Jsme ve vesmíru sami? Podle astrofyzika Neila deGrasse Tysona je to nejnaléhavější otázka, se kterou za ním lidé chodí. A právě teď je aktuálnější než kdy dřív: v Kongresu vypovídali pod přísahou whistlebloweři z řad bývalých zpravodajců a vojáků, kteří tvrdí, že vláda drží skutečné mimozemšťany a trosky jejich strojů. Tyson to bere jako signál, že je čas přestat téma zlehčovat — a zároveň nabízí střízlivý vědecký rámec, jak o mimozemském životě, vesmíru i našem místě v něm vůbec přemýšlet.
Jsme ve vesmíru sami?
Otázka, zda jsme ve vesmíru sami, je podle Tysona ta úplně nejčastější. A silně ji ovlivňuje popkultura. Když šel do kin film Duch, průzkumy ukázaly, že po jeho zhlédnutí věří v duchy víc lidí než předtím — popkultura je obrovská síla, která formuje naše přesvědčení o tom, co je a není pravda. Na první otázku (Jsme sami?) navazují další věčné: Byli jsme už navštíveni? Jak to všechno skončí? A skoro vždy se přidá i otázka po Bohu.
Za tou zvědavostí se podle Tysona skrývá naivní, ale zajímavý předpoklad: že člověk, který studuje vesmír, může cestou narazit na Boha — vždyť bohové podle našich představ a našeho umění sídlí na nebi. Když se astronauti z Apolla vrátili, ptali se jich lidé: Viděli jste Boha? Viděli jste nebe?
Proč promítáme bohy a mimozemšťany na oblohu
Tyson nabízí jednu vlastní, přiznaně spekulativní úvahu. Jsme jediní živočichové, kteří pohodlně spí na zádech s odhaleným břichem — což je nesmírně zranitelná poloha. Když se člověk pod širým nebem probudí, první, co uvidí, je vesmír: komety, meteory, Měsíc, jasné hvězdy, které nazýváme planetami. A noc od noci si všimne, že Měsíc mění tvar i polohu a že se ta světla pohybují. Zvědavost vůči noční obloze tak máme podle něj takřka v DNA.
Nemusíme přitom mluvit o mimozemšťanech — stačí mluvit o bozích. Ti se v naší představivosti nacházejí na nebi nebo aspoň na vyvýšených místech, jako řecký Olymp. A mnohé obrazy božstev by klidně mohly být mimozemšťany: Medúza s hady místo vlasů je stejně cizí jako cokoli, co si dokážeme vymyslet; postava Ježíše se vznáší, chodí po vodě, vyzařuje z ní paprsky. Schopnost představovat si bytosti přesahující nás samotné je podle Tysona zdrojem obou těchto obrazů — bohů i mimozemšťanů.
Nejsme malí — jsme utkáni z hvězd
Pocit vlastní nepatrnosti, který v mnoha divácích vyvolal seriál Cosmos, Tyson obrací. Cítit se malý prý znamená, že do konfrontace s vesmírem člověk vstupuje s přehnaně velkým egem. On sám žádné takové ego nemá — a když se dívá na hvězdy, cítí se naopak velký. Prvky v našem těle, kyslík, uhlík, dusík i železo v krvi, vznikly v nitru hvězd, které na konci života explodovaly a rozprášily toto obohacení do galaxie. Z něj se pak zformovaly další generace hvězd a planet. Nejsme tedy ve vesmíru cizinci: nejenže žijeme ve vesmíru, ale vesmír žije v nás.
K tomu Tyson přidává, že jsme doslova poháněni Sluncem. Kalorie z jídla vždy vedou zpět k rostlinám, které jen sedí a přijímají sluneční světlo; kráva je podle jeho provokativního přirovnání „stroj", který jsme vynalezli, aby proměňoval trávu ve steak. Prakticky sto procent naší energie je vystopovatelných ke Slunci.
Součástí téhle úvahy je i hra s měřítky. Když půjdeme desetkrát menší a menší, dostaneme se do světa molekul, atomů a částic; když desetkrát větší, ke galaxiím. Ve své knize Take Me to Your Leader Tyson rozvádí, proč by život vůbec nemusel mít naši velikost — mohl by mít rozměr galaxie, nebo naopak atomu. Zákony fyziky se ale na různých měřítkách projevují různě, a proto nelze všechno jen zvětšit: hmyz velký jako člověk by se pod vlastní vahou zhroutil.
Náboženství, ateismus a nedůvěra k nálepkám
Změnil vesmír Tysonův pohled na náboženství? Už jako osmiletému mu na tom, co mu o víře vyprávěli, nic nedávalo smysl. Později pochopil, že věroučné systémy dávat smysl nemusejí — právě proto jsou to systémy víry. Pokud by dávaly úplný smysl, byly by prostě objektivně pravdivé. Když se něco z takového systému dá otestovat a test ukáže, že to není pravda, přestane věřící věřit? Zpravidla ne.
Tyson zdůrazňuje, že sám sebe nikdy neoznačil za ateistu, přestože ho tak řada lidí na internetu vydává. Jediné, čím je, je vědec. Nálepky považuje za lenost: jakmile někomu přidělíte označení, dává vám to licenci už o něm dál nepřemýšlet. Je podle něj podivné, že vůbec existuje slovo, které říká, čím kdo není — máme snad slovo pro nehráče golfu? K militantnímu ateismu autorů jako Richard Dawkins a jeho kniha The God Delusion se nehlásí. Bližší je mu slovo agnostik: prostě neví.
Velký třesk, temná hmota a temná energie
Odkud se to všechno vzalo? Odpověď, která je v souladu s pozorováním a experimenty, zní: velký třesk. Přibližně před 13,8 miliardami let začalo vše, co dnes vidíme, v nekonečně malém bodě — to je zrod prostoru a času našeho vesmíru, který se od té doby rozpíná. Jak se rozpínal, chladl, a z chladnoucí energie vznikala hmota podle Einsteinovy rovnice E = mc², formulované v roce 1905.
Přesto známe jen zlomek celku. Existuje záhadná síla, kterou nazýváme temnou energií — jakýsi tlak ve vakuu prostoru, který nutí vesmír rozpínat se rychleji, než by dovolila souhrnná gravitace všech galaxií. Vedle toho je tu zdroj gravitace, jemuž nerozumíme, zvaný temná hmota. Dohromady tvoří temná hmota a temná energie zhruba 95 procent toho, co vesmír pohání — všechno, co známe z biologie, chemie a fyziky, je jen zbylých pět procent. Že se vesmír místo zpomalování naopak zrychluje, byl objev z roku 1998, který byl později (2011) oceněn Nobelovou cenou. Tyson dodává, že „temná energie" je špatný název, protože nevíme, oč jde — klidně tomu prý můžeme říkat Fred.
Před velkým třeskem? To nevíme. Z novější matematiky spjaté s kvantovou fyzikou a relativitou vychází možnost multiversa — jakéhosi média, které chrlí vesmíry, přičemž ten náš je jen jedním z nich. Co multiversum způsobilo, opět nevíme. A na hranici poznání je podle Tysona ptát se legitimní; problém mají spíš lidé, kteří musejí mít odpověď za každou cenu — z těch dobří vědci nebývají.
Černé díry: co se stane, když do nich spadnete
Černé díry si podle Tysona zaslouží respekt. Vysvětluje je přes únikovou rychlost: hodíte-li něco dost rychle (u Země zhruba 11 kilometrů za sekundu), už se to nevrátí. Kdyby měla Země větší gravitaci, byla by úniková rychlost vyšší. Zvyšujte ji dál a dojdete k bodu, kdy se úniková rychlost vyrovná rychlosti světla. V tu chvíli nemůže uniknout ani světlo — a když nemůže ven světlo, je objekt černý. Odtud černá díra. Matematicky bychom je pochopili v 60. letech, první objevili v 70. letech (rentgenový zdroj Cygnus X-1) a dnes je nacházíme i v centrech galaxií, kde mají milionkrát větší hmotnost než Slunce.
Kdybyste do černé díry spadli, čeká vás obojí zvláštní. Jak klesáte přes horizont událostí, čas pro vás plyne pomaleji než pro okolní vesmír — takzvaná dilatace času — a vy byste viděli, jak se před vámi odvíjí celá budoucí historie vesmíru. Zároveň sílí rozdíl gravitace mezi vašima nohama a hlavou; tyto slapové síly vás natahují, až se nakonec roztrhnete na dva kusy, pravděpodobně u kořene páteře. Pak znovu a znovu, jako byste byli vytlačováni prostorem jako zubní pasta z tuby. Co je v samém srdci černé díry? To nevíme — podle rovnic obecné relativity je střed nekonečně hustý a nekonečně malý, což je hranice, kam až Einsteinova teorie sahá.
Whistlebloweři, Obama a odtajněné UFO spisy
Proč se téma mimozemšťanů vrátilo do centra pozornosti? Bývalý prezident Barack Obama v jednom rozhovoru řekl, že jako vědecky gramotný člověk považuje za obhajitelné, že ve vesmíru pravděpodobně mimozemšťané jsou — ale on sám žádné neviděl a nejsou drženi v Oblasti 51, ledaže by to skryli i před prezidentem. To je podle Tysona přesně to, co by řekl každý vědecky gramotný člověk. Veřejnost si ale jeho slova přetavila v představu, že mimozemšťané jsou v úschově vlády. Následně komentoval téma i prezident Donald Trump a krátce nato přišlo oznámení o zveřejnění UFO spisů.
Sám Tyson vstoupil do debaty (jak říká, spíš do ní vložil nohu) ve chvíli, kdy před Kongresem vystoupili vysoce postavení whistlebloweři — bývalí zpravodajští důstojníci a vojáci — s přísežnými svědectvími. To podle něj mění situaci: svědectví už nelze odbýt jako historku farmáře, který něco viděl, ale nevyfotil. Jeho odpověď je ovšem jasná: pokud tvrdíte, že máte mimozemšťana v kůlně, tak ho ukažte. V okamžiku, kdy to uděláte, se už nikdo nikdy nebude muset ptát, jestli v mimozemšťany věříme — stejně jako se nikdo neptá, zda věříme ve slony. Slony jsme totiž viděli.
Je pravděpodobné, že jsme sami?
Že by ve vesmíru byl inteligentní život, o tom Tyson nepochybuje — vzhledem k velikosti, stáří a složení vesmíru nevidí důvod, proč by tam nebyl. Život na rané Zemi se rozběhl během pouhých sta milionů let, tedy skoro tak rychle, jak jen mohl; ze základních molekul vznikl sebereplikující se život. Kdyby se to na Zemi povedlo tak snadno, není důvod myslet si, že by se to nemohlo často opakovat jinde. Katalogy dnes obsahují na 6 000 exoplanet (planet obíhajících jiné hvězdy) — a to jen v nepatrném výseku oblohy; první exoplanetu jsme přitom objevili teprve v roce 1995. V galaxii jsou stovky miliard hvězd a v pozorovatelném vesmíru nejméně sto miliard galaxií.
Co znamená „inteligentní", je ovšem ošidné. Kdyby mimozemšťané přiletěli na Zemi a věděli, že důležitý je mozek, byli bychom podle Tysona co do velikosti mozku až čtvrtí v pořadí — za velrybou, delfínem a slonem. Snaha postavit se pomocí poměru velikosti mozku k tělu zpět na vrchol je prý spíš cvičením v ješitnosti; mezi savci možná vedeme, ale někteří ptáci nás v tomto poměru předčí. Skutečně nás odlišuje civilizace: technologie, umění, schopnost komunikovat napříč prostorem. Římané rádiové signály nevysílali — počítali by tedy jako inteligentní civilizace pro pozorovatele odjinud?
A proč nás tedy nikdo nenavštívil? Protože vesmír je téměř prázdný. I kdyby existovali, mezihvězdné vzdálenosti jsou obrovské: nejbližší hvězdný systém Alfa Centauri je tak daleko, že současnými rychlostmi by cesta trvala desítky tisíc let. Možná nás někdo dokonce míjel — a při pohledu na množství trosek na oběžné dráze Země si řekl, že tady raději nezastaví.
Jak by mimozemšťan doopravdy vypadal
Nejvíc by Tysona překvapilo, kdyby mimozemšťan byl humanoidní. Hollywood nám je téměř vždy ukazuje s hlavou, dvěma očima, nosem, ústy, s lokty a koleny — protože v kostýmu je člověk. Jenže většina pozemského života humanoidní není: duby, červi ani humři nemají lidskou podobu. Když by se tedy takový humanoidní tvor objevil na Zemi, spíš to znamená, že jsme si ho sem přivezli my, než že by sám přiletěl.
Lidé, kteří tvrdí, že mimozemšťany viděli, je podle Tysonovy knihy třídí do archetypů: malí zelení mužíčci z 50. a 60. let (už samo slovo „mužíčci" prozrazuje humanoidní představu), dnes rozšířenější „šedáci", a pak celá řada dalších. Zajímavá je i shoda u lidí po užití DMT, kteří popisují setkání s podobnými bytostmi. Tyson to ale nevykládá jako společnou mezidimenzionální zkušenost — pravděpodobnější je, že chemická látka dráždí tutéž část lidského mozku. Za zmínku stojí i to, že hlášení o mimozemšťanech je nápadně víc v anglicky mluvících zemích než jinde.
Realita, smysly a proč se vyhýbá psychedelikům
Psychedelika Tyson nikdy nezkusil a ani ho to neláká — lidský mozek podle něj sotva funguje, jak je. Stačí prý otevřít knihu optických klamů: prosté obrázky matou naše vnímání reality. Vpravovat do mozku další chemii ho nepřibližuje k tomu, čeho si cení nejvíc, tedy k objektivní realitě.
Právě proto podle něj existuje věda. Vědec nemusí spoléhat na to, že něco vidí nebo cítí — má nástroje. Dokáže změřit ultrafialové světlo, které lidské oko nevidí, pomocí detektoru, na jehož výsledku se shodnou všichni. Když Einstein napsal E = mc², nešlo o představivost ani o chemii v mozku; byl to reálný jev vycházející z objektivní reality, jejímž potvrzením byly i atomové zbraně. Věda navíc člověku dala „desítky smyslů" nad rámec fyziologie: mikroskop nás pouští do světa malého, dalekohled do světa velkého. Naše smysly nemají přístup ani k jednomu z těch míst — a to je přesně důvod, proč věda existuje.
Žijeme v simulaci?
K oblíbené tezi, že žijeme v počítačové simulaci, se Tyson staví zdráhavě — přiznává, že být simulací nikdo nechce. Připomíná, jak argument funguje: nějaká civilizace stvoří v počítači svět, jehož obyvatelé věří, že mají svobodnou vůli; ti pak vytvoří počítače a v nich další svět, a tak dále — simulace na simulaci. Hodíte-li šipku naslepo, spíš zasáhnete některý z bezpočtu vytvořených vesmírů než ten jediný původní. To zdánlivě mluví pro simulaci.
Jenže je tu háček. Další vesmír dokáže vytvořit jen ten, kdo na to má výpočetní sílu — a lidstvo ji zatím nemá; neumíme stvořit celý svět s bytostmi přesvědčenými o vlastní svobodné vůli. Proto nemůžeme být jedním z těch „prostředních" článků řetězce. Buď jsme úplně první, autentický vesmír, který řetěz teprve rozběhne, nebo úplně poslední, který zatím schopnost simulace nezískal. Tím se pravděpodobnost scvrkne z astronomických čísel na zhruba jedna ku dvěma — a takové šance se Tysonovi líbí. Argument nabourá i módní tezi o zrychlujícím se pokroku: každá exponenciální křivka vypadá stejně a v každém jejím bodě si lidé myslí, že žijí ve výjimečné době. Platí to pro nás i pro ty, kdo vynalezli automobil.
Smysl života, zvědavost a škola
Jaký je tedy smysl toho všeho? Tyson smysl v životě nehledá — vytváří ho. Konkrétně dvěma způsoby: chce se každý den naučit něco, co včera nevěděl, a chce každý den udělat něco, co zmírní utrpení druhých. Radost přitom nešíří kvůli sobě: když někomu prokážete laskavost a on ji chce oplatit, řekněte mu, ať ji radši pošle dál, ideálně cizímu člověku — takový přívětivý řetěz pak protéká celou společností a všem se díky němu žije lépe.
Nakonec zůstává zvědavost. Ta podle Tysona ze škol většinou vymizela — děti čekají na konec hodiny, na pátek, na prázdniny, na konec školy. Přitom škola by měla být místem, kde se zvědavost probouzí a naplňuje; kdyby tomu tak bylo, odchod ze školy by odstartoval život zvídavého člověka, který se učí dál. Na svůj náhrobek by si Tyson přál slova pedagoga Horace Manna: „Styďte se zemřít dřív, než vybojujete nějaké vítězství pro lidstvo." To je i jeho cíl — aby po něm bylo lidstvo lepší.
Napříč černými dírami, temnou energií i whistleblowery zůstává Tysonovo poselství stejné: přiznat, co nevíme, je na hranici poznání ctnost, ne slabost — a mimozemský život je vzhledem k rozměrům vesmíru spíš pravděpodobný než ne. Jen zatím nikdo nepřinesl toho slíbeného mimozemšťana z kůlny.
