Prezident Petr Pavel udělil záštitu brněnskému festivalu Meeting Brno, v jehož programu se letos poprvé na české půdě koná i sjezd Sudetoněmeckého krajanského sdružení. Stalo se tak poté, co se proti konání akce postavila Poslanecká sněmovna i vláda Andreje Babiše. Kolem deklarovaného „smíření" se rozhořel spor — a nabízí se kritické čtení, že jde především o další gesto hlavy státu proti vládě a o jednostranný pohled na společnou minulost.
Záštita až po usnesení Sněmovny
Časová posloupnost je z kritického pohledu výmluvná. Vládní koalice ANO, SPD a Motoristů prosadila ve Sněmovně usnesení, které vyzvalo, aby se sjezd v Brně nekonal. Premiér Andrej Babiš dal najevo, že akci nepovažuje za šťastnou a že se jí nikdo z vlády nezúčastní. Teprve poté prezident udělil festivalu záštitu — a předseda Senátu Miloš Vystrčil (ODS) oznámil, že se připojí k sobotnímu Pochodu smíření.
Kancelář prezidenta zdůraznila, že záštita patří festivalu jako celku a má podpořit prostředí, v němž lze o historii mluvit otevřeně a beze strachu — nikoli vyjádřit souhlas se všemi jeho výklady; Pavel ostatně festival zaštítil už potřetí. Z kritického pohledu však načasování krátce po vládním usnesení působí jako další vzdor vůči vládě a posiluje obraz hlavy státu, která se opakovaně staví do role oponenta kabinetu.
Váhu sporu zvyšuje i účast zahraničních hostů: na akci míří bavorský premiér i německý spolkový ministr vnitra, přičemž bavorského premiéra následně přijme prezident na Pražském hradě. Tím se z původně spolkové, takřka folklorní akce stává záležitost s rozměrem mezistátní politiky.
Spor o Benešovy dekrety
Jádrem kontroverze zůstávají Benešovy dekrety. Vůdce sudetoněmeckého sdružení Bernd Posselt je jejich dlouhodobým kritikem — podle něj stojí na principu kolektivní viny; na samotném sjezdu o nich ovšem mluvit nehodlá a odmítá, že by sdružení usilovalo o majetkové či právní změny.
Proti tomu stojí připomínka, že kolektivní princip nezavedlo poválečné Československo, ale nacistický režim, a že poválečné odsuny vycházely ze závěrů postupimské konference a z politiky vítězných mocností. Nešlo o český výmysl — obdobné odsuny německého obyvatelstva proběhly i v Polsku, odkud odešlo přes osm milionů Němců, a v různé podobě také v Nizozemsku, Belgii či ve Francii. Edvard Beneš navíc nebyl výjimkou mezi tehdejšími politiky střední a západní Evropy, kteří se ubírali stejnou cestou.
Obrácená chronologie a Beneš jako „nácek"
Symbolem vyhrocené atmosféry se stala socha Edvarda Beneše v Brně, které aktivisté symbolicky obarvili ruce na červeno a doplnili ji cedulí označující exprezidenta za „českého nácka, škůdce Moravy". Z kritického pohledu tím debata převrací historickou logiku: jako by akcí byly poválečné dekrety a jako by jim sedm let nacistického ničení Československa nepředcházelo, ale teprve po nich následovalo.
Přitom právě Beneše německý nacismus zasáhl mezi politiky nejvíc — před válkou ho fakticky vyhnal z čela prosperujícího demokratického státu, po válce musel řešit obnovu země rozvrácené okupací. Srovnávat excesy jednotlivců z roku 1945 s ideologicky posvěceným terorem roku 1938 a s průmyslovým vyvražďováním organizovaným nacistickou říší znamená z tohoto úhlu pohledu míchat nesrovnatelné.
Jednostranné smíření a mlčení médií
Kritika míří i na média a historiky. Z kritického čtení vyplývá, že novináři nekonfrontují organizátory s nepříjemnými historickými fakty a vykreslují je jako přívětivé hosty, zatímco odborníci, kteří jindy hlasitě vyzývají politiky k „doplnění dějepisu", k celé věci mlčí. Skutečné smíření by muselo být oboustranné — muselo by zahrnout i připomínku Terezína, Lidic, pochodů smrti a osudu německých antifašistů, kteří hájili Československo a po válce o vše přišli.
Zaznívá ale i sebekritická poznámka: divoký odsun přinesl excesy, při nichž trpěli i nevinní lidé, a tato temná kapitola — včetně atmosféry druhé republiky — se má rovněž otevřeně pojmenovat. Smíření ale může stát jen na vzájemném respektu k historickým faktům, ne na jejich jednostranném přepisování.
Spor, který přesahuje jeden víkend
Celý spor se tak stává především zrcadlem domácí politiky. Záštita prezidenta, postoj předsedy Senátu i reakce opozice splývají do jediného příběhu o tom, že část politické scény je ochotna postavit se proti vládě i za cenu sporné symboliky; proti záštitě se ohradil i Institut Václava Klause. Otázka, proč hlava státu propůjčila autoritu právě této akci a krátce po nesouhlasném usnesení Sněmovny, podle kritiků míří k samotnému pojetí prezidentského úřadu — a k tomu, nakolik si je hlava státu vědoma váhy svých gest.
