Evropa se čínské síly obává, a přitom ji sama pomáhá budovat: otevírá jí svůj trh a čínské technologie nakupuje ve velkém. Politolog a bývalý velvyslanec ve Francii Petr Drulák v předchozí části rozhovoru odmítl hledat za čínským postupem zlý úmysl. Peking jen využívá příležitosti, které mu Evropa nabízí. Tentokrát se rozhovor stáčí k automobilovému průmyslu, českému kapitálu, digitální svrchovanosti a svobodě slova.
Čínské impérium a jeho vazalové
Jak se Čína zachová, až se stane hegemonem, nemusí být úplná neznámá. Až do začátku 19. století ovládala obrovské impérium a do jeho vlivové sféry patřily i státy, které čínské nebyly a měly značnou samostatnost. Byly to vazalské země. Krásným příkladem je Vietnam: než tam přišli Francouzi, platil za vazala čínské říše. Vietnamci to řešili tak, že jednou za čas poslali do Pekingu poselstvo, vyměnili si dary a pak si každý dělal, co chtěl.
Podobně se Čína stavěla k Mongolům nebo Tibeťanům. Šlo o něco jiného než západní imperialismus – vazalové žili víceméně po svém. Je to zkušenost 17. a 18. století a nemusí platit pro století jednadvacáté. Pokud ale v historii hledáme nějaké vodítko, tohle je ono.
Volný obchod svědčí jen nejsilnějším
Viditelným dokladem nastupující asijské moci je úpadek německého automobilového průmyslu, kdysi výkladní skříně Německa, a zároveň prudký nástup čínských automobilek, o jejichž značkách Evropané donedávna vůbec neslyšeli. Evropa podle Druláka často nemá na vybranou. Svůj model postavila na německé hospodářské politice, tedy na exportu. Kdo chce vyvážet, potřebuje otevřené trhy, a musí proto otevřít i ten svůj.
Tenhle německý model se teď dostává do krize a s ním i evropský. Nabízí se ochrana trhu, otázkou ale je, zda by ji přežil evropský exportní průmysl, protože by se mu to vrátilo. Proto Němci i teď prosazují obchodní dohody, které otevírají Evropu konkurenci ze všech koutů světa.
Taková politika Evropě už nesvědčí. Volný obchod vždy prospívá nejsilnějším: v 19. století ho zaváděli Britové ve chvíli, kdy jejich výrobkům nikdo nemohl konkurovat, ve 20. století Američané. Dnes Američané mluví čím dál víc o ochraně, Evropa má volný obchod stále zakořeněný jako správnou věc, jenže nemá konkurenceschopný průmysl. Výsledek je zničující. Vzývání svobodného obchodu jako nezpochybnitelné mantry je podle Druláka další z evropských iracionalit.
Digitální infrastruktura patří pod národní kontrolu
Ekonomická ochrana je důležitá. Rozumná strategie spočívá v tom, že si stát vytipuje klíčové sektory, v nichž chce mít vlastní kapacity, a ty chrání – i když je třeba nedokáže provozovat tak efektivně jako konkurence. Chrání je, protože je potřebuje.
Takovým sektorem je dnes všechno, co souvisí s digitalizací, datovými centry a cloudy. Nejen Evropa, ale i Česká republika by měla mít digitální infrastrukturu pod svou národní kontrolou. „Nemáme to, neumíme to,“ shrnuje Drulák současný stav. Právě tady je protekcionismus naprosto nezbytný. Zvláštní otázkou je, jak řešit zranitelnosti spojené s umělou inteligencí, kterou Drulák považuje za jednu z největších hrozeb lidstva – to už je ale téma na jiný rozhovor.
Volkswagen v čínských rukou? Problém je jinde
Čínské elektromobily mají větší dojezd, než na jaký byli Evropané zvyklí, a jejich cenu neumí podstřelit Evropa ani Amerika. Volkswagen má velké potíže a objevují se náznaky, že kolem něj krouží Číňané. Ekonom Moritz Schularick, prezident Kielského institutu pro světovou ekonomiku, v létě v rozhovoru pro Süddeutsche Zeitung vyslovil provokativní předpověď, že Volkswagen nakonec pravděpodobně koupí čínský výrobce automobilů.
Drulák to nepovažuje za zvlášť znepokojivou zprávu. Hlavní problém podle něj je, že jsme závislí na automobilovém průmyslu, tedy na odvětví, které možná nemá budoucnost. Kdo Volkswagen vlastní, je až druhotné: dnes je to Dolní Sasko, americké investiční fondy, Katařané a možná další. Pokud podíl získají Číňané, nic zásadního se nestane – Volvo, které Číňané převzali už před lety, také funguje. Pro Němce to může být velký problém, ale Češi jsou beztak dávno vlastnění.
Volkswagen dnes do velké míry žije z toho, co vydělá Škodovka, a týká se to tedy zaměstnanosti i životní úrovně v Česku. Drulák přesto nevidí důvod, proč by se Číňan měl chovat méně racionálně než Němec. Hodně iracionality v hospodářské politice viděl v posledních letech právě u Němců, nikoli u Číňanů.
Úkolem české hospodářské politiky je diverzifikace a podpora firem, které jsou finálními výrobci a nejsou jen dodavateli automobilek. Pár takových firem u nás ještě je a musí mít zelenou. Hospodářskou politiku, korporace, svazy průmyslu a dopravy i hospodářskou komoru ale mají v rukou představitelé nadnárodního kapitálu. Zda budou naříkat nad tím, že je nevlastní Němci, ale Číňané, je Drulákovi upřímně jedno. Podstatné je, aby vznikal český kapitál – samostatné firmy s vlastními značkami, schopné vyvážet i obsloužit český trh. Pokud by převzetí Volkswagenu Číňany tenhle proces urychlilo, tím líp.
Prodat firmu, nebo ji budovat
Jak obnovit hospodářskou prosperitu, kterou české země měly za Rakouska-Uherska, když se třeba jen o to, aby se české firmy podílely na dostavbě Dukovan, vedou léta dlouhé spory? V ekonomice platí totéž co v geopolitice: chceme se na svém osudu podílet sami, nebo ho svěříme někomu jinému? Hledáme národní prosperitu v tom, že svou firmu dobře prodáme nebo se necháme zaměstnat u zahraničního investora? Anebo se se všemi riziky a útrapami pokusíme budovat vlastní českou firmu?
Jedinou možnou cestou je podle Druláka budování vlastních firem. Pokud se po ní vydáme, Češi obstojí – čeští inženýři nejsou zaostalí a bát se nemáme čeho. Stát by ovšem měl podat pomocnou ruku, nebo aspoň přestat tyto firmy diskriminovat vůči nadnárodním korporacím, což dnes dělá. Jde o základní volbu: chceme být pány svého osudu a mít vlastní firmy, nebo se prodáme? A je jedno, zda mluvíme o ekonomice, nebo o geopolitice, kde hledáme protektora, který nás bude chránit. Chránit se musíme umět sami.
Řetězce, lobbisté a komprádorská buržoazie
Pivovarník Stanislav Bernard by podle vlastních slov dnes nový pivovar vybudovat nedokázal. Čeští farmáři a výrobci dodávají své zboží za mizivé ceny do obchodních řetězců, které nám nepatří. Řešení přitom podle Druláka existují a jsou jednoduchá. Zákony jsou napsané: Zdeněk Jandejsek má připravené paragrafové znění, jak ochránit české výrobce tváří v tvář řetězcům. Politikům ho předložil a ti mu odpověděli, že do toho nepůjdou, protože je to politicky příliš riskantní. Proč? Protože si tuto zemi už rozebraly zahraniční zájmy.
Stát by měl přinejmenším přestat házet malým českým výrobcům klacky pod nohy, protože je otevřeně diskriminuje. Pravidla tu podle Druláka píšou korporace a lobbují za ně svazy obchodu, průmyslu a dopravy i hospodářská komora. Nejsou to organizace, které by bojovaly za české podnikatele – je to to, čemu se dřív říkalo komprádorská buržoazie, přisluhovači zahraničních investorů. Když se tito lidé podílejí na tvorbě hospodářské politiky státu, nemůže to dobře dopadnout. Lidé, kteří ve vládě obsadí klíčová místa ekonomického rozhodování, především ministerstvo průmyslu a obchodu, mají jít proti nadnárodním zájmům a pomáhat českému kapitálu. To je jejich úkol a ten neplní.
Banky: Maďaři a Poláci to dokázali
Snadné to není, protože lidé ve funkcích jsou vystaveni obrovským tlakům. Stačí otázka bank: kdo dá kontrolu nad bankami zahraničnímu kapitálu, ztrácí kontrolu nad celou ekonomikou. To je první věc, kterou je třeba napravit. Maďaři a Poláci postupovali stejně hloupě jako Češi – v devadesátých a nultých letech prodali větší část bankovního sektoru –, ale pak ho získávali zpátky.
Jedním z důvodů, proč byl Orbán v desátých letech tak démonizován, byly právě banky. Postavil zahraniční banky do velmi těžké situace, některé se raději stáhly, a to mu nemohly zapomenout. Za tohle se platí. V Česku taková politická síla není. Současná koalice občas ráda mluví o správných věcech, ale když dojde na skutečná rozhodnutí, spíš si vylije regulační zlost na malých živnostnících, než aby se pustila do velkých hráčů.
Svoboda slova jedním škrtem pera
Na výsledky u věcí, jako je zjednodušení stavebního zákona, chce Drulák ještě vyčkat. Vláda spoustu věcí říká správně a po necelém roce může být na hodnocení brzy. Hospodářskopolitické změny trvají, jenže vláda nedělá ani věci mnohem snazší. Svobodu projevu lze obnovit jedním škrtem pera, a nestalo se to. Nejsou to sice zeloti, kteří by šli po kriticích, ale všechny paragrafy ponechali a nevypadá to, že by je chtěli měnit.
Zničujících paragrafů je víc. Přílepek o službě cizí moci je jasný případ, ale za největší „legální zločin“ považuje Drulák paragraf o popírání genocidia a válečných zločinů. Je napsaný tak, že šikovný státní zástupce by mohl pozavírat tisíce lidí – mimochodem i tisíce přátel Izraele, protože to, co zaznívá v českých médiích, je podle Druláka vlastně zlehčování válečných zločinů. Do vězení by za to podle něj nikdo jít neměl, ale dokud paragraf platí, může.
Zatím hrozí lidem, kteří nejsou dostatečně protiruští. Podle tohoto paragrafu soudili učitelku Bednářovou i Skálu a oba procesy Drulák označuje za naprosto nestoudné a neobhajitelné. Dokud paragraf zůstane, nelze mluvit o svobodě slova ani o seriózním úsilí o ni. Je to podle něj mnohem horší paragraf než ten o službě cizí moci.
Čínská auta, americké giganty a digitální totalita
Data jsou dnes největším zbožím a expanze čínských vozů má i bezpečnostní rozměr. V Izraeli se začali čínských značek zbavovat kvůli podezření, že pokročilé systémy v autech mohou sbírat citlivá data a sloužit ke špionáži. I v Česku platí v některých chráněných průmyslových areálech, například v rafinériích, zákaz vjezdu čínských aut.
Druláka ale stejně znepokojuje, zda digitalizaci politicky ovládají Číňané, nebo Američané – považuje to za rovnocenné hrozby. Společnost se podle něj nijak nebrání, naopak je kvůli digitalizaci a obrovskému špiclování stále zranitelnější. Zda data sbírá Google, nebo jiný technologický gigant, je druhotné. Problémem je, že existují korporace schopné tyto informace shromažďovat a použít je proti nám. Člověka, kterému záleží na posilování svrchovanosti, to znepokojuje – a neuklidní ho, když někdo řekne: „Dobře, nebudou to mít Číňani, budou to mít Američani.“ To je stejně špatná zpráva.
Totéž platí pro centrální digitální evidenci zdravotních dat v rámci Evropské unie. Takové trendy mají na první pohled usnadnit život i správu, jenže se v nich skrývá digitální totalita, která se v některých ohledech už začíná naplňovat. To je obrovský problém.
Evropa už není domovem svobody
Co dělat, aby přestal platit Drulákův výrok, že Evropa už není domovem svobody a demokracie? Z občanského hlediska jde o organizovanost a budování struktur občanské společnosti. Některé už existují: spolek Svatopluk, Společnost pro obranu svobody projevu nebo alternativní média, jako je Rádio Universum a řada dalších.
Jinak nezbývá než vyčkávat. Elita, která Evropu přivedla do nezáviděníhodného stavu, je stále příliš silná a sebejistá, a každou prasklinu v její vládě je proto třeba vítat a podporovat – ať jde o vývoj ve Francii, v Německu, nebo jinde. U nás je to složitější. V hlavní straně současné koalice vidí Drulák spíš anesteziology: vždy uklidní veřejné mínění, že všechno zařídí, a ve skutečnosti se pokračuje jako předtím.
Východiskem je hledání radikálnější alternativy, která dokáže přinést změnu režimu, vrátit nás k demokracii a ke kontrole nad tím, co se kolem nás děje. Když se v roce 1989 na náměstích zpívalo s Martou Kubišovou o tom, že se vláda našich věcí vrátí do našich rukou, byl to program, který stojí za to. Nestačí ale vyměnit figurky na hlavních místech nebo tam dosadit anesteziology, kteří slíbí změnu, a pak je všechno při starém. Potřeba je občanské uvědomění, které se promítne do voleb. Kdo volí strany establishmentu, nemá si nač stěžovat – má přesně to, co si zaslouží.
Radikální znamená přímou demokracii
Ve společnosti, která je nervózní, křehká a napjatá, se pod slovem „radikální“ může skrývat leccos. Když spolek Svatopluk mluví o změně režimu, myslí tím posílení přímé demokracie a jasný přechod k poloprezidentskému systému. Radikální tedy ne ve smyslu násilí ani návratu k předchozímu režimu, ale ve smyslu radikální demokracie, která lidem dává možnost rozhodovat sami o sobě.
To je něco úplně jiného než současný systém, v němž demokraticky zvolení politici po nástupu do funkcí zjistí, že nemohou nic měnit, protože systém je příliš zaběhnutý. Cílem je změna základních pravidel fungování demokratického systému tak, aby byl skutečně demokratický.
Režim, který není jen český
Kde je systém zaběhnutý – doma, nebo v Bruselu? Režimy jsou podle Druláka nadnárodní. Ten, který vládne v České republice, není vyloženě český, ale je součástí stále ještě euroatlantické sítě. Patří do ní Brusel, ale také washingtonské struktury, které ani sám Trump úplně neovládá. I doma se dá dělat mnohem víc, než se dělá, ale napojení na bruselské a euroatlantické struktury trvá. Proto je pro nás důležité, co se odehraje v Německu, ve Francii a v dalších zemích, a také co se stane s takzvaným hlubokým státem.
Záleží i na tom, jak k tomu přistupují politické síly. Většina stran současné koalice, včetně Motoristů, vychází z toho, že pravidla jsou nastavená víceméně dobře a stačí na místa dosadit dobré lidi. Teď na ministerstvech vidí, jak daleko se dostanou, když vymění jen politické špičky. Někteří jdou dál a občas sáhnou do aparátu, načež se ozve obrovské bědování opozice. Přitom jde jen o kosmetické věci. Je dobře, že něco zkusili na Úřadu vlády a na ministerstvu zahraničí, ale vzhledem k tomu, co by náprava vyžadovala, jsou to jen kosmetické změny.
Závěr
Drulák nevidí hlavní nebezpečí v tom, kdo vlastní Volkswagen nebo komu patří data, ale v tom, že Česko o svém osudu nerozhoduje samo. Řešení hledá v ochraně klíčových odvětví, budování vlastního kapitálu, zrušení paragrafů omezujících svobodu slova a v radikálně demokratické změně pravidel. Zda k ní dojde, ukáže teprve čas – rozhovor končí povzdechem, který se opakuje rok co rok: uvidíme.
