Hospicový lékař Christopher Kerr za třicet let vyzpovídal kolem 1500 umírajících. Jeho výzkum ukazuje, že téměř devět z deseti lidí má v posledních týdnech života mimořádně živé sny a vidění, v nichž se setkávají se zesnulými blízkými. Nepodobají se deliriu, nepřinášejí strach, ale útěchu. Kerr v rozhovoru popisuje, co umírající skutečně chtějí, proč se bojíme bolesti zbytečně a čemu nás učí ti, kdo odcházejí.
Třicet let u lůžek umírajících
Christopher Kerr se k péči o umírající dostal spíš náhodou. Jako hospicový lékař se tři desetiletí stará o lidi, u nichž už medicína léčbu nenabízí, a postupně jich vyzpovídal kolem 1500. Do hospice podle vlastních slov přišel úplně nepřipravený: lékařská fakulta učí smrt porážet, ne doprovázet ty, kdo umírají. Mnohem citlivější k tomu, co pacient skutečně prožívá, mu tehdy připadaly zdravotní sestry.
Z té zkušenosti vyrostl jeho hlavní postoj: rozhoduje pohled pacienta. Kdo v nemocném začne vidět člověka, zjistí, že i na konci života má bohatý citový a osobní svět – a že právě ten na konci záleží. Kerr s kolegy publikoval řadu studií: zkoumali posttraumatický růst u umírajících, umírání dětí i to, jak průběh umírání ovlivní truchlení pozůstalých.
Vidění blízkých, kteří nás milovali bez podmínek
Jádrem Kerrova výzkumu jsou sny a vidění v posledních týdnech života. Má je téměř 90 % umírajících a převládá v nich jediný motiv: setkání s lidmi, které milovali a ztratili. Podle Kerra jde velmi konkrétně o ty, kdo je milovali bezpodmínečně. Ti, kdo je nemilovali, se v nich neobjevují.
Umírání Kerr popisuje jako postupně se prohlubující spánek. Mění se jeho struktura i cykly a člověk stále víc prožívá vnitřní svět. Vidění přibývají s blížící se smrtí, nejčastější bývají v posledním týdnu nebo dvou. A když výzkumníci měřili, co umírajícím přináší největší útěchu, vyšlo jim, že právě setkání se zesnulými.
Pacienty začali natáčet brzy, protože lékařské publikum mělo o umírajících představu jako o zmatených a nesvéprávných lidech. Na záznamech je podle Kerra nejnápadnější naprostá absence strachu. Muž tři týdny před smrtí v jednom z nich vypráví o zhruba patnácti snech o zesnulé ženě: pokaždé byla oblečená do krásné světle modré, usmívala se a dávala mu najevo, že je v pořádku.
Vzpomínka, nebo pokračující vědomí?
Kerr přiznává, že se jeho výklad těchto zážitků mění. Na začátku by řekl, že jde o oživenou vzpomínku, podobnou pohledu na starou fotografii. Dvě věci ho ale vedou k přesvědčení, že jde o víc. První je mimořádná podrobnost: pětadevadesátiletý muž, kterému matka zemřela, když mu bylo pět, cítil v závěru života její parfém a slyšel její hlas. Druhou je komunikace – postavy ve viděních nejsou nehybné jako na obrázku, ale reagují.
Zda to svědčí o posmrtném životě, si Kerr tvrdit netroufá. Mnohem jistější si je tím, že ti, kdo nás milovali, nikdy úplně neodejdou a zůstávají nám dostupní. Fascinuje ho, že když je člověk na konci neurologicky oslabený, nemůže se hýbat a vytrácí se, zbude mu jako poslední funkce pocit spojení s láskou. Do světa podle něj vstupujeme a odcházíme z něj se zvláštní symetrií: novorozenec ještě nezná řeč, ale zná lásku své matky – a umírající ji cítí podobně, i když už slova nemá.
Nejsilněji na něj působí případy lidí, kteří si celý život nesli zranění. Starý válečný veterán s posttraumatickou stresovou poruchou, kterému desítky let nepomohla terapie ani léky, se v posledních dnech ve viděních vrací k těm, kdo padli v zámoří, a nachází útěchu. Často nejde o velká zjevení, ale o obyčejné okamžiky. Žena, která přišla o manžela i dceru, pět dní před smrtí vyprávěla, jak s nimi seděla u kuchyňského stolu, smála se, povídala a jedla – a jak měla pocit, že nikdy nebyli odloučeni.
Nejsou to obyčejné sny
Nabízí se námitka, že umírající prostě sní o tom, na co myslí – o rodině a konci života. Kerr odpovídá zkušeností z rozhovorů: nejvíc pacienty rozruší, když jejich zážitky někdo nazve sny. Nejsou totiž metaforické, fantaskní ani nepotřebují výklad. Žádný pacient se ho prý nikdy nezeptal, co by to mohlo znamenat. Mají jistotu, že se to stalo; často dodávají, že normálně nesní nebo si sny nepamatují. Na stupnici realističnosti od 0 do 10 dávají vždy desítku.
Zhruba polovina těchto zážitků přichází v bdělém stavu. Pacient se dívá skrz místnost nebo hladí psa, který tam není. Objevují se obvykle v posledních týdnech a s blížící se smrtí sílí. Stávají se pohlcujícími, člověk v tom druhém stavu tráví stále víc času a po probuzení se do něj často chce vrátit. Čas a vzdálenost se v něm ztrácejí: vybaví se třeba pes, kterého člověk ztratil v dětství.
Víc než chemie mozku
Na otázku, zda jde o biologii, nebo o něco duchovního, odpovídá Kerr i jako neurobiolog, který mozek studoval pět nebo šest let: nikdo to neví. Na mozku lze ukázat oblasti a neurotransmitery spojené se štěstím, ale z jednotlivých dílů celek nesestavíme. Lásku nelze najít ani vyrobit ve zkumavce – a stejně tak ne tyto zážitky. Kerr je proto přesvědčen, že přesahují funkci mozku. Věří v duši, která žije i mimo fyziologii těla.
V rozhovoru zazněly i americké průzkumy: zhruba polovina lidí uvádí, že je někdy navštívil zesnulý člen rodiny, ve snu nebo v jiné podobě, a třetina za poslední rok cítila jeho přítomnost. Podle Kerra to potvrzuje, že zůstáváme spojeni. Umírající se v posledních dnech obracejí k velkým otázkám, především ke vztahům. Náboženská víra ale podle jeho výzkumu na tom, jak lidé tyto zážitky prožívají, nic nemění.
Delirium to není
Podle údajů citovaných v rozhovoru se s takovým zážitkem setkalo nebo o něm slyšelo 80 % zdravotníků. Nejčastější vysvětlení zní, že jde o delirium způsobené nemocí. Kerrovy studie proto pacienty v deliriu vyřazovaly: každý den před vyplněním dotazníku prošel každý účastník screeningem. Studie schvalovala univerzita, vyžadovala informovaný souhlas a kognitivně nenarušené účastníky.
Rozdíl je podle Kerra zřetelný. Delirium je chaotické a lidé z něj zůstávají vyděšení a rozrušení. Vidění na konci života si pacienti pamatují ostře, vycházejí ze skutečných událostí a zanechávají pocit útěchy, ne strachu.
Umírání bolí méně, než se bojíme
Umírání je proces, smrt je okamžik. Největší mýtus podle Kerra říká, že k umírání patří bolest. Není to pravda: bolest nemusí přijít, a když přijde, dá se zvládnout. Mylné jsou i představy o jídle a pití. Člověk nepřestává jíst a pít, a proto umírá – přestává, protože umírá, a nebolí ho to. Příroda je podle Kerra zařízená tak, abychom neumírali v nedostatku.
Umírání přirovnává k pozvolnému stahování žaluzií. Člověk ztrácí síly, dělá méně a víc spí, podobně jako při chřipce. Většina lidí umírá ve spánku. K tomu ale potřebuje spát klidně, a k tomu zase potřebuje být v pohodě nejen tělesně, ale i psychicky a existenciálně. Klidný spánek je proto pro hospicový tým tím nejdůležitějším ukazatelem: kdo trpí, nespí, a kdo nespí, těžko umírá.
Lítost na konci života? Spíš výjimka
Známý soupis toho, čeho lidé na smrtelné posteli litují, od australské pečovatelky v paliativní péči Bronnie Wareové Kerr nepovažuje za přesvědčivý. Nejde podle něj o empirickou studii, jen o záznam rozhovorů, a hlavně neodpovídá jeho zkušenosti. Umírající podle něj lítost sami neotevírají. Když se jich na ni zeptáte, odpověď dají – podobně jako každý řekne svou oblíbenou barvu, i když na ni celý den nemyslí. Ve vlastním kvantitativním výzkumu viděl, že lítost na povrch nevyplouvá a hodně z ní lidé na konci pustí.
Co umírající opravdu chtějí
Jedna z Kerrových recenzovaných studií porovnala, co si studenti medicíny myslí, že je pro umírající důležité, s tím, co uvedli pacienti v hospici, kterým zbývaly dny života. Na prvním místě se u pacientů objevilo, že nechtějí být na obtíž. Stávají se nesobeckými: nechtějí rodinu zatěžovat, chtějí s ní trávit čas, ale nechtějí jí narušovat život. Čekali bychom, že se člověk na konci soustředí na sebe – a on se obrací k ostatním. Podle Kerra to odpovídá výzkumu štěstí, podle něhož šťastnější lidé čerpají smysl z toho, co dělají pro druhé.
Blízcí podle něj mohou pomoci tím, že dají najevo, že pro ně umírající přítěží není a že u něj chtějí být. Na druhém místě pacienti uvedli čas s přáteli a rodinou. Studenti medicíny naproti tomu na druhé místo dali pocit, že byl život smysluplný. U pacientů skončil až na osmé příčce: dveře se zavřely a umírající podle Kerra nežijí s pohledem do zpětného zrcátka.
Mozek podle Kerra velmi špatně odhaduje, co nás učiní šťastnými – povýšení či nová věc radost nepřinesou natrvalo. Trvale nás drží sounáležitost, spojení s druhými a smysl. Nejlepší verze nás samých nikdy nespočívala v nějakém úspěchu, ale v tom, že jsme byli synem, bratrem, přítelem. Smrt je podle Kerra nesmírně pravdivé místo: přetvářka i povrchnost zmizí a zůstane člověk na kost obnažený. Ukáže se, že jsme si víc podobní než odlišní – a politika odpadá. Nemoc stírá rozdíly a i lidé, kteří žili špatně, ve zranitelnosti ukazují něhu a lásku.
Bolest a mír se sebou i s Bohem
Na třetím místě se pacienti i studenti shodli: záleží na zvládnutí bolesti a dalších příznaků. Když člověk slyší diagnózu smrtelné nemoci, jednou z prvních myšlenek je podle Kerra strach z utrpení. O tom, co čekat, kdy a jak se to projeví, se ale mluví žalostně málo. Upřímné rozhovory přitom naději neberou – vracejí člověku pocit, že má věci v rukou. Představa, že umírání je mnohem bolestivější, než ve skutečnosti bývá, je podle Kerra vůbec největším mýtem o smrti. Bolest, kterou by nešlo zvládnout, je vzácná, a mýtus posiluje to, že lékaři o tom s pacienty nemluví.
Čtvrtou příčku obsadil mír s Bohem. Nemusí jít o náboženství: podle Kerra jde o mír s vírou v něco většího, o existenciální pocit, který si pacienti nemusejí spojovat s konkrétním bohem. Strach z pekla v rozhovorech s umírajícími neslýchá. Studenti medicíny čekali na čtvrtém místě zachování jasné mysli, které se u pacientů objevilo o příčku níž.
Zemřít doma, ne na jednotce intenzivní péče
Další přání – zemřít doma – Kerr označuje za tragické. Doma chce zemřít 80 % Američanů, ale podaří se to zhruba 30 %. Příčinou je medicinalizace umírání: péče o umírající doma je podfinancovaná, lidé končí v nemocnici a dostane se jim přesně takové smrti, jaké se báli. Čím specializovanější nemocnice, tím agresivnější léčba. Medicína se smrti brání i ve chvíli, kdy je další léčba zjevně marná – a když nedokáže uznat smrt, která objektivně přichází, tím méně bude věnovat pozornost prožívání umírajících. Agresivnější péče na konci přitom podle Kerra život neprodlužuje ani nezlepšuje.
Umírání bylo dřív součástí domova a obce. Za posledních sto let se přesunulo do institucí, a smrt se tak stala čímsi vzdáleným, co se stane někde jinde a někomu jinému. Lidé už nesmějí umřít stářím, musejí mít aspoň pět diagnóz – umírání tím podle Kerra ztratilo důstojnost i lidskost. Hospic vznikl jako odpověď na tento nemocniční přístup a umožňuje zemřít doma. Umírající podle Kerra chtějí důvěrné prostředí, svoje věci a lidi, které milují; nechtějí, aby je v noci budili, píchali, napojovali na kapačky a posílali na další vyšetření.
Dál následuje přání, aby se dodržely pokyny, které pacient k péči dal. Studenti medicíny naproti tomu čekali, že umírající budou trápit nevyřešené spory a otázka, zda byl život smysluplný. Na samém konci žebříčku pacientů skončilo uspořádání financí a urovnání sporů. Kdyby se umírajících někdo zeptal, zda mají konflikty nebo čeho litují, odpověď by dali – při seřazení priorit to ale pro ně důležité není. Soustředí se na to, co z nich dělá je samotné: na rodinu, domov a mír s Bohem.
Umírá se tak, jak se žilo
Ne každé umírání je klidné. Umírá se tak, jak se žilo, říká Kerr, a znovu vymyslet se to nedá. Viděl i lidi, kteří se kvůli svým křivdám smrti báli. Někteří byli vychovaní jako katolíci a báli se soudu. Jeden bývalý policista měl potřebu přiznat všechno špatné, co v životě udělal – reportérka deníku New York Times, která tehdy hospic navštívila, si vyslechla i to, jak bil svědky. Takové případy jsou ale podle Kerra velmi vzácné.
Asi 12 % pacientů má sny nepříjemné nebo tísnivé. Právě ty se podle Kerra ukazují jako nejvíc proměňující. Muž, který strávil víc času ve vězení než na svobodě a celý život žil na ulici, se nikdy nevyrovnal s tím, co spáchal. Dvanáct dní před smrtí ho trápily noční můry, v nichž se mu vracela minulost. Nemohl spát, a tak požádal, aby za ním přišla dcera. Poprvé v jejím životě ji držel několik minut v náručí, řekl jí, jak ji miluje, a omluvil se za to, co udělal. Dcera mu odpustila, pak s ním trávila každou noc a on odešel v klidu.
Že by šlo o vědomé rozhodnutí, Kerr odmítá: dělo se to, když měl muž zavřené oči. Hluboko v sobě podle něj věděl, jaké křivdy způsobil, umírání je vyneslo na povrch a něco – možná pravda – ho přimělo najít mír.
Žít dobře, ne co nejdéle
Přání žít co nejdéle se v žebříčku pacientů umístilo velmi nízko. Kerr dodává, že nikdy neslyšel umírajícího říct, že chce žít co nejdéle. Chtějí žít co nejlépe, dokud to jde. To je v rozporu s tím, jak na pacienty hledí medicína, která pokračuje za každou cenu. Podle údajů zmíněných v rozhovoru prožijí lidé v západním světě zhruba deset let v nemoci.
Ke hnutí za dlouhověkost je Kerr zdrženlivý. Varuje před iluzí a před nedostatkem důkazů u mnoha snah prodloužit život. Připomíná článek v časopise Science, podle něhož délku života z 55 % určují geny, a ani ty nechrání před nemocí. Důležité je podle něj žít dobře. Stará paní v takzvaných modrých zónách v Japonsku nebo Itálii nezačíná den ledovou koupelí a neodměřuje si kreatin: hýbe se, jí víc rostlin, žije ve společenství a zpomaluje modlitbou, meditací či hudbou.
Láska daná a přijatá
S největším klidem podle Kerra odcházejí lidé, kteří lásku dávali i přijímali – na ničem jiném nezáleží. Viděl lidi, kteří žili mimořádně prostý život, ale lásku prožívali čistě, a odcházeli smíření. Je třeba žít tak, abychom mohli dobře zemřít, a to znamená dobře milovat.
Zažil i opak. Žena, která jako dítě skončila v ústavní péči, lásku nikdy nepoznala. Rodiče ji odmítli, muži ji zneužívali, a tak láska, kterou znala, jí ubližovala. Kerrovi jednou při pohledu na líbající se pár na obrazovce řekla, že tomu nikdy nerozuměla. Její umírání bylo prázdné a plné lítosti. I ona ale měla jeden zvláštní sen. Kdysi ji chtěl muž požádat o ruku, ale ona ze strachu z dalšího zneužití hned odešla z jejich bytu. Na konci života za ní ve snu přišel a řekl jí, že ji opravdu miloval. Dostala tak aspoň nějakou podobu lásky, která ji uklidnila.
Hojení ran z dětství
Nejsmysluplnější jsou pro Kerra osobně případy, kdy se na konci zahojí celoživotní zranění. Muž z chudé rodiny, který v osmi letech přišel o ruku a celý život budoval identitu na tom, aby byl samostatný a uživil rodinu, viděl na konci, jak k jeho lůžku přicházejí všichni, s nimiž kdy pracoval, a říkají mu, že byl tím nejlepším pracovníkem, jakého znali. Matka, jejíž dítě bylo ve vězení za drogové delikty a která pochybovala o sobě jako o rodiči, viděla ve vizi své rodiče, kteří jí řekli, že je milovaná a že byla dobrou matkou.
V nás je podle Kerra něco vrozeného, co dokáže tyto zlomené části na konci spojit dohromady. Nejvíc ho inspirují lidé, kteří byli zraněni často bez vlastního přičinění, a přesto na konci našli mír.
Je něco po smrti?
Ve fyzické podobě podle Kerra nepokračujeme. Vrací se ale k tomu, že láska, kterou jsme prožili hlavně v raném věku – zvlášť od lidí, kteří nás milovali bezpodmínečně –, je od nás neoddělitelná a při odchodu z fyzické podoby se stává přítomnější. To podle něj naznačuje nějakou podobu kolektivního vědomí, které pokračuje. Zajímavé mu připadá i to, kolik pozůstalých má pocit, že je zesnulí navštěvují.
Za pozornost podle Kerra stojí výzkum psychedelik u umírajících, která domorodé národy používají tisíce let. Pacienti se z takové zkušenosti vracejí proměnění: strach ze smrti se rozplyne, vidí se jako součást něčeho většího, spojení se životem jako celkem. A podobně jako po viděních na konci života pak umírají jinak.
Láska přetrvá fyzickou ztrátu
Z péče o umírající si Kerr odnesl šest lekcí. Nejvýraznější z nich zní, že láska přetrvá fyzickou ztrátu. Jeho výzkum ukazuje, že lidé, které jsme ztratili třeba před desítkami let, jsou na konci s námi a součástí umírání je shledání s nimi.
Jak umírání ovlivní truchlení
To, jak člověk umírá a jak u toho blízcí jsou, měřitelně ovlivňuje jejich truchlení. Pozůstalí, kteří viděli svého blízkého se na konci znovu spojit s milovanými, truchlí jinak: jinak vzpomínají, snáz překonávají překážky a lépe se hojí. Nejzdravější je podle Kerra vidět umírajícího jako člověka bohatého na lásku, ne jako prázdné tělo definované fyzickým stavem.
Ilustruje to vyprávění ženy o jejím partnerovi, jediném v rodině, kdo uměl babiččinu omáčku – celé roky ale tvrdil, že jí něco chybí. Neděli před smrtí odmítl snídani, že je sytý: v noci prý vařil omáčku s babičkou, cítil její vůni i chuť. Babička mu ukázala, co dělal špatně – před sundáním z plotny přidat lžičku cukru. Pak spolu omáčku sedm a půl hodiny vařili, naposledy v životě něco snědl. Partnerce ten zážitek pomohl přijmout jeho odchod a připustit, že po smrti možná něco je.
Rodině, která ví, že blízký odchází, Kerr radí tři věci. Prvním je přijetí a otevřená komunikace. Nejhorší je, když se smrt popírá až do chvíle, kdy přijde. Třetina pacientů zemře do sedmi dnů od příchodu do hospice – neumírali jen sedm dní, jen si to tak pozdě uvědomili. Takové popírání Kerr označuje za zdravotní újmu, protože lidem bere čas a možnost vést rozhovory, které potřebují. Druhým je přítomnost: smrt bývala sdílená doma a v obci, kdežto sterilní umírání na jednotce intenzivní péče proces odlidšťuje. Třetím je láska – mluvit, sdílet, nic nepotlačovat.
Ztráta otce ve dvanácti
Kerrovi zemřel otec na rakovinu, když mu bylo dvanáct a otci kolem dvaačtyřiceti let. Taková ztráta podle něj změní celou dráhu života: člověk neztratí jen otce, ale i svět, jaký měl být. Jeho vlastní život se tehdy na dlouho vykolejil. Když otce viděl naposledy, prožíval otec právě jeden z těch zážitků na konci života. Dlouhá léta pak Kerr nedokázal vyslovit jeho jméno ani mluvit o posledním setkání – a dnes o tom vypráví milionům lidí.
Smutek podle něj nikdy úplně nezmizí. Nejdřív je nesnesitelný, později je jako kámen v kapse: víme o něm, ale občas na něj zapomeneme. Mluvíme o tom, co ztrácíme, ale ne o tom, co zůstává – a z člověka zůstává hodně. Umění je podle Kerra nést smutek v jedné ruce a vděčnost v druhé. Bez otcovy smrti by prý dnes o umírání nemluvil.
Při rozhovorech se 750 pozůstalými rodinami se Kerr zaměřil na ty, které viděly zážitky na konci života. Jako příklad uvádí manžele, kteří spolu žili šedesát let a kdysi přišli o kojence. Manžel u lůžka viděl, jak jeho žena ve svém vnitřním světě drží v náruči zemřelé dítě a je smířená. Odpověď na otázku, kde a jak je umírající, když už nemluví, pak mění i to, jak pozůstalí truchlí.
Naděje nemizí, jen mění podobu
Druhá lekce zní: naděje nemizí, jen se proměňuje. Po diagnóze člověk doufá ve vyléčení, pak přijde přijetí a naděje se upne jinam – být v pohodlí, mít čas s rodinou. Na konci se z ní podle Kerra stává naděje pro druhé. Když žádal o schválení studie, univerzita namítala, že umírající nebudou chtít ztrácet čas. Opak byl pravdou: zapojili se všichni a chtěli být i natáčeni, ač z toho sami už nic mít nemohli – jako starý muž, který sází stromy, v jejichž stínu už sedět nebude.
Třetí lekce: lidé nepřestávají žít jen proto, že umírají. Kerrova studie, která zkoumala umírání podobně jako posttraumatický růst, ukázala měřitelný a významný psychický růst až do posledních dnů. Tělo upadá, ale duševně a duchovně jsou lidé plně živí.
Čtvrtá lekce: umírající nás spojují. Kerr o tom psal během covidu, kdy byli mnozí odloučeni od blízkých. Ve vnitřním světě umírající nejsou sami: i když leží izolovaní na jednotce intenzivní péče, se zavřenýma očima jsou obklopeni láskou. A navenek umírání lidi svádí dohromady – syn s nabitou prací v Kalifornii přiletí domů do New Yorku a svět se na chvíli zastaví.
Pátá lekce: umírající se mohou zahojit. Rodiny se usmiřují, dlouholeté spory se rozplynou a zášť se pustí. A vnitřně se podle Kerra i tísnivé sny často točí kolem starých křivd, které se na konci vyřeší – jako by šlo o jakousi konečnou spravedlnost.
Lepší příběh, než jakého se bojíme
Šestá lekce zní, že existuje lepší příběh než ten, kterého se bojíme. Kerr připomíná slavnou báseň Dylana Thomase, který otce vyzývá, aby se umírání vzepřel. Většina zdravých lidí tak smrt vnímá: jako nepřítele, proti kterému je třeba bojovat ze všech sil. Umírající ale podle Kerra proti ničemu nebojují. Pokud k něčemu směřují, pak k těm, které milovali a ztratili.
Ukazuje to záznam muže kolem devadesáti let těsně před smrtí. Vnitřní zážitky jsou tak silné, že pro ně těžko hledá slova: barvy jsou sytější, tráva zelenější a vidí svou ženu. Úlevu přirovnává k zaplacení účtu, jako by bylo po všem, a dojetím se rozpláče. Do toho, co prožívá se zavřenýma očima, se chce vrátit.
Vlastní rakovina a smysl života
Vlastní život Kerrovi podle jeho slov změnila víc než práce s umírajícími rakovina ve čtvrtém stadiu. Samotného procesu umírání se už nebojí, i když dřív bál – strach ze smrti je nám vrozený, díky němu přežíváme. Pomohlo mu vidět tolik pacientů i postavit se té možnosti sám. Útěcha podle něj přichází, protože se člověk přestane soustředit na sebe. Nejdřív na něj dolehne odpovědnost za ty, kdo na něm závisejí, a starost, jak to ponesou.
Kerr byl celý život neklidný a nevydržel sedět. Rakovina ho zastavila ze dne na den: najednou nemohl nic dělat a svět musel přijít za ním. Měsíce se zotavoval na farmě a každý den došel o kus dál – po příjezdovou cestu, ke stodole, na pole, do lesa. Jednoho dne se díval na vrby, které kdysi sám zasadil, a připadaly mu jako to nejkrásnější, co kdy viděl. Stromy se nezměnily, změnil se on. Připomíná Viktora Frankla, který přežil holocaust a v knize o hledání smyslu popsal, jak vězni v táboře přes všechnu bídu obdivovali západ slunce. Krása podle Kerra nespočívá v konání nebo výkonu, ale ve smyslu, který člověk v prožitku najde.
Co je smyslem života, Kerr neví. Ví ale, že cílem je vždycky láska a že se k ní máme dostat společně, protože jsme na sobě navzájem závislí. Své poznatky shrnul v knize Death Is But a Dream (v překladu Smrt je jen sen), původně určené lékařům. Podle něj ale poslouží každému, kdo o někoho pečuje, kdo přemýšlí o vlastní smrtelnosti nebo kdo takové zážitky u blízkého viděl, ale nikdo mu je nevysvětlil.
Děti umírají jinak
Téma, o kterém se podle Kerra mluví nejméně, jsou děti. Umírají jinak než dospělí a jsou pro něj velkou inspirací. Nemusejí se propracovávat k přijetí, protože už přijímají. Nepřemýšlejí o konečnosti, nemluví o lítosti ani o tom, co by kdyby. Mají úžasnou schopnost samy se uklidnit a ujistit. Když dosud nikoho zesnulého neznaly, přichází si pro ně ve viděních často zvíře – a nese stejné poselství: že jsou milované a nejsou samy. Z vnitřních zážitků navíc samy pochopí, kde jsou; nemusí jim nikdo říkat, že umírají.
Nejpozoruhodnější je podle Kerra jejich tichá odvaha a péče o okolí. Jedna dívka nechtěla brát léky proti bolesti, protože si užívala, že je vzhůru, ale zároveň nechtěla, aby matka viděla, jak se šklebí bolestí. Dívka ze Sýrie věděla, že umírá, a protože s ní o tom rodiče nedokázali mluvit, rozloučila se na Facebooku a sepsala tam životní rady.
Třináctiletá dívka vychovávaná osamělou matkou viděla u záclon zesnulou přítelkyni své matky. Mámě to neřekla, aby ji nevyděsila, ale ulevilo se jí: měla pocit, že jí žena přišla říct, že bude v pořádku. Pak mohla usnout a vůbec se nebála. Jiná dívka si ve vizi postavila hrad, kde jí okny svítilo teplé světlo a zvířata si spokojeně hrála. Když se jí zeptali, co ten hrad znamená, odpověděla, že je to bezpečné místo.
Závěr
Z rozhovorů s umírajícími vychází obraz, který se s obvyklou představou o smrti míjí. Umírající se podle Kerra nebojí ani tak smrti jako osamění a odloučení, nepřemýšlejí o lítosti ani o odkazu, ale o lidech, které milují. V posledních týdnech je navštěvují ti, kdo je milovali, a bolest se dá zvládnout lépe, než se obáváme. Pro žijící z toho plyne prostá rada: smrt nepopírat, být nablízku a už dnes věnovat čas tomu, na čem na konci opravdu záleží.
