Málokdy byli lidé tak nesvobodní jako dnes — a málokdy měli přitom tak silný pocit svobody. Filozofka Anna Hogenová a Petr Robejšek hledají odpověď na tutéž otázku ze dvou stran: ona uvnitř člověka, u počátku, z něhož se svoboda rodí, on ve zmenšeném okruhu světa, kde má člověk ještě reálný vliv.
Svoboda není pocit, ale návrat k tomu, co nás zakládá
Východiskem je myšlenka Ladislava Jakla, který opakovaně říká, že má-li si vybrat mezi svobodou a dobrem, vybere si svobodu. Jenže pocit svobody dnes lidé mívají právě u věcí, které je zotročují — dokážeme to ještě rozeznat?
Z pohledu fenomenologie je svoboda svobodou k tomu, co nás zakládá. Systém, pro který má fenomenologie pojmy jako gestell a machenschaft, k nám neustále vysílá povely a pak kontroluje, jestli je bereme vážně. Nedovolí, abychom došli ke svému vlastnímu základu — místo toho člověka drobí do spousty funkcí a funkciček a rozptyluje ho.
Takový člověk se pak potkává už jenom v rauši. Nepotkává sebe sama, potkává jen úlevu od neustálých povelů, které se přitom tváří jako pokroková vědecká záležitost.
Počátek se rodí vždycky poprvé a naposled
Fenomenologie rozlišuje počátky a začátky. Počátek se rodí vždycky poprvé a naposled: i když se ve mně rodí posté a týká se téže věci, je pokaždé původní a hlubší než ten předešlý. Právě počátek v člověku vytváří to, co ho zakládá — a tam se rodí svoboda.
Začátky jsou proti tomu obyčejné příčiny mezi jsoucny, které ze sebe plodí účinek. To zkoumá a popisuje věda, na tom stojí hospodářský vývoj a vlastně všechno ostatní. Rozdíl je zásadní v jedné věci: začátky se dají vyrábět, počátky ne. A odtud plyne Hogenové zoufalství nad progresivci — berou nám kořeny, tedy počátky, a to je způsob, jak nás dostat do otroctví nejhlouběji.
Psychologové a někdy i sociologové si myslí, že člověka vyrobí; vznikají tak téměř továrny na začátky. Marx to shrnul v šesté tezi o Feuerbachovi: člověk je souhrn společenských vztahů. Rozbijeme společenské vztahy, budou jiné, a bude jiný i člověk. Pokusilo se o to pár národů a nevyšlo to.
Člověk je totiž něco úchvatného — ve svém myšlení se dokáže dotknout toho, co nemůže nebýt, co v něm nemohlo nevyrůst, a co je přesto nevýslovné. To nevýslovné se v člověku musí bytostně probudit; antické drama to dokázalo, Sofoklova Antigona v divákovi probouzela lidství.
Dojdou hluboké myšlenky k obyčejným lidem?
Robejšek si připravil vlastní otázku a přiznává, jak si na ni hledal odpověď: pustil si několik dlouhých videí své kolegyně, ale hlavně se soustředil na to, jak na ně reagují lidé v diskusi pod nimi. Je to praktická heuristika, jak najít optimální informaci a neutopit se v množství informací.
Otázka zní: jsou lidé schopni to pochopit? Není v ní ani stopa arogance. Mnozí, kdo pracují rukama, jsou podle Robejška daleko chytřejší než ti, kdo pracují diplomy — ukázalo se to za covidu. Nejde o vzdělání, jde čistě o formulaci pojmů, o souhru jednotlivých konceptů a o to, co z nich plyne.
Odpověď si dal preventivně sám a je kladná: Hogenová myšlenky zlidšťuje, opakováním přednášek se jednotlivé fasety prohlubují a ona je vlastně překladatelkou obtížného Husserla i Heideggera, popularizátorkou a v jistém smyslu terapeutkou.
Zůstává ale bod, na kterém Robejškovi záleží. Oba poslouchá z deseti milionů lidí relativně málo — a právě na těch lidech jsou odkázáni: mají porozumět, pochopit, aplikovat a stát se čímsi jako vlajkonoši změny. Husserl se čte těžko, to je těžko sdělitelné a nelze to od lidí očekávat. Existuje vůbec proces, kterým se hluboké myšlenky přesouvají do společnosti?
Druhý krok: dát myšlenkám život ve společnosti
Sbírat myšlenky je povolání obou. Nezbytný druhý krok je ale dát těm myšlenkám život v reálné, normálními lidmi žité společnosti — a právě tam nastává problém, stejně u Husserla jako u čehokoli, co Robejšek říká lidem sám.
Rozdíl mezi oběma přístupy pojmenovávají otevřeně. Hogenové doménou je jedinec, to malé, hluboké a dlouhodobé; Robejšek volí, jak sám říká, vulgárnější přístup k tomu, čím žije společnost, jak funguje moc a jak se věci musí změnit. Po lidech proto chce, aby změnili život, a dává jim k tomu konkrétní pravidla.
Husserla podle něj zajímal člověk v nadčasovém rozměru a jeho požadavkem bylo nezaujaté pozorování. Heidegger namítl, že to vůbec nejde, že to není možné — a tím se Robejškovi posunul důraz fenomenologie k tomu, co je terapeutické v nejlepším slova smyslu: pomáhat obyčejným lidem. Svou vlastní úlohu vidí vedle toho v tom, ovlivnit stav společnosti — a nemyslí jen tu českou, ale všechny západní — tak, aby problémy, které z jejího mizerného stavu lidem plynou, ubývaly. Označuje to za svou misi.
Cesta na vrchol hory vede přes zoufalství
Otázku po informačním přesycení rámují dva citáty. Carl Gustav Jung mínil, že myšlení je velmi náročná procedura, a proto většina lidí hlavně soudí. Milan Lasica zase říkával, že v minulém režimu jsme si mysleli, že lidé jsou hloupí kvůli nedostatku informací — tím to ale nebylo. Jak tedy lidem pomoct oddělovat zrno od plev, když se obrovské hlouposti dokážou tvářit neuvěřitelně chytře?
Hogenová odmítá dávat hotové myšlenky, podle kterých by se lidé měli řídit. Pomůže jim spíš to, když se jejich myšlení otevře pro vyšší horizont podstatnosti a když získají pocit, že na takový pohled mají právo a nikdo se na ně nebude zlobit. Dívat se na život z výšky, ne z analytické polohy na úpatí hory.
Odtud pochází její metafora: kdo chce sebe najít, usebrat se a uvlastnit, musí vylézt na vrchol hory. Cestou nahoru se bojí, že spadne, prožívá tragické momenty, pochybnosti, zoufalství, samotu, opuštěnost a pocit nesmyslnosti. Žádné pozitivní myšlení. Tohle všechno k životu patří — a když pak sedí nahoře, vidí svět, jak ho nikdy neviděl, z distance, kterou mu umožnilo právě to, čím si na cestě prošel.
Jinak se člověk nedostane k prameni, z něhož jeho život teče. Jakmile si z pramene udělá předmět k popisu, je to lež; musí s ním pramenit a bezprostředně ho prožívat v pravdě, která je neskrytá — v aletheii. Teprve tím se dostává k nadhledu, protože sám sebe poznal a vyhmatal. Potkal se.
Bez toho člověk žije ve strachu, že je hloupý, starý, nemocný, k ničemu, že ho děti nechtějí. K otevření je potřeba vroucnost a laskavost, tedy něco, co dnešní vyrobený člověk vůbec nezná — zná jenom racionalitu. Chybí mu to, čemu staří Řekové říkali aidós.
Pokora, kterou přinesla krize na prahu smrti
Ke vroucnosti a laskavosti patří i pokora. Robejšek se dřív sám tituloval jako elitář a bylo mu v tom dobře; jeho sdělením bývalo těžké rozumět. Pak sestoupil, aby byl srozumitelný a mohl dávat konkrétní rady — a dnes sedne na vlak do Horní Dolní, protože tam chtějí malou přednášku.
Co ten obrat spustilo? Jako vždycky krize. V jeho případě životní krize v podobě přepracování, vyčerpání a těžké nemoci, pohybu na prahu smrti. Právě tím mu podle jeho slov pánbůh ukázal, čím vlastně je.
Důsledek si z toho vyvodil jediný: obracet se s větší pokorou k těm, kdo nemají privilegium, zájem nebo možnost si pomoci sami — ukazovat jim cestu a nabízet řešení. Je to poměrně neuspokojivá činnost, protože chtít po lidech změnu je vždycky problém; všichni jsme pohodlní. Ale i to k pokoře patří: nenechat toho a pokračovat dál.
Dvě pravidla proti informačnímu zahlcení
Na informační tsunami má Robejšek pár jednoduchých heuristik, které se snaží popularizovat. První zní: ber na vědomí jenom to, co se tě bezprostředně týká. Druhá navazuje: z toho, co se tě bezprostředně týká, ber na vědomí jenom to, co můžeš ovlivnit.
Když člověk udělá tyhle dva kroky, odpadne mu nejen přihlouplý ideologický a propagandistický balast mainstreamu, ale i spousta jinak zbytečných věcí a starostí, které se ho sice týkají, ale nemůže s nimi nic dělat. Po takovém rýžování zlata se dostane nad věc — a tu složitou filozofickou operaci, která k témuž vede z druhé strany, přitom vůbec znát nemusí.
Instituce, které ztratily kredit
Důvod, proč se vyplatí dostat se nad věc, je podle Robejška prostý: dole je z větší části svinstvo. Úroveň státního rozhlasu a státní televize označuje za naprosto nepřijatelnou, a nemluví přitom jen o České republice.
Akademická věda podle něj ztratila víceméně veškerý kredit, který měla. Covid rozbil étos lékaře i étos nezávislosti a wokeismus rozbil étos univerzity jako místa, kde se dá o všem svobodně mluvit. Když k tomu člověk odečte i to, co je sice důležité a vážné, ale netýká se ho přímo nebo to nemůže ovlivnit, zbude mu docela přehledná sestava úloh — a přehledný prostor, ve kterém se začne pohybovat.
Malý prostor, ve kterém má člověk vliv
Slíbené čtyři artikuly zůstávají na jindy, jádro věci je ale jasné: dnešní člověk obstojí ve světě, jaký je, nejsnáz tím, že omezí svoji pozornost na malý sociální prostor, ve kterém má zároveň možnost sám ovlivňovat. Nemá cenu dozvídat se, jaké děsivosti nebo hlouposti se dějí za horizontem, když má člověk dost vlastní práce, stará se o rodinu a o firmu.
Robejšek se přitom odvolává na takzvané Dunbarovo číslo, tedy na poznatek antropologa a psychologa, podle kterého jsou skupiny od zhruba 150 do 250 lidí optimálním místem uskutečňování lidských potřeb. Právě tam může být člověk člověkem i v tom smyslu, že nejen utrpí, ale ovlivní, změní a zareaguje. Na stát, který s vámi mluví jenom datovou schránkou, reagovat nelze; ten je pro vás nedosažitelný.
Kdo chce vědomě žít a něco ze svého života udělat, měl by se soustředit na prostor, kde má opravdu možnost vlivu. Nesmírně se mu tím uleví a věci se zpřehlední. Chybět bude patos světových změn — jenže ty se stejně dějí mimo náš dosah.
Doublethink: jinak se mluví doma, jinak venku
S novou razancí se vrací to, čemu Orwell říkal doublethink. Naše doba si hraje na vrchol svobody — všichni mají všechno, cestují, jídla a pití je do sytosti — a přesto jsme dospěli do stádia, kdy se jinak mluví doma a jinak venku. Propisuje se to i do myšlení: mnozí si už sami zakazují nesprávné myšlenky, což je činí rozpolcenými a o to víc trpí.
Robejšek k tomu dodává, že v některých zemích už nejde o svědomí, ale o vězení; jako příklad uvádí dnešní Velkou Británii. Volba pak přestává být otázkou upřímnosti k sobě samému a stává se existenční: co udělám se svými půjčkami, když mě zavřou a nebudu moci vydělávat peníze.
Je to podle něj poslední důkaz toho, s jakou razancí zdegenerovala reprezentativní demokracie — a to i ve Velké Británii, matce demokracie a božstvu, které jsme vzývali. V ostatní Evropě to není jiné.
Co jde v malém prostoru dělat hned
Rozhodnutí, jestli si mrzačit myšlení, se před nás staví tak jako tak. Do jisté míry se mu ale dá uniknout se ctí právě v malém prostoru: tam poznáte, kdo vás práskne a kdo je nebezpečný, i to, kdo je v pořádku a s kým se dá něco podnikat. Není na tom nic podvratného.
Lidé jsou tam totiž schopni suplovat funkce, které má plnit stát, ale neplní je. Postarat se o to, aby děti měly slušné vzdělání. Aby zdravotnictví lidi ozdravovalo, a ne je používalo jako hordu k masovému testování. Vytvářet malé hospodářské jednotky, zásobování, zdravou stravu, alternativní měny. Tohle všechno v malém prostoru dělat můžete a není to nic proti ničemu — zároveň to ale připravuje žádoucí novou společnost.
Závěr
Diagnóza je v obou případech stejná: člověk rozdrobený do funkcí a zavalený informacemi se přestal potkávat sám se sebou. Řešení se rozchází v měřítku. Hogenová vede člověka dovnitř, k počátku, který se nedá vyrobit a ze kterého jediného se rodí svoboda. Robejšek ho vede ven, ale jen na dosah ruky — do prostoru sto padesáti až dvou set lidí, kde ještě něco zmůže. Obojí míří proti témuž: proti pocitu svobody u věcí, které nás zotročují.
