Ivan Hoffman, publicista a disident epochy před listopadem 1989, vydavatel samizdatového časopisu Fragment K, se v dubnové bilanci vrací k událostem, jejichž zdánlivá nesouvislosost je klamná. Volby v Maďarsku a Bulharsku, kauza ropovodu Družba, spor Donalda Trumpa s papežem Lvem XIV., návštěva ministra zahraničí Petra Macinky v Izraeli i odmítnutí vládního letounu předsedovi senátu Miloši Vystrčilovi pro cestu na Taiwan — to vše jsou podle Hoffmana projevy téhož procesu: globální řád se přepisuje a brzdy nikde nejsou.
Maďarské volby: únava z Orbána, nikoli příklon k Bruselu
Dubnové parlamentní volby v Maďarsku přinesly výsledek, který mnohé zaskočil: po šestnácti letech u moci Viktor Orbán prohrál, opoziční strana TISZA Pétera Magyara získala ústavní většinu v parlamentu. Volební účast dosáhla historicky nejvyšší hodnoty od roku 1990. Přesto je třeba být obezřetný vůči euforickému čtení výsledků, jaké se záhy objevilo v části komentářů.
Výsledek není projevem toho, že by Maďaři najednou změnili svůj pohled na Brusel nebo se přihlásili k liberálně-progresivnímu proudu v EU. V maďarských volbách se projevila únava z konkrétního politika po šestnácti letech — ne únava z maďarské identity. Péter Magyar je maďarský nacionalista a brzy se ukáže, zda je TISZA skutečně novou silou, nebo jen Fidesz v lehčím provedení. Než bruselští eurokraté pořádně oslavili, že se zbavili Orbána, Magyar prohlásil, že by právě Orbán byl ideálním kandidátem na předsedu Evropské komise — jako politik populární nikoli mezi politiky, ale mezi obyčejnými lidmi v EU. Navíc Magyar odmítá rychlé přijetí Ukrajiny do EU a předpokládá, že celá unie se k ruským surovinám dříve nebo později vrátí. Z toho podle Hoffmana museli být v Bruselu nablízku infarktu.
Slovensko může mít z příchodu Magyara své důvody k neklidu. Magyar opakovaně hovoří o Slovensku jen jako o horních Uhrách — a otevírání otázky Benešových dekretů, na kterou Bratislava citlivě reaguje, je téma, které se v nadcházejících měsících pravděpodobně ukáže jako klíčové.
Bulharsko: pragmatismus místo strašení Ruskem
Ani v bulharských volbách nefungovalo strašení Ruskem jako mobilizační nástroj. Uskupení Progresivní Bulharsko, vedené populárním politickým veteránem, bývalým stíhacím pilotem a euroskeptikem Rumenem Radevem, zvítězilo se ziskem přes 44 procent hlasů. Radev v lednu rezignoval na prezidentský post, aby mohl kandidovat — sázka na nejistotu, která se vyplatila.
Bulharští progresivci nejsou liberální, nýbrž levicoví — jde o svébytný progresivismus, jenž má Bruselu co říci, ale na jeho podmínky nepřistupuje slepě. Radev formuloval svůj postoj otevřeně: pokud chce Evropa skutečnou strategickou autonomii, musí velmi vážně uvažovat, jak si zajistí energetické zdroje — bez energie není konkurenceschopnost. EU si podle něj sama podkopala pozici tím, že usilovala o morální vedení ve světě bez pravidel, a nyní potřebuje praktičtější politiku. Odmítal vyzbrojování Ukrajiny, odmítal protiruské sankce a varoval, že odstřihnutí Evropy od ruských zdrojů ekonomiku zničí. Podle Hoffmana se to právě děje — ale v Bruselu to ještě neví. Bulharsko přitom není těžká váha: pokud si bude příliš vyskakovat, Brusel s ním demokraticky zamete a uvidí se, jak daleko jejich odvaha sahá.
Ropovod Družba a lekce z dubna
Ropovod Družba, přepravující ruskou ropu na Slovensko a do Maďarska, byl na konci ledna 2026 poškozen a ropa přestala téct. Viktor Orbán i Robert Fico obviňovali Kyjev ze záměrného protahování oprav. Orbán to nazval ropnou blokádou Maďarska. Spor se dostal na unijní úroveň — Maďarsko zablokovalo unijní půjčku pro Ukrajinu ve výši 90 miliard eur a podmínilo její schválení obnovením dodávek ropy.
Po maďarských volbách ropovod záhy fungoval znovu — a Zelenskyj opravy brzy oznámil za dokončené. Těžko přehlédnout tuto časovou shodu. Z celé kauzy plyne přinejmenším dvojí poučení. Jedno: členské státy EU se nemohou plně spolehnout na organizaci, jejímiž jsou členy — to je smutná věc. Druhé: Volodymyr Zelenskyj je politik, s nímž se lze fotografovat a poskytovat mu podporu, ale jelikož jde o usvědčeného vyděrače a lháře, nedá se mu věřit. Brusel je se Zelenským spokojený, neboť zarputile pokračuje ve válce s Ruskem — válce, kterou sice nemůže vyhrát, ale která zvyšuje šanci, že se Bruselu podaří vyprovokovat skutečný velký konflikt Ruska s Evropou.
Soucit evropských občanů s Ukrajinci se přitom postupně překlápí v obavy — ze samotné přítomnosti ukrajinských migrantů, z eroze výhod hostitelských zemí, z privilegií, která nejsou vnímána jako spravedlivá. A tento trend přicházející energetická krize jen posílí.
Energetická krize: brzdy nejsou
Válka USA a Izraele s Íránem nebude mít vítěze — jen poražené, a těch bude hodně i mezi nezúčastněnými. Hormuský průliv je klíčovou tepnou pro ropu, plyn a obchod; realistický scénář, v němž by lodě tímto průlivem pluly stejně volně jako před válkou, neexistuje. Obě strany mají těžko splnitelné požadavky a nemají příliš důvodů z nich ustoupit: Američané požadují kapitulaci Íránu, Írán požaduje zrušení sankcí a reparace. EU si přitom spočítala, že ji tento konflikt — do nějž se rozumně nemá zapojovat — stojí 500 milionů eur denně a může tlačit ceny energií vzhůru ještě dlouho.
Jak se na to Evropská unie připravuje? Chce se dohodnout na koordinaci při přerozdělování energií, aby nedošlo k zásobovací rvačce jako za covidu u zdravotnického materiálu. Jenže nemá žádný nápad, jak krizi předejít, a trvá na tom, že ji zvládne přežít pouze jako celek. Některé nápady jsou vysloveně směšné — například sázka na nákladní bicykly jako způsob, jak šetřit benzín. Letecké společnosti mezitím počítají s rušením tisíců letů, a to nikoli jen kvůli nedostatku paliva, ale i jeho ceně. Politici dělají mrtvého brouka a doufají, že se vše samo od sebe pořeší a vrátí do normálu.
Jenže normál byl pryč už dávno. Přinejmenším jedna hypotéza — pro niž platí bonmot, že rozdíl mezi konspirací a pravdou bývá půl roku — říká, že žádný návrat k normálu nenastane, protože nejde o dočasný výpadek dodávek, ale o záměrně vyvolaný otřes globálního energetického systému. Krize, z níž nevede cesta zachováním globalizace, nýbrž deglobalizací a lokalizací. Zda je tato hypotéza nesmyslná, nebo prozíravá, lze pravděpodobně ověřit osobně — energetická krize akceleruje a zdá se, že není nikoho, kdo by brzdil.
Trump a papež Lev XIV.: spor bez strategie
Dubnový spor Donalda Trumpa s papežem Lvem XIV. je symptomem širší poruchy. Lev XIV. opakovaně kritizoval válku s Íránem a prohlásil, že Bůh odmítá modlitby těch, kdo začínají války a mají na rukou krev. Trump na to reagoval příspěvkem na sociálních sítích, v němž papeže vyzval, aby věnoval pozornost počtu zabitých Íránem, a připomněl, že Amerika je zpět. Zveřejnil také obrázek vygenerovaný umělou inteligencí, na němž sám sebe zobrazil v roli Spasitele — křesťané a konzervativní zákonodárci reagovali jako na nehorázné rouhání, nevěřící to vnímají jako kýč, který z Trumpa dělá směšnou figuru.
Trump je alergický na jakoukoli kritiku bez ohledu na to, kdo oponuje, a jeho reakce postrádají jak strategii, tak nadhled. Američtí biskupové označili Trumpovu rétoriku za hluboce neúctivou a destabilizující. Pro politika je přitom možná horší než hněv lidí — jejich smích.
Italská premiérka Giorgia Meloniová, atlantistka pevně spjatá s Trumpem, se musela v důsledku tohoto sporu vyjádřit: jeho výroky na papežovu adresu označila za nepřijatelné. Neměla jinou volbu — v hluboce katolické Itálii, kde sídlí Vatikán, by mlčení znamenalo politické sebezničení. Trump odpověděl, že nepřijatelná je ona sama. Politika prováděná výkřiky na sociálních sítích je zatím Trumpův osobní styl, nikoli obecný trend diplomacie.
Macinka v Izraeli a česká diplomatická tradice
Ministr zahraničí Petr Macinka navštívil 14. dubna 2026 Izrael a jednal s premiérem Benjaminem Netanjahuem, prezidentem Jicchakem Herzogem a ministrem zahraničí Gideonem Saarem. Návštěva proběhla v den jom ha-šoa a část médií ji kvůli načasování kritizovala.
Česká republika je tradičním spojencem Izraele — a tato tradice má konkrétní historické kořeny, které postupně upadají v zapomnění. Československo bylo jednou ze zemí, jež Izraeli pomohly hned v okamžiku jeho vzniku v roce 1948; čeští letci sehráli tehdy klíčovou roli. Ve svobodomyslné části armády bylo velké množství Židů, kteří se po válce vraceli a přirozeně cítili potřebu pomáhat. Česká diplomacie v podpoře Izraele zůstává konzistentní — a návštěva nového ministra to potvrdila.
Jenže návštěva proběhla v situaci, kdy Izrael spolu s Američany napadl Írán, s dramatickými globálními dopady. Co konkrétně Macinka v Izraeli sledoval, není zcela jasné. Pokud šlo o ekonomickou diplomacii a otevírání dveří pro české zbrojařské firmy, odpovídalo by to době — pragmatické, nehodnotové politice Babišovy vlády. V dnešním militantním světě se na takový zbrojní byznys pohlíží blahosklonně. Kontroverzní by bylo, kdyby Macinka myslel vážně plnou podporu současné politiky Izraele — Benjamin Netanjahu vede Izrael do neštěstí. Írán je schopen způsobit Izraeli zásadní ekonomické komplikace; zásobárny odsolené vody jsou soustředěné a zranitelné. Eskalace až k jadernému použití je scénář, jehož pravděpodobnost nelze odmítnout — a kdo rozpoutá jadernou válku, stane se v očích celého světa vyvrhlem. Kdyby české vládě skutečně záleželo na osudu Izraele, ministr Macinka by Netanjahuovi přátelsky domluvil, ať neblbne, pokud nechce na Židy přivolat novou katastrofu.
Vystrčil na Taiwanu, Pavel na summitu NATO
Vláda odmítla poskytnout vládní letoun předsedovi Senátu Miloši Vystrčilovi pro jeho plánovanou cestu na Taiwan. Premiér Andrej Babiš řekl, že předseda senátu může cestovat komerční linkou. Vystrčil to označil za nůž do zad — zejména s ohledem na podnikatele a delegaci vědy a výzkumu, jejichž účast tím vláda zkomplikovala.
Důsledkem voleb bývá vždy to, že se někteří politici ocitnou na vedlejší koleji. To se stalo prezidentovi i předsedovi senátu — zachovávají si své ústavní funkce, ale reprezentují v nich opozici. Babišova vláda s nimi zachází zdvořile, ale bez zbytečného respektu. Nebýt pobouřených protivládních médií, veřejnost by se o politickou turistiku těchto ústavních činitelů pravděpodobně vůbec nezajímala.
Vystrčilova tchajwanská iniciativa v minulosti připravila Škodovku o čínský trh — to je konkrétní škoda, která by se mu měla připomínat. Současná vláda se snaží Čínu neprovokovat, neboť ekonomické partnerství s Čínou je pro Česko nezbytné. Zamítnutý vládní letoun pro Vystrčila je pro Číňany symbolicky drobný, ale pozitivní český krok k nápravě poškozených vztahů.
Podobná logika funguje i u prezidenta Petra Pavla, jehož vláda odmítá přibrat do delegace na summit NATO. Neochota vlády má pragmatické důvody — Pavel je prezident, který v zahraničních záležitostech prosazuje co nejvyšší obranné výdaje a jehož priority jsou v přímém rozporu s vládní linií. Příčetná vláda má tendenci vyhodit veřejných peněz oknem co nejméně; prezident naopak usiluje o to, aby se jich vyhodilo co nejvíce, neboť pod oknem na ně čekají jeho kamarádi zbrojaři.
Větrníky: dotace bez prostoru
Větrná energie stojí přibližně desetkrát více než jaderná — to přiznal v nedávném rozhovoru mimo jiné bývalý tajemník obou vládních nezávislých energetických komisí. Přesto se v Česku prosazuje výstavba větrných elektráren. Česká republika není na moři, nemá pouště ani neobydlené obrovské plochy — v domácích podmínkách je celá myšlenka věcně vadná a neefektivní provoz bude dotovat daňový poplatník. Z toho, jak vláda kolem větrníků mlží, je zřejmé, že pány Babiše a Havlíčka nejvíce zajímají peníze z Bruselu, o které nechtějí přijít.
Diskuse o tzv. akceleračních zónách pro větrníky sice formálně dává veřejnosti prostor se vyjádřit — ale za situace, kdy celý projekt je v domácích podmínkách věcně vadný, je to jen zdání participace. Občanská společnost se nicméně probouzí v pravém slova smyslu a lidé v dotčených lokalitách se začínají bránit. Pokud vše ostatní selže, k demokracii patří i občanská neposlušnost — a může mít různé podoby.
Závěr: duben byl varovný signál
Volby v Maďarsku a Bulharsku, kauza ropovodu Družba, konflikt Trumpa s papežem, návštěva Macinky v Izraeli, odmítnutý letoun pro Vystrčila i pro Pavla, větrníky — pro Hoffmana jsou to kapky téhož proudu. Energetický řád se přepisuje, evropské instituce na to nemají odpověď a politici hrají mrtvého brouka. Brzdy nejsou — a duben 2026 tento fakt jen potvrdil. Pro Česko i pro Evropu by bylo nejrozumnější sledovat tyto signály vážně, nikoli spoléhat na to, že se vše samo pořeší a svět se vrátí do podoby, jakou jsme znali.
