zvláštní agresivitě druhé strany, nýbrž na české submisivnosti. Z Polska byly po válce vysídleny miliony Němců, a přesto si nelze představit, že by někdo ve Vratislavi vážně uvažoval o jednostranném omlouvání, jaké zaznělo u nás hned po roce 1990 — především z úst Václava Havla. Kořeny tohoto postoje sahají už do intelektuálního disentu: vymezování se vůči bolševikovi sklouzlo ke zkratkovité a chybné úvaze, že odsun byl prvním krokem ke stalinizaci Československa.
Historicky to ovšem neobstojí. O poválečném uspořádání Německa nerozhodl Stalin. V Postupimi patřili k nejradikálnějším zastáncům tvrdého řešení německé otázky Američané; naopak na zachování a etablování Německa jako státu spíše tlačily Francie a Sovětský svaz. Spojovat odsun s oslabením Němců na cestě k sovětizaci proto míří úplně vedle. Skutečný problém je v naší vlastní submisivnosti, v níž si část intelektuálních elit od disentu dodnes potřebuje dokazovat morální převahu — že jsou ti hodnější a kultivovanější, zatímco druhá strana je líčena jako primitivně nacionalistická.
Korektnost vztahů stojí na vlastní identitě
Vzájemnost a slušnost ve vztazích nemůže vycházet z pohrdání druhým, ale z vědomí vlastní identity, loajality k vlastnímu politickému národu a z vlastenectví — a stejné vlastenectví nelze upírat ani druhé straně. Konkrétní příklady smíření přitom existují: po roce 1990 se řada chebských Němců osobně angažovala, jeden z nich, bývalý majitel chebské cihelny, uspořádal sbírku, díky níž byly obnoveny věže kostela svatého Mikuláše, jiné prostředky pomohly Mariánské Lorettě ve Starém Hrozňatově. S těmito lidmi a jejich potomky se dá s klidem sednout a povídat si o staleté, byť bolestné historii.
Právě proto, že je tahle historie spíš minovým polem, se po ní nedupe. A znepokojivé je, že dnes se někdo snaží silou prosadit nový výklad dějin a delegitimizovat konkurenční pohledy.
Reparace, Benešovy dekrety a nová hegemonie
Češi se navíc vezou ve vleku událostí. Polsko vyčíslilo válečné reparace vůči Německu na zhruba 1,3 bilionu dolarů; ať už cokoli reálně dostane, či nedostane, má alespoň silnou vyjednávací pozici. Česko nic takového neudělalo a nepřihlásilo se ani o roli byť přísedícího účastníka jednání o znovusjednocení Německa — na rozdíl od Poláků, kteří od počátku trvali na tom, že bez nich to nepůjde.
Tématem je dnes i návrat „před" takzvané Benešovy dekrety. Ty přitom fungovaly samostatně jen několik týdnů, než je národní shromáždění posvětilo jako oficiální zákony a součást československého právního řádu. Snaha tento právní stav přehodnotit zapadá do širšího úsilí Evropské unie vytvořit novou hegemonii. EU je prostředí pro prosazování kolektivistických, „pokrokářských" ideologií, ale i nacionálních ambicí v nové podobě.
Německý soused: tři podmínky bezpečí
Celé poválečné uspořádání navazovalo na starou zásadu britské zahraniční politiky — držet Němce dole a Rusy venku — kterou pak po obou světových válkách převzali Američané. Uspořádání po první světové válce bylo nestabilní a nemohlo vést k ničemu jinému než k dovršení té nedořečené války; tím dovršením byla válka druhá. Dnes ovšem všechny tyto zásady padly a k moci se znovu dere staré dominantní Německo, které bylo tisíc let mocenským faktorem a jehož sousedé mají s touto dominancí trpkou tisíciletou zkušenost.
Dobré sousedství s Německem stálo na třech pilířích: že v něm nepřevládá politika usilující o dominanci, že je to země demokratická a že prosperuje. Jakmile přestane platit kterákoli z těchto podmínek, přestane být Německo dobrým a bezpečným sousedem. A dnes je tu pocit, že přestávají platit možná všechny tři — byť každý jinou rychlostí. Ekonomický dech Německu dochází, demokracie je tam omezována různými „požárními zdmi" a ambice rozhodovat o Evropě se vrací. O Česku se přitom už před třiceti lety mluvilo trochu jako o „kolonii za kopcem" a kroky tehdejších vlád ten pocit jen posilovaly.
Sudetoněmecký landsmanšaft jako mocenský faktor
Sudetoněmecké krajanské sdružení je mimořádně institucionalizovaný, politicky propojený a veřejně viditelný subjekt. Jeho dnešní síla nestojí na masové členské základně, ale na kombinaci historicky výjimečného postavení v Bavorsku, husté sítě institucí, pravidelných symbolických akcí, mediálních kanálů a dlouhodobých vazeb na bavorskou i spolkovou politiku. Právě přes bavorskou vládu a německé orgány může prosazovat své požadavky.
K tomu patří i „dlouhé prsty do Bruselu": mluvčí sdružení Bernd Posselt, dlouholetý bývalý člen Evropského parlamentu s dobrými kontakty na mocenská centra, získává nemalé prostředky na projekty regionalizace Evropy — na rozmělňování národních států, které jsou oporou politické sounáležitosti. Ve vztahu ke Svazu vyhnanců (BdV) není sdružení formálně nadřazené, jeho vliv se projevuje skrze zastoupení: Bernd Posselt jako mluvčí a Steffen Hörtler jako zemský předseda bavorské organizace a místopředseda BdV. Jde tedy o významnou, politicky organizovanou zájmovou skupinu — mocenský faktor s vlastními zájmy, které jsou s těmi českými konkurenční.
Kolaborantství české strany
Daleko horší než zájmy samotného landsmanšaftu je ovšem ochota části české strany jít těmto silám na ruku — aby dobře vypadala, případně za nějakou protislužbu. Právě proto jde o problém česko-český: nemáme si ho mezi sebou dostatečně vyříkaný. Že někdo má maximalistické požadavky, je pochopitelné — tak funguje svět. Horší je, když někdo z vlastních řad řekne „pozvěme je", a jsou to lidé, kteří za své odpůrce považují spíš vlastní české krajany a za svou domovinu „bruselský evropský národ". To svým postojem dávají najevo čeští organizátoři sjezdu.
Vlažný postoj vlády
Minulá vláda šla podobným aktivitám poměrně na ruku. Postoj současné vlády a především premiéra Babiše k brněnskému sjezdu je ovšem vlažný, alibistický a nedůsledný — jako by si řekli, že se kolem toho nebudou plašit, naoko dají najevo, že jim to trochu vadí, ale nezaujmou žádný aktivní postoj. To je málo. V Poslanecké sněmovně se sice bude hlasovat o usnesení v tomto smyslu a vláda se možná ještě pochlapí, ale spíš to bude vyčkávání, aby si to nikde nerozházela. Jenže pak si to může rozházet s vlastními občany.
Důvodem té zdrženlivosti není ani tak změna mezinárodního kontextu — třeba volební oslabení Viktora Orbána jako symbolu nepodvolení Bruselu — jako spíš síť dalších zájmů a vztahů. Bavorská vláda si kauzu landsmanšaftu bere za svou a česká strana s ní zároveň usiluje o spolupráci, takže si to s ní nikdo nechce rozhádat. Jsou ale meze, kdy by se česká vláda měla zachovat sebevědoměji.
Revize deklarace z roku 1997 a žaloba Lichtenštejnska
Na stole je i revize česko-německé deklarace, kterou v roce 1997 podepsal Václav Klaus s Helmutem Kohlem. Deklarace byla po desetiletí jakousi tlustou čarou za bolavou minulostí. Z hlediska ochrany českého zájmu je sice nedostatečná — mohla být pro nás příznivější — ale Kohl byl pod obrovským tlakem a po podpisu mu bylo vyčítáno, že málo hájil zájmy československých Němců a jejich potomků. Jako každý kompromis tedy obsahuje maximum možného na obou stranách a udržuje křehkou rovnováhu. Sáhnout do ní je nezodpovědné: „tohle vyhoďme" znamená eskalovat, „tohle přidejme" vyprovokuje protistranu k dalším požadavkům. To je přesně metoda k vyhrocování napětí.
Stejnou logiku ukazuje i žaloba Lichtenštejnska proti České republice ve Štrasburku, podaná půl roku po precedenčním rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva z roku 2020. Návrh, k němuž po jednání s knížecím rodem dospěl prezident Pavel — zřídit česko-lichtenštejnský fond, do nějž by se vložily sporné majetky včetně zámku, kde byla podepsána česko-německá deklarace, a společně je spravovat — odvádí pozornost od jádra věci. Nejde totiž o vztah k Lichtenštejnsku ani k Německu, ale o to, jak snadno se různé nároky realizují přes Brusel. Evropská unie tu funguje jako nástroj, jak přes hlavu domácí legislativy, práva a vůle obyvatel vnutit cizí zájmy — a tyto cesty přes nadnárodní instituce budou nasazovány stále masověji.
Co dělat: pasivní rezistence místo poslušnosti
Řešením není čekat na odchody jednotlivých zemí z EU ani na totální erozi a rozpad unie, který by přinesl chaos a ekonomický rozklad. Vedle vážných debat o návratu některých pravomocí národním státům, o přibrzdění a zpětném chodu integrace a o nezakazování otázky odchodu z EU existuje ještě jedna metoda: pasivní rezistence. Neposlouchat, nerealizovat, „švejkovat", odmítat — a pokud přijde pokuta, nezaplatit ji a handrkovat se. Když to udělá víc států, mohou společně dát najevo, že nejsou žáčci v evropské škole, ale suverénní státy hájící zájmy svých občanů.
Háček je v dotacích. Staročeši, na jejichž tradici se taková strategie odvolává, na dotacích závislí nebyli — dotace jsou přitom úžasný nástroj, jak si bruselské elity korumpují domácí politiku.
Závěr: sjezd jako dvojtečka, ne tečka
Sjezd sudetoněmeckého landsmanšaftu se v Brně velmi pravděpodobně uskuteční a nebude to jen prázdný symbol. Stane se dvojtečkou, ne tečkou: kruhy s maximalistickými požadavky si řeknou, že svět se nezbořil, a nastolí něco důslednějšího a tvrdšího. Zdánlivě nevinné požadavky — třeba aby v místech, kde má menšina většinu, museli být na úřadech zástupci té menšiny — by ve svém důsledku znamenaly demontáž státnosti. Eurofederalistické, centralizační a unifikační procesy se přitom s těmito revanšistickými nároky výborně potkávají, protože usilují o totéž: jediný stát, jímž by byla Evropská unie, bez jakékoli jiné loajality. A jestli je už pozdě? Žádná chlácholivá naděje se nenabízí — právě proto, že trocha mrazení je možná jediné, co nás přiměje udělat, co je třeba.
