Psycholog a zakladatel systému APU Maroš Vago se ve čtvrtém díle podcastu Kupedu věnuje tématům, která se dotýkají každodenního fungování: kolektivnímu vědomí a jeho vlivu na naše myšlení, práci s traumaty a jejich opouštění namísto léčení, síle slova „ne" jako projevu sebeúcty, partnerství jako nejvyšší škole osobního rozvoje — a nakonec spánku, který podle něj není pouhou biologickou nutností, ale každonoční poradou s hlubšími vrstvami vědomí. Vago kombinuje akademickou psychologii s praxí ze šamanských center v Peru a navrhuje způsob, jak v době informačního přehlcení nepodlehnout davové psychóze, ale udržet si přístup k vlastnímu, čistému vědomí.
Kolektivní vědomí: pole, ze kterého čerpáme i do něj přispíváme
Kolektivní vědomí není abstraktní filosofický konstrukt — jde o reálné pole sdílených myšlenkových vzorců, emocí a přesvědčení, které si každý národ a každé společenství buduje průběžně. Každý jedinec z tohoto pole čerpá a zároveň do něj přispívá tím, jak je naladěn. Nebezpečí tkví v tom, že toto pole formuje myšlení, aniž si to uvědomujeme. Dokud se v kolektivním vědomí nacházíme nevědomě, funguje jako školící prostor — přináší zkušenosti, krizové situace i davové psychózy jako volby. Jakmile ale člověk pochopí, že může z tohoto pole kdykoli vědomě vystoupit a sledovat vlastní myšlení zvnějšku, otevírá se mu individuální cesta.
Kolektivní vědomí národa funguje jako „duše národa": Slováci, Češi, každý národ nese svou vrstvu sdílených přesvědčení. Je vhodné těmito zkušenostmi projít — jsou součástí životní knihy — ale jakmile si člověk uvědomí, že existuje i jeho vlastní, čisté vědomí nezávislé na davové psychóze, nastává čas individuálního růstu. Kolektivní vědomí pak zůstává skvělým asistentem pro vzdělávání, ale přestane být vodítkem pro rozhodování.
Trauma: není to zážitek, ale příběh, který si o něm vyprávíme
Tradiční terapeutický přístup vnímá trauma jako něco, co je třeba léčit — opakovaně analyzovat, dekonstruovat a zpracovávat. Vago nabízí jiné čtení: trauma není samotný negativní zážitek, ale mentální konstrukt, který si o tom zážitku vytvoříme. Pokud se stane nehoda, traumatem není nehoda jako taková, ale způsob, jakým jsme ji pochopili — přesvědčení a systém víry, který jsme si tehdy vytvořili. Toto rozlišení je klíčové: ukazuje, proč lze po letech terapie stále znovu „upadnout" do téhož traumatu, kdykoli nastane podobná situace.
Opuštění traumatu — ne jeho léčení — nastává v okamžiku, kdy se člověk dokáže na vlastní zážitek podívat jako na příběh někoho cizího. Dobrý psycholog otočí pohled klienta tak, aby sám zjistil, že uvěřil iluzi o tom, co se stalo. V tu chvíli přichází pochopení: to, co nesl, bylo jeho vlastní misinterpretace situace, zakořeněná v dětských systémech přesvědčení. Jakmile k tomuto vhledu dojde, trauma lze skutečně opustit — ne odložit do podvědomí, ale propustit. Jako metaforu uvádí scénu z filmu Mise, kde Robert De Niro roky tahá svou těžkou zbroj jako pokání, až ho jeden indián osvobodí přestřižením provazu. Jsme to my sami, kdo sobě tato břemena připevňuje.
Systém APU pracuje s pojmem „ofera" — tedy s principem, že nic není zdarma a opravdová změna vyžaduje vědomé rozhodnutí a aktivní krok. Nestačí přijít a „odsedět" hodinu. Ofera je závazek sám sobě: rozhodnutí z nitra, nikoli pouhé přání. Šamanské kultury, s nimiž Vago pracoval v Peru, hodnotí, zda duše léčení skutečně povoluje — a zda je klient připraven opravdu do procesu vstoupit.
Slovo „ne" jako základ sebeúcty a autenticity
Neschopnost odmítnout patří k nejrozšířenějším formám sebedestrukce. Kolektivní vědomí nás od dětství učí, že „ne" je neslušné — projev toho, že nejsme dost ochocní, dost k dispozici, dost dobří. Ve skutečnosti jde o zrcadlo sebeúcty: kdo má nízkou sebeúctu, snáší říkat „ne" jen těžko. Proto je „ne" třeba trénovat jako sval, nikoli jen jako racionální rozhodnutí.
Autenticita přitom nezačíná u toho, jak se chováme k druhým — začíná u pravdivosti vůči sobě samým. Pokud člověk neví, zda reaguje z nezvládnuté emoce nebo ze skutečného pocitu, doporučuje krátkou chvíli sebesledování: jak se v dané situaci skutečně cítím? Tento proces není složitý ani zdlouhavý — jen je mu třeba dovolit. Výsledek přichází rychle a je praktický. A pokud člověk řekne „ano", ačkoli cítil „ne", exploze v něm sama ukáže, kde se přehlédl.
Partnerství jako nejvyšší škola
Individuální práce na sobě — sledování myšlenek, práce s traumaty, rozvoj sebeúcty — je nezbytná, ale partnerství ji přesahuje. Jakmile si člověk myslí, že má věci „zvládnuté", přichází dlouhodobý vztah a odhaluje vrstvy, na které individuální cesta nestačila. Partnerství je dohoda dvou osudů: přicházejí k sobě proto, aby se navzájem obrušovali. První rok a půl vztahu bývá řízen egem — chemická reakce, okouzlení, soupeření o pozornost. Teprve po tomto období začíná skutečná práce. Tehdy se oba partneři přestávají přetvařovat a nastupuje to, pro co se skutečně spojili.
Profesorka Hogenová o svém manželi řekla: „umožnil mi být takovou, jakou jsem nemohla být" — a právě v tom tkví smysl dlouhodobého vztahu. Partnerství není o harmonii bez tření, ale o milostivém prostoru, kde tření vede k růstu.
Spánek: každonoční porada s vyšším vedením
Jedno z nejméně oceňovaných témat moderní doby je spánek. Ne proto, že by lidé spali málo, ale proto, že nevědí, co se ve skutečnosti v nočních hodinách odehrává. Člověk každou noc žije ve dvou realitách: bdělé a snové. Tyto dvě roviny nejsou oddělené — jedna navazuje na druhou. Spánek přitom není jen biologický reset: ve fázi hluboké tmy začíná mozek produkovat melatonin, který šišinka přeměňuje na chemickou látku zvanou pinolin. Ten způsobuje obrácení spinu neuronů v neokortexu a otevírá přístup k rozšířené formě vědomí.
V tomto stavu je člověk schopen lucidního snění, pohledu do vlastních procesů, přístupu k minulosti i budoucnosti — obsáhnout celek vlastního osudu. Jde o krátký, ale zásadní okamžik. Poté se pinolin vstřebá, nastupuje amnézie a vědomá paměť na tento stav mizí. Je to záměrné: obsah porady si pamatovat nemusíme, důležité je ji respektovat. Proto je třeba přistupovat ke spánku jako k ceremonii — s rituálem uklidnění, s vědomím, že od jedné do tří hodin ranních probíhá cosi, co lze přirovnat k poradě s vyšším vedením.
Vago zdůrazňuje, že toto platí i pro ty, kdo pracují na směny nebo mají z jiných důvodů přerušovaný spánek — i oni mohou mít k noční realitě úctu, přizpůsobit svůj rituál podmínkám a nepanikaří, pokud se jeden večer nedaří. Daleko závažnější než nesoustavný spánek je pohrdání jím — přesvědčení, že je to jen odpočinek těla.
Psychedelika jako léčebný nástroj: ano, ale s podmínkami
Téma psychedelik se v rozhovoru otevírá jako přirozené vyústění diskuse o hranicích vědomí. Vago rozlišuje mezi syntetickými drogami a tzv. medicinas plantas — přírodními látkami s živým vědomím, jako je ayahuaska nebo psilocybin. Ty druhé mají podle šamanské tradice schopnost fungovat jako zrcadlo: ukázat člověku jeho vlastní ego, traumata a mentální konstrukty a otevřít cestu k jejich překonání. Jde o podobný cíl, jaký sleduje systém APU — poznat sebe sama.
Vago se účastní konzultací s odborníky, kteří posuzují regulaci psychedelik. Jeho postoj je jasný: léčebný potenciál těchto látek je reálný, zejména u lidí, kteří vyčerpali dostupné terapeutické metody. Zároveň varuje, že otevíráme dveře do světa, který naše kultura nezná a nemá pro něj zralé profesionální zázemí. Klíčové jsou tři věci: správné množství, správná osobnost a integrace zážitku — zpracování toho, co se při sezení stalo. Bez těchto podmínek mohou tyto látky otevřít dveře do oblastí, na které není člověk připraven.
Na budoucnost se usmívá
Závěr rozhovoru patří otázce, zda Vago hledí na budoucnost s optimismem. Odpovídá bez váhání: velmi. Přestože se svět jeví jako nestabilní a plný utrpení, vnímá to jako vývojový proces, nikoli katastrofu. Pokud každý jedinec pochopí základní principy — o vědomí, o opouštění toho, co ho tíží, o smyslu bytí v těle — cesta bude snazší pro všechny. To, co ho v jeho práci skutečně bolí, je pohrdání vlastním životem: situace, kdy člověk nerozpozná, že být přítomen na této planetě, v tomto těle, je obrovské privilegium. Jsme na to vybaveni, máme nástroje — stačí je použít.
