Pocit bezpečí, na který jsme uvykli, drží na tenkém ledě — stačí výpadek elektřiny, zavřené letiště, prázdný bankomat. Tak začíná druhý díl rozhovoru s instruktorem kurzů přežití Amarem Ibrahimem, autorem knih Kurz přežití ve městě i v přírodě nebo Kurz přežití na každý den. Tématem není apokalypsa, ale připravenost obyvatelstva, která je podle něj na zlomku úrovně 90. let. Statistika je dramatická: připraveno je dnes zhruba jedno procento Čechů.
Bublina pohodlí a co ji prolomí
Hrozeb, které se ještě před deseti lety zlehčovaly, jen přibývá. Blackouty, ekonomické otřesy, válka, migrační tlak, pandemie — Amar Ibrahim připomíná, jak se ze všech těchto témat ještě nedávno dělala legrace. Jeden z generálů hasičského záchranného sboru mu nedávno přiznal hlavní starost: nepřipravenost obyvatelstva. Záchranné složky budou v krizi muset pomáhat všem, ne jen starým a nemocným, protože nikdo není připraven. Stačí dezinformační kampaň („ráno nepojede metro, vybírejte z bankomatů") a panika sama zničí systém: lidé sednou do aut a zahltí benzínky, vyberou zásoby z obchodů.
Devět teplých jídel — nebo už jen jedno?
Tradiční teze říká, že „od totálního chaosu nás dělí devět jídel" — tedy tři dny. Amar Ibrahim to dnes redukuje: stačí jedno teplé jídlo. Lidé jsou natolik závyklí na pohodlí, že státní složky budou mít plné ruce práce už s lidmi uvíznutými ve výtazích po blackoutu — natož aby se mohly věnovat širší ochraně. Domácí připravenost přitom nemusí znamenat bunkr na deset let: stačí powerbanka, malá centrála, plynový vařič vedle elektrického sporáku, krb nebo aspoň spacáky a deky pod stůl. Naši předkové v zimě spali v jedné místnosti s kulichy na hlavě — dnešní 22 stupňů v trenýrkách ve všech místnostech není normalita, ale výjimečný luxus.
Stát, příručky a Karingtonova sluneční bouře
Vláda vydala kartičku „Jak přežít 72 hodin". Václav Cílek to glosoval poznámkou, že „73 hodin by bylo lepší". Amar Ibrahim s Cílkem připravili podobné materiály už rok předtím a nikdo o ně neměl zájem — dávali je zadarmo. Když pak vyšla oficiální vládní příručka, lidé ji nepřevzali, protože si mysleli, že jde o předvolební kampaň. Pro srovnání — Německo zpřísňuje obdobnou příručku na 22 dní, Švédsko provádí celotýdenní cvičení obrany civilního obyvatelstva, kterého se účastní i král a královna. Mezitím se mluví o Karingtonově události z roku 1859 — silné sluneční bouři, která tehdy vyřadila telegrafy. Pokud by k podobné události došlo dnes, znamená to civilizační katastrofu, protože „dnes lidi bez elektřiny ani nezakouří".
Urban survival: dům, můj hrad zní hezky, ale jižní město už hůř
V Česku žije v panelácích zhruba 3 miliony lidí. Panelák jako takový není pevnost, ale pokud se sousedé dokáží domluvit, může se v něm přežít docela dobře — vyklidit přízemí, udělat z něj „nedobytný hrad", organizovat hlídky. Stejně to popisuje i česká postapokalyptická literatura — Šárka Mertinová „Ruka noci podaná" Václava Cílka, „Třetí vlna" Cyrila Höschla a Petra Duška. Slabým místem je samotná otázka „zůstat nebo odejít". Odejít z bytu lze jen jednou — vrátit se kamkoli, kde už jste byli, lze vždy. Z války na Ukrajině zaznívá realita: lidé na poslední konzervě v opuštěném bytě napíší „jedna z nás je otravená — hádej která". Nikdo se jich nedotkne.
Domobrana v Praze: pět chlapů u zapáleného sudu
Po amerických nepokojích si lidé v některých čtvrtích zorganizovali občanské hlídky a do ulice nikdo nešel. V Česku „domobrana" nemusí znamenat ozbrojené milice — stačí pět odhodlaných sousedů u zapáleného sudu před domem. Agresor jde radši o ulici dál, kde nikdo nestojí. To je jednodušší a podle Amara Ibrahima účinné opatření. Skupina je silnější, když v ní je doktor, zubař, někdo s technickou dovedností — ale nikdy nevíme, jak se naši sousedé v reálné krizi začnou chovat. Vzpomínka z tornáda na Moravě: jeden muž nabíjel sousedům z centrály mobily, dokud mu nedošel benzín. „Pak mi všichni začali nadávat, že jsem si benzín schoval."
Voda: filtr je důležitější než zásoba
Voda v zásobě se v kanystrech časem kazí — ve skleněných demižonech vydrží lépe, ale stejně se přefiltruje. Amar Ibrahim vodu vůbec neskladuje: má profesionální filtr (některé vydrží 2500 litrů), který si vezme k nejbližšímu potoku. Česko má geografickou výhodu — nepřitéká k nám žádný velký tok, všechny řeky u nás pramení, tedy zdrojů vody je dost. I improvizovaný filtr funguje: petlahev rozříznutá vejpůl, dolů uhlí z ohniště, pak látka, písek, nahoře mech. Tím odstraní 80 procent kalu, zbytek dořeší převaření nebo dezinfekční tableta. Bez filtru se kalná voda nedá ani vařit ani filtrovat — okamžitě by zacpala další filtr.
Léky, hygiena, zuby a chemický záchod
V krizi lidé umírají nejen násilím, ale často kvůli zanedbané hygieně — neošetřená rána se rychle změní v sepsi. Doma by měla být dezinfekce (Savo místo dřívějšího hypermanganu, Betadin pro hloubkovou dezinfekci), obvazový materiál (může být klidně 20 let starý, pokud byl ve tmě), zubní pasta. Léky — neuvádět se na hranu zásob. Amar Ibrahim sám sháněl lék pro matku v Německu, protože v Česku už nebyl k dispozici — japonská firma odkoupila výrobu od evropského dodavatele. Pokud rodiče něco berou, ať mají měsíc zásobu předem. K hygieně: chemický záchod se dnes prodává v ceně dvou velkých dámských kabelek a v paneláku, kde se ucpe kanalizace (a v krizi se to stane všude), je nezbytný. Hlavní hrdina románu Maleville Roberta Merleho nakonec umírá na zánět slepého střeva — preventivně si dnes ho ale odstraňovat nemusíme.
Praktické dovednosti: zákopová svíčka, magnéziové křesadlo
Zákopová svíčka — vznikla za Rakouska-Uherska pro vojáky v zákopu, dnes ji čeští skauti a SenČeši posílají vojákům na Ukrajině. Výroba je triviální: plechovka, do ní stočená rolička kartonu nebo papíru, zalije se rozehřátým voskem ze starých svíček. Hoří čtyři až pět hodin a vytopí malou místnost. Magnéziové křesadlo — Amar Ibrahim ho doporučuje místo zápalek. Sirky v krizi navlhnou a rozpadnou se v ruce, zapalovač dojde. Magnéziové křesadlo jiskrou zapálí žmolky ze sušičky, dámský tampón, naloupanou březovou kůru — i přímo plynový vařič. „Lidé řeknou, to je bomba" — ale musí se to umět. Zkoušku ohně dělají na kurzech tak, že stavějí raketová kamna z cihel (vzniklo to při ropné krizi v USA) — tah jako u kovářské výhně, vařit se na něm dá venku u domu.
Tři první kroky každého — od dnešního večera
Pokud má někdo začít: za prvé mentální příprava — připustit si, že se něco může stát. To si Amar Ibrahim sám přiznává, že před covidem byli „za blázny", po covidu dostal najednou zpětnou vazbu, že „měl pravdu". Za druhé filtr na vodu — bez vody se vydrží tři dny. Za třetí menší zásoby jídla, plynová plotýnka jako záloha k elektrickému sporáku, brýle rezervní (pro brýlové), powerbanka, případně malá centrála. Ne brát batoh a utíkat do lesa — to nesmysl. Postarat se o nejbližší v bytě a počkat, až systém naskočí zpátky. Statistika kurzů: paradoxně chodí dnes víc lidí z velkých měst než z vesnic. Z vesnic chodí lidé, kteří už chodí do přírody. Manažeři a generální ředitelé. „Vědí, že finančně mají postaráno, ale kdyby se něco stalo, neuměli by si poradit."
Závěr
„Hřbitovy jsou plné hrdinů," říká Amar Ibrahim slovy starého vojáka z druhé světové. „Nebuď velký hrdina. Přemýšlej." Zájem o kurzy přicházejí ve vlnách: covid, válka na Ukrajině, ropná krize — vždy s nárůstem, poté s útlumem. „Když si dáte kafíčko na terase, zase si řeknete, že to bylo zbytečné." Trojice rad k zapamatování: mentální příprava, filtr na vodu, plynová záloha. „Kdo je připraven, není překvapen."
