Sjezd sudetoněmeckého krajanského sdružení (landsmanšaftu) se letos poprvé koná na českém území — v rámci festivalu Meeting Brno. Akci provází ostrá politická debata, do níž se výrazně zapojil i poslanec Jindřich Rajchl, předseda strany PRO. V rozhovoru nešetří kritikou prezidenta Petra Pavla, parlamentní opozice ani samotných organizátorů sjezdu a celé téma rámuje jako zkoušku české suverenity.
Záštita prezidenta jako „taktika chytré horákyně"
Prezident Petr Pavel udělil záštitu festivalu Meeting Brno, který letošní sjezd sudetských Němců hostí. Podle Rajchla jde o ukázku Pavlova obvyklého postupu: prezident sice přímo neřekne, že podporuje sjezd landsmanšaftu, ale udělí záštitu celé akci, takže podporu vyjádří nepřímo. Rajchl to označuje za „taktiku chytré horákyně" i za zbabělost — podle něj by se měl Pavel postavit na svou stranu otevřeně.
Hrad záštitu rámuje jinak. Podle stanoviska prezidentské kanceláře nejde o souhlas se všemi interpretacemi dějin, ale o podporu prostředí, v němž lze o historii mluvit otevřeně a bez obav; prezident se hlásí k hodnotám Česko-německé deklarace z roku 1997. Festivalu udělil Pavel záštitu opakovaně.
Rajchl jde ve své kritice dál a do souvislosti dává i Pavlův dřívější vstřícný postoj ke sporům Lichtenštejnů s českým státem. Podle Rajchla prezident dlouhodobě jedná v rozporu se zájmy České republiky. To jsou ovšem Rajchlova politická hodnocení a interpretace prezidentových kroků, nikoli ověřená fakta — Hrad i část politické scény čtou stejné události zcela opačně.
Usnesení sněmovny a spor s opozicí
Poslanecká sněmovna přijala usnesení vyjadřující nesouhlas s konáním sjezdu na českém území. Hlasování prosadila vládní koalice (ANO, SPD a Motoristé), zatímco opoziční strany se jednání sálu neúčastnily. Rajchl, který je poslancem v klubu SPD, usnesení podpořil a argumentuje, že sněmovna zastupuje lidi, jichž se sjezd citelně dotýká — mimo jiné připomněl prohlášení spolku sdružujícího pozůstalé a potomky obětí lidického masakru.
Mluvčí landsmanšaftu Bernd Posselt hlasování sněmovny ostře kritizoval a označil ho za „frašku" a „karikaturu parlamentarismu". Podle Rajchla je to demonstrace nadřazenosti: zahraniční představitel kritizuje rozhodnutí demokraticky zvoleného českého parlamentu a zároveň si v Brně pořádá vlastní akci. Rajchl tvrdí, že pokud by landsmanšaftu šlo skutečně o smíření, vystupoval by smířlivěji.
Vůči opozici je Rajchl rovněž kritický. Argument, že landsmanšaft už majetkové nároky dávno opustil, podle něj neobstojí. Sdružení skutečně v roce 2015 vypustilo ze stanov vymáhání zabaveného majetku, Posselt ovšem Benešovy dekrety dál veřejně odmítá a kritizuje jako postavené na principu kolektivní viny. Komentátoři zároveň upozorňují, že morální nesouhlas s dekrety není totéž co požadavek na jejich zrušení — výklad Posseltových výroků zůstává sporný.
„Jsme nějaký protektorát?" Spor o suverenitu a zákaz sjezdu
Rajchl odmítá argument, že nepovolení sjezdu by poškodilo česko-německé vztahy. Podle něj je Česká republika suverénní zemí, která má právo rozhodovat, jaké akce se na jejím území konají. Tlak z německé strany označuje za nepřípustný a klade řečnickou otázku, zda je Česko „nějaký protektorát". Sám podal podnět na ministerstvo vnitra, aby sjezd zakázalo, a odvolává se na právní konstrukci použitou v minulosti.
Ministerstvo vnitra ovšem opakovaně uvedlo, že plánovaný sjezd nespadá pod shromažďovací zákon a úřad ho preventivně zakázat nemůže; část právníků navíc Rajchlovu argumentaci kritizuje. Otázka zákazu tak zůstává především Rajchlovým politickým postojem, nikoli hotovou věcí.
Rajchl se opírá i o historickou symboliku a varuje před snahami zpochybňovat poválečné uspořádání či relativizovat odsun. Sám hodlá vystoupit na demonstraci, která se má v Brně proti sjezdu konat, a apeluje na předávání historické paměti v rodinách. Pochodu smíření z Pohořelic se naopak chystají zúčastnit politici opozice v čele s předsedou Senátu Milošem Vystrčilem.
Závěr
Sjezd sudetských Němců v Brně se stal symbolickým střetem dvou výkladů historie i dvou pojetí česko-německého vztahu. Rajchl ho čte jako zkoušku české suverenity a obranu obětí nacistické okupace; jeho oponenti naopak jako krok ke smíření a otevřenému dialogu o minulosti. Spor přitom zdaleka nekončí jen u jedné akce — ukazuje, jak hluboce dělí českou politiku vztah k vlastním dějinám.
