Americký Federální rezervní systém zvedl úrokové sazby, přestože inflaci nepohání přehřátá ekonomika, ale drahá energie. Nafta ve Spojených státech stojí nejvíc v historii, analytici JPMorgan Chase přiznávají, že vývoj cen ropy neumějí odhadnout, a válka s Íránem trvá už přes půl roku. Čtyřčlenný panel s ekonomem Jeffem Sniderem a komentátorem Willem Wittem rozebírá, co z toho plyne pro spotřebitele, pro trhy i pro politiku – a přidává i Blízký východ a úvahu, zda by umělá inteligence dokázala ukončit války.
Fed zvedl sazby o čtvrt bodu. Proti inflaci, kterou nemůže ovlivnit
Nový šéf Fedu Kevin Warsh oznámil zvýšení sazeb o čtvrt procentního bodu. Akciový trh během několika minut ztratil zhruba půl bilionu dolarů tržní hodnoty, od té doby se ale zotavil. Rozhodnutí bylo jednomyslné.
Jeff Snider krok za správný nepovažuje, ale ani ho nepřekvapil. Fed podle něj sám nevěří vlastním projekcím: ve výhledu, který zveřejnil spolu s rozhodnutím, počítá s tím, že spotřebitelské ceny letos vzrostou kvůli energiím a v roce 2027 zase zpomalí. Pokud centrální banka skutečně nečeká inflační problém mimo energie, nemá důvod sazby zvedat. Zvýšení je proto spíš symbolická pojistka – Fed si pamatuje rok 2022 a nechce být kritizován za nečinnost jako jeho předchůdce Jerome Powell. Inflace se podle měřítka pohybuje kolem čtyř až čtyř a půl procenta.
Jeden ze spolumoderátorů inflaci rozkládá na jednotlivé složky: zhruba 65 procent připadá na cenu ropy, která roste od 28. února, kdy začala válka, a 35 procent na takzvaný crack spread, tedy marži rafinérií. Tu vyhnalo nahoru zavírání rafinérií ve Spojených státech. Ekonomika jezdí na naftu, a proto se zdražení propisuje od jahod po benzin. Jde o nabídkový šok, ne o přehřátou poptávku. Zvýšení sazeb o čtvrt bodu nepostaví novou rafinerii ani neotevře Hormuzský průliv. Warsh jím podle něj hlavně dokazuje nezávislost na prezidentovi a získává alibi pro případ, že inflace dál poroste.
Na osobě šéfa Fedu podle panelu nezáleží: kohokoli by prezident vybral, třeba i dalšího kandidáta Hassetta, rozhodl by stejně, protože ekonometrické modely aparátu Fedu v této situaci ukazují na zvýšení. Snider dodává, že Fed navíc reaguje na globální faktory, které nemůže ovlivnit; energetický šok zvedá ceny v Evropě, Japonsku i ve zbytku Asie (Čína je jiný případ). Skutečnou funkcí Fedu je podle Snidera být hromosvodem, na který mohou politici svést, co se pokazilo.
Will Witt jde dál: je zásadním odpůrcem Fedu a nechápe, proč by o ekonomice za 30 bilionů dolarů mělo rozhodovat dvanáct lidí. Nechtěl by ale ani, aby o sazbách rozhodoval Donald Trump, který volá po snížení na jedno procento. Nízké sazby považuje za škodlivé.
Japonsko zároveň zvedlo sazby na nejvyšší úroveň za 31 let, na 1,25 procenta – přitom v letech 2016 až 2024 drželo sazby záporné, na −0,1 procenta. Z panelu ale zazní, že Fed obvykle postupuje ve shodě s ostatními centrálními bankami a výjimkou je spíš Japonsko.
Zazní i klip s Trumpem. Prezident tvrdí, že sazby jsou příliš vysoké, že bankovní rada Fedu je nepřátelská a politická a že Warshovi řekl, ať klidně hlasuje s ní, protože to stejně nic nezmění. Z tónu je znát, že se na Warshe nezlobí tak jako dřív na Powella. Panel soudí, že Warsh prezidenta o svém kroku nejspíš předem informoval.
Nafta za rekordních 6,45 dolaru a varování před deseti
Průměrná cena nafty v USA dosáhla podle údajů AAA rekordních 6,45 dolaru za galon. Předchozí maximum 5,81 dolaru padlo v červnu 2022 na začátku války na Ukrajině, v červenci 2008 byl vrchol 4,76 dolaru. Naftu nemusí tankovat každý, platí ji ale všechny přepravní firmy – a zdražení přenášejí na zákazníky.
Agentura Bloomberg cituje analytiky JPMorgan Chase: víc než půl roku po začátku války s Íránem je podle nich cesta k jejímu konci stále hůř předvídatelná, a proto nelze odhadnout ani ceny ropy. Banka předpokládala, že administrativa nepřipustí ropu nad sto dolarů za barel, benzin kolem pěti dolarů za galon ani prudký růst výnosů státních dluhopisů. Všechny tyto hranice už padly. Analytička Natasha Kaneva odhaduje férovou cenu ropy v září kolem 90 dolarů za barel. Skutečná cena kolem 106 dolarů podle ní znamená, že trh započítává riziko výpadku dalších čtyř milionů barelů denně k deseti milionům, které už chybějí.
Podle Snidera ale už nejde o ropu. Úzké hrdlo se přesunulo k rafinovaným produktům, tedy k naftě a benzinu. Spojeným státům chybí rafinérská kapacita, ruský vývoz nafty je zakázaný, Blízký východ je ve válce a nedostatek začne brzy i v Asii. Crack spread u nafty dosahuje 112 dolarů na barel, což svědčí o zoufalství trhu, který rychle spotřebovává zásoby. Crack spread je cena, kterou trh platí za přeměnu tří barelů ropy na dva barely benzinu a jeden barel destilátů; když je vysoký, znamená to, že trh je ochoten za hotové palivo zaplatit téměř jakoukoli prémii.
Snider proto nevylučuje, že nafta do prosince vystoupá na deset dolarů za galon. Analytici velkých bank to podle něj neřeknou nahlas, i když trh to naznačuje. Následky by byly stejné jako při každém dřívějším energetickém šoku: propouštění, krach slabších firem, které dosud přežívaly jen díky refinancování dluhu, a recese. Trumpovu slibu, že ceny po listopadových volbách do Kongresu klesnou, průměrný Američan podle panelu nevěří.
Spolumoderátor připomíná, že před válkou byl crack spread kolem 24 až 26 dolarů, dnes je trojnásobný. Ve státech s vysokými daněmi, jako je Kalifornie, podle něj nafta během několika týdnů dosáhne osmi dolarů. Tam vidí hranici, za kterou se zhroutí pohostinství a výdaje domácností na cokoli, bez čeho se lze obejít. Nezávislé restaurace už propouštějí. Strom se podle něj naklání a padne při osmidolarové naftě – čeká tvrdou zimu a recesi.
Stojí válka s Íránem za tu cenu?
Trump od začátku říká, že Írán za tu cenu stojí – i za cenu globální recese a prohraných voleb. Snider s ním souhlasí, pokud válku dotáhne správně: krátkodobá ekonomická i politická bolest by se vyplatila, kdyby se z Íránu stala země, v jakou mnozí doufají. Republikáni se ale podle něj musí připravit na tvrdé listopadové volby.
Will Witt byl proti válce od začátku a vysloužil si za to nálepky liberála, zrádce i ruského propagandisty. Tehdy prý všichni tvrdili, že za dva týdny bude hotovo a ceny ropy spadnou. Připomíná Libyi, Irák a Afghánistán a vadí mu, že na zakázkách bohatnou zbrojařské firmy jako Lockheed Martin a Boeing. Jiný panelista připomíná Eisenhowerovo varování před vojensko-průmyslovým komplexem.
Opačný pohled zní: pokud ne teď, tak kdy? Za pět, deset nebo dvacet let by Írán mohl mít jadernou zbraň a protiraketový štít, za nímž by mohl beztrestně útočit na sousedy. Válku je ale nutné dokončit. Když se to Trumpovi podaří, stane se v roce 2028 prezidentem JD Vance nebo spíš Rubio. Když ne, vyhraje levice a přijde socialismus.
Dopady války dokresluje článek o farmářích, kteří volili Trumpa a dnes bojují o přežití. Dvaapadesátiletý Matt Bell ze Severní Karolíny pěstuje na více než čtyřech stech hektarech sóju, kukuřici a pšenici a chová dobytek. Za 34 let prý nikdy nebyl pod takovým tlakem: nafta stojí v průměru 6,40 dolaru za galon, skoro dvakrát víc než před rokem, denně jí spálí zhruba za 600 dolarů a celoroční rozpočet na palivo ve výši 35 000 dolarů vyčerpal už v srpnu. Čínské odvetné clo na sóju nechává trh v nejistotě. Farmář, republikán, v listopadu hodlá rozdělit hlas mezi strany.
Snider z toho vyvozuje, co bude dál: farmáři už nemají kde škrtat, takže při desetidolarové naftě zdraží potraviny. Příjmy většiny Američanů přitom nerostou, takže budou šetřit. Už teď se to projevuje – turistika v Mexiku místy klesla o dvacet procent, protože Američané přestali jezdit na dovolenou. Tak začíná recese.
Co znamená válku dotáhnout
Will Witt se ptá, co vlastně znamená, že Trump válku „dotáhne“. Panel vidí tři cíle, které administrativa za úspěch považuje. Prvním je konec jaderného programu, který považuje za téměř hotovou věc. Druhým je kontrola nad Hormuzským průlivem: Írán ji už nikdy nesmí získat zpět a průliv by měl přejít pod nějakou formu mezinárodní kontroly. Třetím a nejspornějším je pád režimu. Ekonomický tlak má Íránce přimět ke vzpouře, aby umírněné síly svrhly Revoluční gardy. Ty ovšem bojují o přežití, což celou věc ztěžuje. Za tlak navíc platí obyčejní Íránci.
Wittovi by stačilo jediné: aby se Amerika z války stáhla. Připomíná, že po pádu Saddáma Husajna Iráčané slavili, jenže radost brzy vystřídaly dvě dekády chaosu. Ani zastánci války nepovažují úspěch za příliš pravděpodobný, cestu k němu ale vidí jako reálnou.
Panel připomíná, že Revoluční gardy se pokoušeli zkrotit už prezident Reagan operací Praying Mantis v roce 1988, George Bush v roce 2007 při zásahu proti jednotkám Kuds, Barack Obama sankcemi proti Sulejmánímu a Trump, který nechal Sulejmáního zabít. Naděje, kterou vzbuzoval Rezá Pahlaví, když sliboval dezerce v armádě, se nenaplnila. Režim vypnul internet, protestující vraždil a rodiče pak děti nepouštěli do ulic. Revoluční gardy tak udusily hnutí, které mělo dynamiku – a změnu může přinést jedině samotný íránský národ.
Klíčový rozdíl oproti Iráku devadesátých let spočívá podle panelu v ekonomické blokádě: americké námořnictvo nepustí do Íránu ani z něj žádnou loď a íránská ekonomika se hroutí. Podle článku serveru Breitbart popsal viceprezident JD Vance válku ve dvou fázích – nejdřív zničit jaderný program a konvenční armádu, pak zajistit, aby je Írán nemohl obnovit. Ministr financí Scott Bessent mluví o největší kampani ekonomické izolace v dějinách.
A i kdyby Trump neuspěl, může podle jedné z úvah skončit jako Friendster – první sociální síť, kterou dnes nikdo nezná, ale která ukázala cestu pro MySpace a Facebook. Průkopník, který nepřežije, zanechá ostatním mapu toho, co nedělat.
Rekordní příjmy pro horní desetinu, stagnace pro zbytek
Časopis Forbes zveřejnil nový žebříček 400 nejbohatších Američanů. Minimální majetek potřebný k zařazení vzrostl za rok o 600 milionů na 4,4 miliardy dolarů, takže se do něj nevešlo rekordních 590 miliardářů, o 90 víc než loni. Mimo žebříček zůstali například Oprah Winfreyová, Sam Altman, Tim Cook, Taylor Swift nebo Arnold Schwarzenegger.
Současně americký statistický úřad oznámil, že reálný medián příjmu domácností vzrostl v roce 2025 o 2,6 procenta na 87 000 dolarů, nejvýš od začátku měření v roce 1967, a míra chudoby klesla na 10,2 procenta. Zisky ale byly nerovnoměrné: příjmy nejbohatší desetiny vzrostly o 1,7 procenta, u nejchudší desetiny se nezměnily. Horní pětina domácností bere 52,4 procenta všech příjmů, nejchudší pětina tři procenta.
Snider to vysvětluje rozdílem mezi průměrem a zkušeností: když devadesát devět lidí přidá jedno procento a jeden milionář výrazně víc, průměr vypadá skvěle, ale devadesát devět lidí řekne, že ekonomika stojí za nic. Od lockdownů se prohlubuje takzvaná ekonomika ve tvaru K – Chris Martenson ji trefněji nazval ekonomikou ve tvaru I. Kdo je nahoře, má přístup k finančním trhům, páce a likviditě a svůj majetek ochrání. Kdo má jen svou práci, ten od roku 2022 citelně zchudl. A lidí, kteří padají dolů, je víc než těch, kteří stoupají nahoru.
Průzkum Michiganské univerzity to potvrzuje: Američané hodnotí svou finanční situaci stejně špatně jako v nejhorších fázích všech recesí od sedmdesátých let – napříč politickými tábory i demografickými skupinami. Nejde podle Snidera o Trumpovu vinu. Propad začal už za jeho prvního funkčního období při covidových lockdownech, pokračoval obrovskými výdaji zákona CARES Act, který podpořily obě strany, a vládní výdaje zůstaly na pandemické úrovni. Trumpovou chybou bylo slíbit, že „Bidenovu ekonomiku“ opraví – nikdy to neměl ve svých rukou.
Spolumoderátor shrnuje, že souhra covidových lockdownů, tištění peněz a trvale vysokých deficitů byla pro průměrného Američana skoro stejně ničivá jako krize roku 2008, jen ji tak nikdo nevnímal. Oficiální statistiky přitom vypadají slušně – proto může Warsh stejně jako dřív Powell mluvit o odolné ekonomice. Důchodové účty drží nahoře indexový trh, doma ale lidé platí dražší energie a pojištění. Tím panel vysvětluje i Trumpovy spořicí účty pro nově narozené děti a úvahy o jednorázové dividendě 5000 dolarů. Účty panel přijímá, dividendu označuje za kupování hlasů.
Mladí bez startovní rampy
Will Witt uvádí, že babyboomeři ve věku 35 let vlastnili zhruba 21 procent národního bohatství, zatímco dnešní mileniálové ve stejném věku jen tři procenta. Jako odpověď padá návrh osvobodit lidi do třiceti let od federální daně z příjmu až do půl milionu dolarů. Nový hráč na trhu musí mít stejnou šanci, jakou měli ti, kdo přišli před dvaceti lety – jinak podnik (i stát) přestává fungovat. Mladí se mají brát, mít děti a kupovat domy. Žádný politik se naopak neodváží navrhnout zvýšení důchodového věku, i když by možná měl pravdu.
Witt, který v roce 2017 odešel ze studia pracovat pro PragerU a bydlel v bytě se šváby, vyjmenovává překážky: zákony o minimální mzdě, které brání mladým získat první práci, investiční fondy skupující rodinné domy, nelegální imigraci a nedostatek smysluplné práce, kvůli němuž mladí muži ztrácejí cíl.
Snider oponuje, že nejde o lenost. Příjmy Američanů v roce 2008 vypadly z dlouhodobého trendu a nikdy se k němu nevrátily – dnes chybí zhruba pět bilionů dolarů reálných příjmů. Kdo nastoupil do ekonomiky po roce 2008, nemá šanci budovat kariéru ani si ve třiceti koupit dům a začít tvořit majetek. Přidává se drahé vysokoškolské vzdělání a studentské půjčky, které nelze vyřešit ani osobním bankrotem. Spolumoderátor doplňuje, že po covidu se růst reálných příjmů téměř zastavil. Proto podle Snidera láká mladé socialismus: akcie jsou na rekordech, a přesto jejich život nefunguje.
Další panelista namítá, že Amerika zůstává nejlepší zemí na světě. S odkazem na Thomase Sowella připomíná, že neexistují řešení, jen kompromisy: spolubydlící místo vlastního bytu, Kia místo BMW, vaření doma. Milionářem se lze stát, jen je třeba vlastnit aktiva, spořením se tam nikdo nedostane. Spolumoderátor s ním souhlasí, ale připomíná, že nájem je třeba zaplatit dnes, zatímco domácnosti dusí kreditní karty za 1,4 bilionu dolarů a nákupy na splátky.
Co se rozbilo v roce 2008
Snider zdůrazňuje, že nejde o americký problém: stejný graf stagnujících příjmů najdeme po celém světě. V roce 2008 se podle něj trvale rozbil celý globální měnový systém – eurodolarový systém – stejně jako ve třicátých letech. Velká hospodářská krize byla tak hluboká právě proto, že se měnový systém z doby před rokem 1929 zhroutil natrvalo, na což upozorňoval i Ben Bernanke. Kvantitativní uvolňování ani nulové sazby Fedu to po roce 2008 nespravily.
Socialisté mají podle Snidera pravdu v tom, že se v roce 2008 něco zlomilo, mýlí se ale v tom, že to byl volný trh. Řešením je vybudovat nový měnový systém, a to zdola: dát prostor kryptoměnám a digitálním měnám, aby vytvořily nové struktury. Nikdo to nezařídí vypínačem. Dějiny se podle něj pohybují v dlouhých cyklech – po zhruba třiceti letech prosperity před rokem 1929 následovalo dvacet pět let útlumu. Pozitivní zpráva zní, že sestupná fáze trvá už skoro dvacet let, takže vzestup je blíž.
Moderátor na to odpovídá výzvou k optimismu: místo neustálého strašení chce slyšet konkrétní řešení. Připouští, že dostupnost bydlení a života není výmysl, a jednorázovou dividendu 5000 dolarů na získání voličů označuje za špatný nápad. Od ekonomů ale čeká návrhy, co by poradili prezidentovi, ne jen popis krize. Snider namítá, že nejde o vzdávání se, ale o poctivost.
Ukončila by umělá inteligence války?
Joe Rogan v rozhovoru s fyzikem Carlem Rovellim řekl, že doufá, že lidé jednou svěří umělé inteligenci vládnutí i vztahy s ostatními zeměmi. Lidé podle něj dosud napáchali katastrofy a kdyby o vojenských konfliktech rozhodovala AI, všechny války by mohly okamžitě skončit – věc, ve kterou dnes nikdo nevěří.
Snider to považuje za naivní utopii: konflikty nevznikají jen z iracionality a svěřit vládu stroji je chybný předpoklad, který vede k absurdním závěrům. Will Witt vidí problém i v tom, že Trumpova administrativa před riziky AI nevaruje. Sám píše knihu s názvem This Book Is Not Written by AI (Tuto knihu nenapsala AI). Vedle hrozby vyhynutí lidstva ho děsí, že AI lidem bere schopnost samostatně myslet. Na debatách na univerzitách s ním studenti diskutují tak, že mu v telefonu fact-checkují odpovědi přes AI, a firmy píší tiskové zprávy i marketing strojem.
Spolumoderátor Roganovu myšlenku vykládá jako spekulaci: když se setkají lidská ega, státy válčí, kdežto AI by dostala pokyn najít řešení. Jenže vždycky jde o to, čí prsty jsou na klávesnici – kdo AI zadá, že má být vůči Íránu tvrdá, konflikt do ní rovnou naprogramuje. Teď je podle něj čas na státníky, ne na programování vůdců.
Jiný panelista přirovnává kritiky AI k luddistům, dělníkům, kteří na začátku průmyslové revoluce rozbíjeli stroje, a dodává, že pokrok zastavit nelze. Z panelu zazní, že luddisté měli v jednom pravdu – stroje jim práci skutečně vzaly. Pokrok ale nutně přináší konflikt a kdo by chtěl konflikt ze společnosti vymazat, vymaže i pokrok. Panel připomíná i Konec civilizace (Brave New World), kde válka nebyla, a zkušenost ze Sovětského svazu. Mír podle panelu neznamená svobodu. Světový mír by přes AI mohl nastat jen tak, že lidé budou tak otupělí, že jen budou sedět v křeslech.
Saúdové obviňují Hútíe z útoku na Mekku, USA se drží stranou
Saúdská Arábie obvinila jemenské Hútíe z pokusu zasáhnout dronem Mekku a prohlásila město za červenou linii. Hútíové obvinění popírají. Podle zprávy, kterou panel čte, docházejí Saúdům protiraketové střely: o pomoc s protivzdušnou obranou požádali Francii, Británii, Pákistán a Egypt, protože zásoby jejich hlavního dodavatele zbraní, Spojených států, se za šest měsíců války s Íránem ztenčily. Klíčový saúdský ropovod je týdny mimo provoz, Hútíové obsadili ostrovy v průlivu Bab al-Mandab a ropa se drží nad sto dolary za barel. Adam Baron z washingtonského think-tanku New America upozorňuje, že nejde jen o spor Hútíů se Saúdy, ale o bezpečnost mezinárodních námořních tras. Spojené státy se rozhodly Saúdskou Arábii nepodpořit.
Snider upozorňuje, že informací je příliš málo. Nevylučuje ani operaci pod falešnou vlajkou, kterou by Saúdové chtěli rozdmýchat širší konflikt. To, že Washington odmítl pomoci, podle něj naznačuje, že USA spor nepovažují za součást války s Íránem.
Spolumoderátor připomíná historii: po zhruba roce pohraničních střetů uzavřely Saúdská Arábie a Jemen v roce 2022 příměří, na které se vztahovalo i hnutí Hútíů. Saúdové nedávno uzavřeli obranný pakt s Tureckem a Pákistánem, jenže Turecko – podle něj největší armáda regionu – odmítlo nechat se zatáhnout, protože pakt ještě neschválil jeho parlament. Spojené státy Hútíe bombardovaly zhruba před rokem po dobu asi osmi dní a znovu začínat nechtějí. Hútíové navíc vyznávají zajdíjskou větev šíitského islámu a Mekku také uctívají. Všichni tak Saúdům vzkazují, ať si jemenský spor vyřeší sami.
Další panelista zmiňuje tajnou schůzku v Německu, kterou asi před týdnem svolalo americké velitelství CENTCOM a na které se sešli zástupci Izraele, Egypta, Saúdské Arábie, Spojených arabských emirátů, Jordánska, Bahrajnu a dalších zemí, aby jednali o Íránu. Už to, že arabské státy sedí u jednoho stolu s Američany a Izraelci, podle něj ukazuje, že za padoucha všichni považují Írán. Saúdům vyčítá, že se všemi americkými zbraněmi nedokážou porazit Hútíe. Druhá strana sporu namítá, že Hútíové jsou saúdský problém a nikdo je za součást širšího konfliktu nepovažuje – proto všichni odmítají. Další hlas se přiklání k názoru, že až Hútíové ovládnou námořní průlivy, zapojí se všichni a konflikt přeroste v něco většího, podobně jako se to stalo s Íránem.
Závěr
Panel se shoduje, že americká ekonomika vstupuje do nebezpečné fáze. Fed zvedá sazby proti inflaci, kterou nevyvolala poptávka, ale nedostatek paliv; nafta trhá rekordy a trh připouští deset dolarů za galon. Válka s Íránem může podle části panelu stát za krátkodobou bolest – pokud skončí jaderným odzbrojením, mezinárodní kontrolou Hormuzu a pádem režimu. Pod tím vším leží hlubší problém: příjmy většiny lidí stagnují od roku 2008 nejen v Americe, bohatství se koncentruje nahoře a mladá generace nemá z čeho stavět. Na Blízkém východě se mezitím konflikt Saúdů s Hútíi stává dalším ohniskem, do kterého se zatím nikdo nechce zapojit.
