Poprvé v historii se sudetoněmecký sjezd chystá na české území — do Brna. Pozvání vzešlo z prostředí kulturního festivalu Meeting Brno a v čele krajanského sdružení stojí Bernd Posselt, mluvčí sudetských Němců. Ještě než akce vůbec proběhne, rozdělila společnost i Poslaneckou sněmovnu na dva tábory. Redakční debata téma rozebírá ze všech stran: jde o gesto smíření, nebo o vykalkulovanou provokaci?
Smíření, nebo provokace?
Hned v úvodu se panel rozchází. Jeden pohled vidí v uspořádání sjezdu provokaci — typický produkt generace, která vyhledává konfrontaci, a způsob, jak se lokální politik vrátí do pozornosti médií gestem, které nakonec neslouží žádné straně a jen vyvolá erupci emocí. Protichůdné stanovisko motivaci organizátorů obhajuje: nejde o provokaci, ale o snahu odtabuizovat a oddémonizovat „strašlivé sudeťáky“, připustit, že tito lidé mohou přijet a předvést se ve své dávné ztracené domovině. Záměr přitom není nový — myšlenka uspořádat setkání v Brně se rodila už zhruba před deseti lety, v době, kdy ve městě uspělo hnutí Žít Brno a vznikla tam příhodná atmosféra. Dosud se sjezdy konaly převážně v Bavorsku, kde žije sudetských Němců nejvíc.
Zazní i osobnější rovina: kdo pochází ze sudetského kraje, ví, že tam stále žijí lidé, kteří se snaží připomínat, že tam Němci byli, a obnovovat kulturní paměť krajiny. Padne i provokativní nadsázka, že z Němců už dnes nejde strach jako kdysi — spíš naopak, že vzhledem k tomu, co se v Německu děje od roku 2015, by mohli jednou potřebovat novou vlast, kterou by jim Češi mohli velkoryse nabídnout. Skeptický hlas namítá, že cíle organizátorů bylo dosaženo ještě dřív, než sjezd začal: ti, kdo měli být vyprovokováni, se nechali vyprovokovat. Sudetští Němci podle něj slouží jako nástroj k „propleskávání“ zbytku národa, který si určitá vrstva lidí přivlastnila právo edukovat.
Smíření jako téma — a jako tlak
Silně rezonuje slovo „smíření“. Panel se vesměs shoduje, že smíření nelze používat jako pedagogickou ani morální zbraň — že nelze nikoho nutit, aby se smířil, když nechce, a dělat z neochoty automaticky nacionalismus. Dějinná paměť je plná emocí různých generací a nedá se administrativně uklidnit; pokus o vynucené smíření se naopak stává součástí téhož politického boje, který má překonat. Zazní i připomínka Milana Kundery, že nejživější boje se vedou o minulost, ne o budoucnost.
Současně se debata dotýká postoje Václava Klause, podle něhož je právě po osmdesáti letech třeba hájit paměť a nepřipustit relativizaci toho, co se stalo. S tímto postojem část panelu polemizuje: že do tématu vstupují nové generace bez osobní zkušenosti je nevyhnutelnou součástí dějin a neznamená to klást rovnítko mezi německý zločin a poválečný odsun. Opakovaně zaznívá, že Češi byli ve vztahu k německému zločinu obětí, ale ve vztahu k odsunu nesou vlastní vinu — a obojí je třeba unést, místo aby se země stavěla výhradně do role oběti. Jde o legitimní debatu, která se má vést.
Objeví se i pochybnosti o upřímnosti celého gesta. Když organizátoři slibují poklonu obětem na nádraží, odkud odjížděly transporty, lze to brát jako nedůvěru, nebo jako gesto, kterému je třeba věřit — i gesta jsou důležitá. V dialogu Čechů s Němci podle jednoho z účastníků musí platit, že každá strana připustí vidění té druhé a zároveň trvá na svém: sudetští Němci by měli uznat svou vinu na rozbití republiky a to, že vítali Hitlera a stali se na léta jeho loajálními podporovateli, zatímco česká strana může připustit tvrdost poválečného zacházení, aniž by ztratila jistotu ve vlastní pravdě.
Kolik obětí si vyžádal poválečný odsun
Debata se stáčí ke konkrétním číslům. Padá shoda, že čeští kritičtí historici od devadesátých let, kdy proběhl odborný historický výzkum, připouštějí kolem 25 000 obětí násilného odsunu — zdokumentované případy lidí, kteří zemřeli, ať už násilně, nebo v důsledku epidemií a poměrů v táborech. Není to malé číslo, byť německé odhady bývaly historicky mnohonásobně vyšší (uváděly se i statisíce); ty ale vycházely z jiné metodiky, kdy se rozdíl mezi sčítáním z konce třicátých let a poválečným stavem připisoval ztrátám na životech.
S číslem souvisí i otázka Benešových dekretů. Zazní, že většina dekretů je dnes „zkonzumována“ — jsou součástí historické vrstvy práva, která už není aktivní — a že hypotetické zrušení by samo o sobě nezpůsobilo nic dramatického, byť právně by vyžadovalo restituční zákon. Připomíná se i historie sporu: na přelomu 90. let se krajanské sdružení chovalo podle jednoho z hlasů ultimativně, s argumentem, že bez zrušení dekretů se Česko nedostane do Evropské unie. V roce 1997 navíc tehdejší německý ministr zahraničí Klaus Kinkel zpochybnil platnost postupimských protokolů, na nichž poválečné transfery obyvatelstva stály. Česká reprezentace tehdy hledala oporu u spojenců včetně Ruska, což někteří komentátoři považovali za chybu. Tato traumatizovaná atmosféra 90. let podle panelu vysvětluje, proč je dnešní vstřícnost krajanského sdružení vnímána s nedůvěrou.
Zaznívá i politický rozměr aktuálního dění. Z prostředí ministerstev prý plynula nevole nad tím, že do Brna přijede bavorský premiér Markus Söder; přirovnává se to k tomu, jako by Viktor Orbán pořádal srazy mládeže Fideszu v Rumunsku. Vládní strany podle panelu zprvně doufaly, že téma odignorují, ale poté, co se ho chopila SPD se svou národovskou klientelou, vznikl politický mainstream, do něhož se zbylé dvě vládní strany nechaly zatáhnout. Výsledkem je, že Sněmovna věnovala mimořádnou schůzi konání sjezdu místo tématům jako větrné elektrárny, zásobování ropou či hrozící energetická krize. Padne i postřeh německého korespondenta: zatímco v Německu jsou sudetští Němci a osobně i Posselt vnímáni spíš jako krajně pravicová skupina, v Brně se jich podle ministra zahraničí Petra Macinky ujali lidé z opačného konce ideového spektra — modernistická levice kolem festivalu Meeting Brno, která svět vidí přes komunity a identity. V tom paradoxu se podle jednoho z hlasů sudetoněmecký předák s dnešní identitářskou levicí nakonec setkává.
Derby Sparta–Slavia a hrubnutí společnosti
Druhým velkým tématem je společenská dohra derby Sparta–Slavia, kdy radikální část slávistických fanoušků vtrhla na hřiště, házela pyrotechniku do hlediště a fyzicky napadla soupeřova brankáře. Panel se shoduje, že část ultras se zachovala jako hrubiáni a že incident byl nepřijatelný. Sporné je ovšem to, co následovalo. Jeden pohled varuje před „festivalem svatouškovství“ — kdy se přirozený odsudek překlopí v přepjatou společenskou hysterii, politici okamžitě píší na sociální sítě a předvádějí dojemné rituály omluv. Jmenovitě zaznívá kritika omluvy šéfa Slavie Jaroslava Tvrdíka, která panelu připadala přehnaně teatrální.
Zazní i obava, že se z fotbalového násilí dělá nástroj k traumatizaci a že profesionální sport — odjakživa mužská disciplína, kde se počítá s tím, že hráč inkasuje ránu i sprosté slovo — se patologizuje. Protihlas to mírní: incident je sice ostuda, ale není vizitkou celé společnosti. Trestná činnost dlouhodobě klesá, Česko je mírumilovná společnost a verbální agrese roste hlavně na sociálních sítích, kde to ostatně platí všude. Zaznívá i překvapivě smířlivý tón — že je dobře, když ještě existují lidé, kteří fyzicky chodí na stadion a prožívají emoce, místo aby společnost úplně umrtvěla u obrazovek; bordel sice neomlouvá, ale úplná patologizace fotbalu by byla nepříjemným civilizačním ústupem.
Závěr
Panel se nakonec shoduje, že sjezd v Brně proběhne a že jeho zrušení by bylo ostudou. U sudetského tématu i u derby přitom debata míří ke stejné otázce: jak unést konfrontaci a emoce, aniž bychom je administrativně potlačovali, nebo z nich naopak dělali víc, než ve skutečnosti jsou.
