Dana White vede UFC přes čtvrt století. Organizaci zápasů ve smíšených bojových uměních koupil se společníky za dva miliony dolarů, dnes ji podle vlastního přepočtu cení na desítky miliard. V dlouhém rozhovoru mluví o dětství s otcem alkoholikem, o odchodu z jisté práce, o lidech, bez kterých by firmu nepostavil, i o tom, proč se nikdy neohlíží zpátky. Celým rozhovorem prostupuje jedna rada pro každého, kdo neví, kudy dál: než zjistíte, co chcete, přijděte na to, co nechcete.
Vzorem je každý, i ten špatný
O dětství White mluví nerad a psychoanalýzu odmítá. Rodiče se rozvedli, když mu bylo osm, otec pil a v rodině spíš chyběl. White ho popisuje jako sobce, který žil, jak chtěl, a na ostatní se neohlížel. V paměti mu utkvěla návštěva kina: otec pro děti přijel opilý, v plném sále začal křičet, že se lidé budou muset přesadit, a synovi hodil peníze na popcorn.
Z toho si odnesl postoj, ke kterému se v rozhovoru opakovaně vrací. Lidé, kteří tvrdí, že v dětství neměli žádný vzor, ho podle něj měli – jen se na něj nedívali správně. Vzorem je každý, kdo do vašeho života vstoupí, v dobrém i ve zlém. Na otci a některých strýcích White viděl, kudy nejít. V USA se smí legálně pít od jednadvaceti a právě v jednadvaceti s alkoholem skončil. Byl přesvědčený, že by s pitím nedokázal to, co si předsevzal; v rodině viděl talentované lidi, kterým alkohol zkazil život.
Matka byla zdravotní sestra, brala směny navíc, k tomu studovala a obě děti vychovávala v podstatě sama. Rodičům White prý porozuměl, až když měl vlastní děti. Teprve tehdy pochopil, co má rodič ke svým dětem cítit, a věří, že ho rodiče svým příkladem udělali lepším otcem.
Nejdřív zjistit, co nechcete
Co chce dělat, věděl White až na konci dospívání. Pracoval v hotelu jako poslíček a měl všechno, co lidé od zaměstnání čekají: každý den hotovost, každý týden výplatu, penzijní spoření, zdravotní i zubní pojištění. Přesto jednoho dne odešel s tím, že se pustí do byznysu se zápasy, aniž přesně věděl, co to obnáší. Práce pro druhé mu nikdy neseděla, nesnášel, když mu někdo poroučel, a jednání s personálem v hotelnictví mu připadalo neuctivé. Proto prý takto nejedná ani se zaměstnanci.
Kořeny vidí v dětství. Matka byla pořád v práci nebo ve škole a on se sestrou měli doma povinnosti: sekat trávník, čistit bazén, stříhat keře. Tehdy si slíbil, že až vydělá první dolar, už to dělat nebude. Podobně vede i vlastní děti. Když nejmladší syn přiletěl z vysoké a oznámil, že chce školu opustit kvůli podnikatelskému nápadu, otec nápad pochválil, ale poslal ho studovat dál a k tomu hledat práci. Kdyby otec zítra umřel, na tu má syn kvalifikaci. Syn nakonec pracoval v půjčovně stěhovacích vozů. Staršího syna, který v Bostonu dokončuje magisterské studium, by White rád poslal na pár dní k firmě, která dláždí silnice a pro kterou kdysi sám pracoval.
Chce mu ukázat, co je skutečná dřina. To, že White málo spí a pořád je v jednom kole, za tvrdou práci nepovažuje. Tvrdá práce je stavba: beton v Las Vegas v létě při teplotách kolem 46 °C a v zimě venku za mrazu, den co den, a pak domů, najíst se, spát a ráno znovu. Z toho plyne i rada z titulku: kdo chce v životě zjistit, co dělat, musí nejdřív přijít na to, co dělat nechce.
Podnikání neznamená víc volna
Kdo vede vlastní firmu, nemá podle Whitea volný den – žádné narozeniny, Vánoce ani svátky, a každý den se něco pokazí. Když vás práce baví, je to ale zábava. Mladým, kteří chtějí podnikat, aby si mohli sami plánovat čas, vzkazuje, že jdou opačným směrem: ať si najdou práci od devíti do pěti s volnými víkendy. Podnikatel je podle něj ten, kdo každý den hledá řešení problémů. Nedávno ráno před zasedáním představenstva mu odešly oba elektrické holicí strojky a v autě se rozsvítilo hlášení o podhuštěné pneumatice s výzvou okamžitě zastavit. Nezastavil. Takový je život – a v kanceláři pak čeká seznam dalších problémů.
Představu, že úspěšnou firmu lze vybudovat z domova, White odmítá jako nemožnou. Sám je v kanceláři od půl deváté a odchází v sedm, osm, devět, někdy i v deset večer. Nejlepší nápady podle něj vznikají, když se dobří lidé potkají v jedné místnosti. Léta v byznysu ho zklidnila, už nepanikaří jako dřív, ale změknout nechce. Kdysi za dva roky vystřídal deset asistentek, protože potřebuje kolem sebe lidi, kteří udrží tempo. Letos řídí tři firmy – UFC, Zuffa Boxing a Power Slap – a za poslední dva měsíce byl doma asi čtyři dny.
Další zásadou je, že vám nikdo nic nedluží. White vzpomíná na kamaráda z dětství, jehož otec, dobře zajištěný podnikatel, mu odložil na účet milion dolarů a v těžkých časech si ty peníze vzal zpátky. Kamarád to označil za krádež. Dvanáctiletý White to viděl jinak: už to, že na syna otec takto myslel, bylo úžasné, ale ty peníze nikdy nebyly jeho, nevydělal si je. Pocit nároku považuje za zhoubný a kamarád podle něj dopadl přesně tak, jak se dalo čekat. Na podnikání se podle Whitea většina lidí nehodí. Spousta z nich má co dělat, aby se každý den postarala sama o sebe, kdežto na podnikateli závisí lidé, kteří z jeho firmy živí rodiny.
Tým jako superschopnost
Když White se společníky UFC kupoval, v byznys skoro nikdo nevěřil, a proto stál jen dva miliony dolarů. Produkční ani obchodníci se sponzorstvím se před pětadvaceti lety nechtěli stěhovat do Las Vegas, chtěli do New Yorku nebo Los Angeles. Šéf produkce Craig Borsari, kterého White považuje za nejlepšího v oboru, podle něj kvůli této vizi odešel z televize Fox, kde patřil k vycházejícím hvězdám.
Za pilíře úspěchu White označuje skládání zápasů, produkci živých akcí a televizní přenosy. Box podle něj skončil jako výprodej před zavřením: promotéři z každého zápasu urvou, co se dá, a zmizí, takže televize i sponzoři z byznysu odešli. UFC naopak pětadvacet let budovalo značku, které věří diváci, sponzoři i televizní stanice. Zvláštní důraz klade na publikum v hale – utrácí víc než televizní diváci, platí letenky, hotely a večeře – a má odcházet s pocitem, že to stálo za to a že přijde znovu. Řada bohatých a chytrých lidí se o podobný byznys pokusila a neuspěla. Vzorec podle Whitea existuje. „A hádejte, kdo ho má.“
Na začátku dělal všechno sám, firma měla dva zaměstnance. Pak přišlo budování týmu a s ním schopnost poznat, kdo zapadne a kdo ne. Jestli má nějakou superschopnost, je to podle něj právě výběr lidí – a ty, kdo nezapadli, propustil. Hledá talent, pracovitost a hlavně ztotožnění s vizí. Dnes už na spotech, které mu produkce přinese, skoro nic nemění. Sám zůstal zarputilým fanouškem a je tak vlastním zákazníkem. Na akcích má u stolu červený telefon přímo do přenosového vozu; když se režisérovi pokus nepovede, řekne mu, ať to už nikdy nedělají, a nikdo se neurazí. Bez šéfky komunikace dnes prakticky neudělá krok.
Za covidu, který White označuje za nejstrašidelnější dobu svého života, UFC nikoho nepropustilo. Úkolem šéfa firmy je podle něj vymyslet, jak udržet byznys v chodu a postarat se o lidi, ne propouštět ty, kteří kvůli firmě zmeškali první krůčky svých dětí. Na výrok jiného šéfa, že firma není rodina, ale transakce, reaguje odmítavě: peníze nikdy nedá přednost před lidmi. Hned první den uzávěr svolal zaměstnance a nabídl, že kdo se bojí o sebe nebo o blízké, může jít domů. Nikdo neodešel. Každý týden s nimi měl videohovor a opakoval, že když budou potřebovat nákup, toaletní papír nebo pomoc s nemocným příbuzným, mají volat jako prvnímu jemu. Po pár týdnech se všichni vrátili do práce. Firmu White vidí jako bitevní loď: buď půjdou ke dnu všichni, nebo nikdo. Loajalita přitom musí platit oběma směry. Sám zažil firmy, kde mu dávali najevo, že za ním stojí deset dalších, kteří by jeho místo rádi vzali.
Na vrcholu se nedá vydechnout
Je mu 57 let, má peníze i úspěch, a přesto se dál stará o každý detail provozu. Vysvětluje to rčením, že dostat se na vrchol je snazší než se na něm udržet. Je to jako u mistra světa: jakmile titul získáte, všichni vás začnou studovat a hledat, jak vás porazit nebo vám přetáhnout lidi. Obranou je nenechat se rozptýlit nabídkami na filmy a pořady o vlastním životě. White se každý den soustředí na tři věci – jaké, neprozradí, jsou součástí vzorce. Kolem značky UFC vzniká spousta vedlejších příležitostí a kdo nechá převzít řízení ego, může všechno pokazit. Viděl i stoleté firmy, které po pár chybách sesadil někdo nový.
Za konkurenty dnes považuje zámořské profesionální ligy amerického fotbalu, baseballu, hokeje a basketbalu. Po podpisu smlouvy s mediální skupinou Paramount v hodnotě 7,7 miliardy dolarů mu lidé gratulovali, že to dokázal. White to vidí jinak: nikdy to nedokážete. Paramount podle něj platí, protože věří, že mu UFC pomůže s vlastním byznysem, a to je teď třeba dokázat – po skončení smlouvy by chtěl deset miliard. Únavu necítí. Je prý závislý na chaosu, a když žádný není, vyrobí si ho.
Kritiky poslouchat, šum vypnout
Kritiky, kterým se dnes říká hejtři, White miluje. Vyloží vám, co je podle nich na vaší firmě špatně, a drží vás ve střehu. Poslouchá je, protože pozná, co je skutečný problém a co jen řeči. Úplně ale vypíná novináře, kteří o jeho sportu píšou: připadá mu neuvěřitelné, že se někdo může v oboru pohybovat pětadvacet let a nevědět o něm nic. Všechny si zablokoval, protože to, co dělá UFC, podle něj nikdo předtím nedělal, a co přijde dál, nemohou tušit.
Naopak zarputilé fanoušky poslouchá rád, ať chválí, nebo nadávají. Problém je podle něj v tom, že dnes se s telefonem v ruce může za odborníka považovat kdokoli. Rozhoduje tedy rozlišit signál od šumu, a to se člověk naučí léty praxe. Typický příklad: lidé předem odsoudí zápasový večer jako slabý. White namítá, že hodnotit se dá až po posledním zápase – a když večer opravdu nestojí za nic, řekne to první.
Zdraví jako podmínka výkonu
Když mu bylo padesát, změnil mu podle jeho slov život odborník na zdraví Gary Brecka. White měl dva lékaře, v Las Vegas a v Los Angeles, kteří mu jen střídali léky. Nejvážnější byla spánková apnoe: skoro každou noc se budil a zvracel. Brecku mu doporučila známá, ale setkat se s ním nechtěl. Seznámili se nakonec náhodou na oslavě synových jednadvacátých narozenin v Miami, kde Brecka žije.
Brecka mu udělal krevní testy a podle výsledků mu dal deset let života. White to číslo nemohl pustit z hlavy. Dostal plán na dvanáct týdnů s tím, že to bude těžké. Odpověděl, že nebude, protože když se pro něco rozhodne, udělá přesně, co se má. Po šesti týdnech se cítil nejlépe v životě, měl jasnou hlavu a apnoe zmizela. S manželkou jsou přesvědčení, že deset let byl ještě optimistický odhad. Bez té změny by podle něj možná dál vedl UFC, ale na všechno ostatní, co dnes dělá, by neměl sílu.
Zabijácký instinkt
„Zabijácký instinkt buď máte, nebo nemáte,“ stojí na jedné z karet s Whiteovými výroky. Ilustruje to nedávným zápasem, v němž mladší, vyšší soupeř s delším dosahem čtyři kola statečně vzdoroval možná nejlepšímu zápasníkovi všech dob. Soupeř byl zbitý, ale na body vedl. V pátém kole měl mladší zápasník pět minut na to, aby šokoval svět a dosáhl všeho, o čem snil – a místo útoku podával soupeři ruce a objímal se s ním. Je to slušný, příjemný chlap, říká White, ale to nebyla chvíle na slušnost.
Stejně přistupuje ke sponzorům. Není typ, který jen nalepí logo a doufá, že to vyjde. Chce, aby partner vydělal a řekl si, že peníze vložil dobře. Proto podle něj musíte každý den podávat výkon – nejen kvůli sobě a zaměstnancům, ale i kvůli sponzorům a televizi. Jestli je v byznysu bezohledný, nechává posoudit druhé, zabijácký instinkt ale podle svých slov má. Každý den přichází do práce vyhrát.
Dá se ten instinkt naučit? White nezná nikoho, kdo by ho neměl a pak získal. Kdo ale chce podnikat, musí mít zabijáckou mentalitu a zároveň často myslet víc na druhé než na sebe. Pocit, že máte světu co dokazovat, má podle něj většina úspěšných lidí, protože každý den stojíte proti všem. Čím jste úspěšnější, tím víc lidí jde po vás: právníci, kteří hledají důvod k žalobě, bývalí partneři, kteří neuspěli a vinu svádějí na druhé, a dokonce firmy, které cizí žaloby financují a do nichž se dá investovat.
Představa nestačí, je třeba šlápnout na plyn
Mezi sportovce zvláštní třídy White řadí Conora McGregora, Chabiba Nurmagomedova, ve své době Chucka Liddella a Rondu Rouseyovou. Ženy v UFC přitom původně nechtěl, protože televizím a sponzorům prodával mužské zápasy. Rouseyová ho na jedné akci požádala o patnáct minut a po pár minutách rozhovoru věděl, že to udělá – a že právě s ní. Přišla s obrovským sebevědomím a s pocitem, že má co dokazovat. Dnes ji podle Whitea spousta lidí kritizuje, ale on ji považuje za jednorožce.
Po první večeři s McGregorem zavolal tehdejšímu společníkovi Lorenzu Fertittovi, že neví, jestli ten chlap umí bojovat, ale jestli umí aspoň dát ránu, bude z něj obrovská hvězda. Prvním kritériem je samozřejmě to, jak dobře zápasník bojuje. Druhým je mentalita: sedí naproti vám a líčí, co se stane a jak to celé dopadne. Takových schůzek měl White za pětadvacet let jen hrstku.
V manifestaci věří. Když se rozhodnete, kdo jste, co chcete dělat a čeho dosáhnete, a každý den na tom pracujete, nemůžete podle něj selhat. Kdo si jen sestaví nástěnku s přáním a nic nedělá, je jako řidič, který si nastaví navigaci a nešlápne na plyn. A co je vlastně selhání? Úspěch White měří tím, jestli je člověk šťastný a jestli se každé ráno těší do práce. Zná spoustu miliardářů, kteří jsou nešťastní, a štěstí považuje za volbu. Starší syn mu nedávno do telefonu řekl, ať mu nedává svůj proslov o štěstí, že potřebuje radu, kudy dál. Rada zní: nebuďte ten, kdo leží na nemocničním lůžku a ptá se, co by se stalo, kdyby to zkusil. Sám prý nelituje ničeho.
Zpětné zrcátko nic neznamená
Minulost White nesnáší. Zpětné zrcátko podle něj nic neznamená: co se stalo včera, dnes nemá žádnou váhu, a co bylo před pár hodinami, je pryč. Poučení si člověk vezme, ale nechat minulost ovlivňovat budoucnost nesmí. Nehodnotí, co dokázal, nepřemítá. Myslí na to, co bude zítra, kdo po něm v nejbližších dnech půjde a jak firmu zvětšit a zlepšit. Je mu 57, ale zítra chce být lepší než dnes. Na lidi, kteří pořád řeší, co jejich otec dělal matce, má jednoduchou odpověď: to zažil skoro každý, a už na tom nezáleží.
Říká, že ho nic nezraní a nepamatuje si, kdy naposledy plakal; pláč mu nijak nepomáhá. Odolnost připisuje rodině, která byla drsná parta. Když vám tvrdé věci říkají lidé, kteří vás mají milovat, nezajímá vás, co si myslí cizí. Kultura rušení ho neděsí – kdo by ho vlastně mohl zrušit? Je mu jedno, že ho nemá rád New York Times, který mu za covidu šel hodně po krku. Záleží mu jen na úzkém okruhu lidí, kterých si váží.
Nejbolestivější kapitolou je matka. Vydala o něm neautorizovaný životopis se soukromými fotografiemi včetně svatebních; White knihu nikdy nečetl. Rozkol začal, když se po dvou týdnech v Londýně s tehdejším společníkem Lorenzem Fertittou vrátil a našel od ní sérii čím dál ostřejších e-mailů, v nichž po něm žádala peníze. Rodina podle něj dokáže být horší než cokoli, co napíšou noviny, a selhání v roli rodiče považuje za to nejhorší selhání. Matka zemřela, aniž by s ní on nebo sestra mluvili. Odpustil jí prý, ale v rozhovorech o ní špatně mluvit nechce. Kniha podle něj nezranila jeho, ale jiné lidi. A přiznává matce velký kus zásluh: jako samoživitelka vychovala dvě děti a s nimi, psem a autem se přestěhovala přes celé Spojené státy z Bostonu do Las Vegas. Se sestrou se dnes ptají, jak to vůbec zvládla, a na konci jejího života si toho na ní vážili. Na otázku, jestli je tím, kým je, díky rodičům, odpovídá: na sto procent.
Nejhorší scénář je návrat do práce
„Věřte intuici, ne průzkumům,“ zní další zásada. Všechno, co White kdy udělal, dělal podle intuice. Když spustil Power Slap, kritici tvrdili, že si zničí odkaz – přesně to dřív říkali o UFC. Lidé podle něj útočí na všechno nové, čemu nerozumějí. A když se intuice splete? V byznysu se mu to zatím nestalo, ale i pro ten případ má odpověď: nejhorší možný scénář je, že se vrátíte do práce.
Když v devatenácti odcházel z hotelu, vydělával dobře. Viděl ale pětačtyřicetiletého kolegu se stejnými penězi, výhodami i rozvrhem jako on. Nejhorší, co se může stát, tedy bylo, že ve čtyřiceti pěti skončí tam, kde ten kolega. Mnohem horší je to nikdy nezkusit a v pětačtyřiceti se ptát, co by bylo, kdyby to člověk zkusil, dokud neměl děti a nikdo na něm nezávisel. Kdo dělá jen pro výplatu, už prohrál. Kdyby White rozhodoval podle peněz, stál by dodnes v hotelové hale. Když odcházel, všichni mu říkali, že je to hloupost.
Roli štěstí White nepopírá, ale říká mu načasování. Na střední škole ho spolužák z bohaté rodiny každý den vozil do školy a kvůli tomu musel vstávat o tři čtvrtě hodiny dřív. Po dvacítce měl White zásadu, že nechodí na svatby. Na tu spolužákovu ale z vděčnosti jel – a potkal tam bratry Franka a Lorenza Fertittovy, které neviděl přes deset let. Lorenzo právě nastoupil do sportovní komise státu Nevada a chtěl u Whitea trénovat v jeho boxerské tělocvičně. Přišel hned v pondělí a od té doby jsou spolu. Později společně koupili UFC. White, který nevěří v Boha ani v ďábla, věří v karmu, protože ji viděl působit v dobrém i zlém.
Nebát se riskovat
Na prázdnou kartu, kterou dostal na závěr, White napsal: „Nebojte se riskovat.“ Bez rizika podle něj nedosáhnete ničeho, co od života chcete. Snazší je to, dokud nejste ženatí a nemáte děti, ale ani potom by se člověk bát neměl. Nejhorší je ležet na smrtelné posteli a říkat si, že jste to měli zkusit. Když stavěl dům v Las Vegas, věděl, že je to poslední dům, který postaví, a nechtěl jednou litovat. Výrazně přetáhl rozpočet, bydlí tam osm let a ani jednou nelitoval.
V dětství ho zasáhl zápasnický film Vision Quest o středoškolákovi, který chce shodit váhu a porazit nejlepšího zápasníka široko daleko. Vrcholem je pro Whitea scéna s kuchařem z hotelu, kde mladík pracuje. Kuchař ho celý film zrazuje, a když za ním hrdina přijde pro poslední argument, proč to vzdát, zastihne ho svátečně oblečeného na cestě na zápas. Vypráví mu, jak kdysi sám doma sledoval v televizi Pelého a rozplakal se nad tím, čeho je člověk schopen. Nejde o šest minut zápasu, ale o to, co se v nich stane. White z filmu pochopil, že času je málo, i když se zdá, že budeme žít věčně. V osmnácti mu přitom připadala třicítka jako stáří.
Zároveň dodává, že tak není stavěný každý. Kdo chce jistou práci s volnými víkendy, svátky a penzijním spořením, dělá dobře, svět potřebuje všechny typy lidí. Kdo ale věří, že je podnikatel a chce něco vybudovat, nemá se riziku vyhýbat. Něco ho to stát bude, a White nic nezastírá: dům, který si postavil, za poslední dva měsíce viděl čtyři dny. Nevyměnil by z toho ani vteřinu.
Žádná cílová stanice
Cílová stanice? Žádná. Jen větší a větší. A potom umře, říká White. Neumí si představit, že by vydělal peníze a odešel do důchodu, protože by nevěděl, co dělat. Jezdí na čtyři dovolené ročně, ale teprve třetí den ze sebe setřese práci, a na konci už do telefonu hlásí, že se vrací. Nejvíc ho baví sedět s talentovanými lidmi v jedné místnosti, nastínit vizi a sledovat, jak ji rozvinou. Když přijde s nápadem a potřebuje na něj třicet milionů dolarů, sežene mu je Ari Emanuel, kterého označuje za nejlepšího agenta všech dob a muže, jenž dojednal obchody s UFC i WWE.
V nejbližším okolí chce mít jen lidi s instinktem zabijáka, ale firma potřebuje všechny typy – nehledá 650 zabijáků. A znovu opakuje, že jeho život není pro každého. Mnozí mladí, kteří si myslí, že chtějí podnikat, nevědí, co to obnáší.
Ani radosti neodkládá. Kdysi si slíbil, že jednou s kamarády a bratranci projede na motorkách celé Spojené státy. Ve čtyřiceti si uvědomil, že na to nemá čekat, a od té doby si každý rok vyhradí čas na společnou jízdu. Má asi třicet motorek. Až jednou ucítí, že na ně nestačí, pošle je do Itálie, sjede s nimi ze severu až na pobřeží Amalfi, nechá je tam u silnice i s klíčky a bude to jeho poslední jízda.
Pokud by mohl splnit už jen jeden velký cíl, bylo by to v příštích sedmi letech, po dobu smlouvy s Paramountem, vybudovat největší značku bojových sportů na takovou úroveň, aby ji po jeho smrti nešlo překonat. Box, svou první lásku, považuje za rozbitý a tvrdí, že ví, jak ho opravit; prý je už dva roky před plánem. Pochybovačům vzkazuje totéž co celým rozhovorem: v sídle UFC se nesmí říkat „ne“. Nic není nemožné.
Závěr
Whiteova filozofie stojí na několika jednoduchých pravidlech: nehrát si na oběť, vzít si poučení z dobrých i špatných vzorů, nečekat, že vám někdo něco dluží, a obklopit se lidmi, kteří udrží tempo a jsou loajální stejně jako vy k nim. Riziko podle něj přeceňujeme – nejhorším scénářem je obvykle jen návrat do zaměstnání, zatímco skutečnou prohrou je nikdy to nezkusit. A kdo neví, kudy dál, má začít tím, že si ujasní, co dělat nechce.
