Stačí dovolená nebo služební cesta. Země, kterou jste si vybrali právě proto, že vypadala bezpečně a klidně. A najednou nelétají letadla, neberou karty, dochází hotovost a návrat domů — donedávna samozřejmost — se stává velkou neznámou. Generace, která uvykla okamžité dostupnosti všeho, je v takové situaci výrazně zranitelnější, než si je ochotná připustit. Rozhovor s instruktorem přežití Amarem Ibrahimem mapuje, na co se připravit a kde má každý z nás slabá místa.
Bublina bezpečí, která může kdykoli splasknout
Pocit, že má člověk vše pod kontrolou — letenku, hotel, kartu — je do značné míry iluze. Před odletem se vyplatí ověřit, jestli cílová země není ve varování ministerstva zahraničí nebo zahraničních bezpečnostních agentur, a jestli se kolem ní v posledních týdnech nepohybovala letadlová loď nebo nezvyšovalo vojenské napětí. Na Kubě byly v poslední vlně problémy běžné věci jako léky — pár krabiček Brufenu bylo zlatem.
Karta v bankomatu může kdykoliv přestat fungovat. Doporučení zní mít po ruce hotovost ve dvou hlavních měnách — dolary a eura — a část z toho doslova v ruce, ne na účtu. Česká koruna v zahraničí příliš nepomůže.
Co dělat, když přestane fungovat měna
Z konfliktních zemí se opakovaně vrací svědectví, že obyčejný karton cigaret dokáže otevřít dveře tam, kam pas nedosáhne — krabička za razítko, krabička za průchod kontrolou. Od první světové války existují čtyři tradiční náhradní platidla pro případ, že selže měna: tabák, káva, alkohol a v dnešní době k nim přibyl cukr. V Asii se cukru přezdívá „bílá droga" právě kvůli tomu, jak rychle si na něm tělo vypěstuje závislost.
Místo zlatého řetězu na krk dává smysl spíš drahé hodinky — ty si na ruku člověk může vzít legálně a v zahraniční zástavárně se dají rychle zpeněžit. Větší slitky zlata mohou na hranici znamenat problém.
Test soběstačnosti: vypněte si doma vše
Kdo chce vědět, jak na tom doopravdy je, má jednoduchý domácí test: vyhodit pojistky, zavřít přívod vody i plynu, schovat platební kartu a žít jen z toho, co je doma — z potravin, léků, vody a dalších věcí. Většinou se ukáže, kde jsou rezervy a kde slabiny. Kuřáci přestávají komunikovat zhruba do dvaceti čtyř hodin, jak na ně dolehne absťák. Lidé zvyklí na neustálý přísun cukru se zpomalí během půldne — energetické tyčinky, slazené nápoje, sladkosti. Tělo si na komfort zvyklo natolik, že bez něj okamžitě selhává.
Krátká kondiční zkouška na pár kilometrů odhalí další slepou skvrnu: lidé sice mívají kvalitní vybavení, ale fyzicky neujdou ani několik kilometrů bez zastavení.
Příprava lokality: DROZD, ambasáda, zákony země
Před odjezdem dává smysl registrace do systému DROZD — služby, která má upozornit SMS zprávou na vývoj situace v navštívené zemi, když selžou jiné kanály. V krizi byl problém s placenými linkami ministerstva zahraničí, kde minuta volání stála desítky korun, ačkoliv pomoc v nouzi by měla být dostupná zdarma.
Druhá důležitá věc je dodržovat místní zákony a zvyky. V muslimských zemích to znamená šátek a slušné oblečení u žen, jinde zase opatrnost s tím, kde se fotografuje. Mapa vytištěná na tričku nebo papírová mapa v ruce dokázala v některých postsovětských republikách dostat člověka rychle do podezření, že je špion. Letiště a vojenské objekty si nevyfotit za žádných okolností — i civilní letiště může být přes zimní sezónu vojenské.
EDC: malé zavazadlo, které máte vždy u sebe
Na cestách i v cíli má smysl nosit u sebe malé „every day carry" zavazadlo — vodu, sušenky, hotovost, nabitý telefon, powerbanku, doklady. Při požárech na řeckých ostrovech lidem doslova shořely pasy v hotelovém pokoji; doklady na zašifrovaném USB nebo v zabezpečeném online úložišti zachránily situaci. S dětmi vždy i základní léky a zdravotnické vybavení. Ve chvíli, kdy hotel zavře dveře řízené elektronikou na karty, se k uloženým věcem nikdo nedostane — a v krytu nebo na evakuaci pak člověku chybí to nejnutnější.
Země, kam dnes raději ne — a varovné signály v rezortu
Pákistán nebo Írán jsou často popisované jako rizikové, přitom lidé tam bývají mimořádně pohostinní. Některé africké země jsou problematičtější kvůli rostoucímu obrácenému rasismu, jak to popisují čerství cestovatelé. Ostrov Sokotra je sám o sobě fascinující, jenže letecká cesta vede přes Jemen, který je dlouhodobě v rizikové zóně.
U turistických rezortů má smysl všímat si toho, co lidé v euforii z dovolené přehlížejí: ostnatý drát kolem areálu, hlídky se samopaly na pláži v noci, vojáci, kteří v pozdních hodinách turisty vyhánějí z břehu. Pokud na pohledových místech musí být tahle ochrana, něco v okolí v pořádku není. Stejně tak signál: když diplomaté začnou evakuovat své rodiny — a to nemusí být diplomaté domovské země — je něco vážného ve hře.
Cesta po souši a falešná jistota letenky
Z většiny evropských a blízkovýchodních destinací — Itálie, Turecka, Španělska, Portugalska, Řecka i z bývalé Jugoslávie — se dá vrátit po souši autem. To je zásadní pojistka pro chvíli, kdy se zavře vzdušný prostor. Stalo se to po útoku na newyorská dvojčata, znovu při výbuchu islandské sopky a opakovaně i v posledních letech. Letadla nelétají, letenky se vyprodávají a zdražují v reálném čase: případ Čecha v Jižní Koreji ukazuje, jak třikrát po sobě vyprodaná letenka vyšla nakonec o desítky tisíc dráž, než dorazil na letiště.
Finanční rezerva, hotovost a možnost pronájmu auta jsou v takovou chvíli klíčové. Bohatší lidé v Kuvajtu si v krizi navyšovali tarif na kartě a pronajímali tryskáče za čtvrt milionu — většina cestujících takovou možnost ale nemá.
První hodiny krize: psychika rozhoduje
Existují dva typy adrenalinu. První zamrazí — člověk se ani neumí pohnout. Druhý naopak nakopne k jasnému jednání, jako by se odehrávalo cvičení. Po krizi obvykle přijde fáze, kdy reakce dohoní tělo: dotyčný se odněkud rozkřikne, rozbrečí, klesne adrenalin. To není slabost, jen biologie.
Po loňském čtyřhodinovém pražském výpadku elektřiny začali lidé po pár hodinách kopat do výloh, nepouštět prodavačky z obchodů, panikařit kvůli nefungujícím terminálům. Stačily čtyři hodiny bez elektřiny, aby se chování značné části lidí změnilo. Zdravá míra v krizi je rozdýchat to, pět minut se uklidnit a začít používat rozum — ne propadat panice ani slepé jistotě, že se „o nás někdo postará".
Vůdce davu: kdo ostatní uklidní
Když dav panikaří, musí v něm být někdo, kdo rozdá konkrétní úkoly: jeden běží pro sanitku, druhý přinese vybavení, třetí drží na obvazu. Lidé v krizi potřebují vidět člověka, který situaci rozumí a klidným, rozhodným hlasem dává pokyny. Pokud takový člověk ve skupině není, panika se násobí. Není to o tom být hrdina — v každém z nás je biologický „pud přežití", který je třeba si v daný okamžik nastartovat.
Adaptace lidského organizmu na novou normalitu je překvapivě rychlá. Vojákům po sedmi dnech přestane vadit, že stojí ve střevech mrtvého kamaráda. Děti se na zimu zvyknou za dva tři dny. Mobil a aplikace ustupují do pozadí a vrací se instinkty, které měli prarodiče.
Když vypnou mobilní sítě
Když se v zemi vypnou mobilní sítě nebo navigace — což se kvůli dronovým hrozbám stalo třeba na polské straně hranice — je první možností buď ambasáda, nebo žádost o pomoc u místních. Fotka rodiny a fotka domovského města pomáhá lidskosti: většina lidí kdekoli na světě má rodinu a děti a je ochotna pomoct cizinci v nouzi, pokud vidí, kdo a odkud k nim stojí.
Papírová mapa je dnes nedostatkové zboží. V Česku už zmizela z čerpacích stanic stejně jako kdysi telefonní budky. Specializované obchody s mapami v centru Prahy zavírají. A i kdyby si člověk mapu obstaral, je třeba s ní umět pracovat — natočit ji k severu, zorientovat se podle orientačních bodů. Velká část mladší generace tuhle dovednost nemá a školy ji standardně neučí, přestože sami studenti při besedách říkají, že by takový předmět rádi měli.
Kulturní specifika: před vykopnutím dveří se zaklepe
Američtí vojáci dostávají k misím manuály, jak se chovat v dané kultuře. V Iráku platí, že nejhorší urážka je ukázat někomu podrážky bot — proto se i sochy diktátorů strhávají právě botami. Žena se v některých zemích podává ruku až tehdy, když ji nabídne ona sama. Nabídnuté jídlo se neodmítá ani v případě, že je nepoživatelné — pro hostitele to bývá nejdražší, co má, a odmítnutím se uráží. V arabské zemi se naopak nesmí talíř vylízat do dna, jinak hostitel okamžitě donese další porci.
Příprava na lokalitu znamená přečíst si o ní víc než seznam památek. Než „vykopnete dveře" do cizí kultury, máte zaklepat.
Bublina komfortu a pitná voda
Lidé odcházejí z přípravných kurzů a přitom přemýšlejí, co si nechají objednat domů z donášky. Mnoho z nich už ledničku doma ani nemá. Architekti v nových bytech přestávají navrhovat spížírny — místo nich je vyšší cena za podlahovou plochu. Splachování pitnou vodou na záchodě je v globálním srovnání anomálie: pitná voda z kohoutku je v některých částech Evropy — třeba v Černé Hoře nebo v některých zátokách — už dnes problém.
Závěr
Příprava na krizi nestojí na speciálním vybavení ani na hrdinství. Stojí na třech věcech: ve znalosti vlastních slabin (cukr, tabák, kondice, závislost na technologii), v jednoduché pojistce v podobě hotovosti, papírové mapy a EDC zavazadla, a hlavně v psychice, která se nezhroutí v prvních hodinách. Nikdo to neudělá za nás — a generace, která komfortem zapomněla na instinkty prarodičů, je v této roli zranitelnější než kterákoliv generace předchozí.
