Rozhovor se sociologem Petrem Sakem se v poslední části obrací k prostředí, kde by pochybnost měla být přímo řemeslem — ke světu vědy a vzdělanosti. Docent Sak, který dlouhá léta působil v Akademii věd a věnoval se výzkumu mládeže a hodnotových orientací generací, tvrdí, že si politika osedlala vědu a že jediná cesta ven nevede přes politiku, ale přes mravní a duchovní proměnu člověka.
Věda pod dohledem politiky: autocenzura včera i dnes
Sak vzpomíná, jak za minulého režimu fungovala autocenzura ve vědě — badatelé upravovali svá pozorování a výsledky tak, aby byly stravitelné. Svůj vlastní příběh ale líčí jinak: jako aspirant profesora Kahudy, ředitele Ústavu sociálního výzkumu mládeže, prý žádnou autocenzuru dělat nemusel a za svou kandidátskou práci se podle svých slov nestydí dodnes.
Když profesora Kahudu vyhodili, narazil Sak podle vlastního vyprávění na problém s hledáním zaměstnání — v kádrových materiálech měl poznamenáno, že se angažoval v pražském jaru a nezapojil se do normalizace. Pomohl mu až bývalý spolužák a on nakonec řídil metodicko-poznávací středisko, kde dělal řadu výzkumů. Paralelu s dneškem vidí Sak ostře: podle něj si politika vědu osedlala znovu, a to bez pochybností.
Úpadek akademických hodnot a titulů
Sak je autorem kritického textu o tom, jak se devalvují tradiční akademické hodnoty a jak pozbývají smyslu odborné tituly. Ptá se, zda jde o západní výmysl — v Číně podle toho, co slyší, panuje tvrdá konkurence a vysoké nároky na vědce, kádry oborů typu gender studies tam podle jeho dojmu neletí.
Podle Saka platí, že ryba smrdí od hlavy: systém si do svých špiček vygeneruje to, co je pro něj typické. Jako příklady si vybírá bývalou rektorku Mendelovy univerzity Nerudovou či vzruch kolem vedení ČVUT a Petra Koláře; jde o Sakova tvrzení, k nimž se moderátorka staví skepticky a žádá důkazy. Boloňský proces, tedy sjednocování vysokoškolských obsahů v EU, považuje jen za jeden dílčí faktor — hlavní je pro něj výpověď o stavu celé společnosti. Zkorumpovaná společnost je podle něj jako slané moře: nikde z něj nevytáhnete vodu, která by nebyla slaná.
Slovanství, V4 a smysl vlastenectví
K myšlence, že by nás geopoliticky mohlo sjednocovat slovanství a Visegrádská čtyřka, je Sak skeptický, přesto se angažuje — je předsedou vědecké rady Všeslovanského výboru a chystá konferenci o problematice slovanství. Vlastenectví vnímá až mysticky: věří, že český národ má ve vývoji lidstva svou funkci, podobně jako má podle něj své poslání každý člověk. Své poslání vidí v prosazování myšlenky slovanství jako součásti všelidství — nikoli proti ostatním národům.
Na otázku, proč se pojmu vlastenectví v politických i mediálních kruzích nasazuje psí hlava a mluví se o hurávlastencích, odpovídá Sak stručně: podle něj jde o lidi, kteří kopou za opačnou stranu — část z nich zkorumpovaných, část hloupých, kteří se přizpůsobují z vypočítavosti.
Kdo je skutečná bezpečnostní hrozba
Rozhovor se dostává k náboru na střední škole, kam podle moderátorky přišel voják vyšší šarže a lákal studenty, aby šli bránit vlast se zbraní v ruce; když se jeden student zeptal, kdo nás vlastně ohrožuje, důstojník to podle vyprávění neustál a začal křičet. Sak studentovu otázku hodnotí jako naprosto na místě.
Podle Saka je skutečnou bezpečnostní hrozbou naopak takový důstojník a jemu podobní — a v čele s prezidentem Petrem Pavlem podle něj dělají všechno pro to, aby válku nesmyslně vyprovokovali. Sak je přesvědčen, že už od Majdanu byl na Ukrajině záměr válku vyvolat, a odvolává se přitom na výroky Angely Merkelové a Françoise Hollanda o tom, že minské dohody byly podle jeho čtení jen zdržovací manévr, aby se Ukrajina stihla vyzbrojit. Do konfliktu by podle něj teď chtěli vtáhnout i Evropu, což označuje za šílené. Jde o Sakovu interpretaci, kterou předkládá jako svůj názor.
Senioři: nejvíce diskriminovaná skupina
Vztah k seniorům byl podle Saka nejhorší kolem roku 2000, kdy si generace byly nejvzdálenější — starší čtenářská generace neovládala digitální technologie. Ten příkop se podle jeho výzkumů postupně zaplňoval a Sak upozorňuje na zajímavý jev: mladí mají ke skupině seniorů jako celku spíš negativní vztah, ale ke své babičce a dědečkovi vztah pozitivní.
Současnou starou generaci považuje Sak pro společnost za významnější než generace předchozí — jsou to podle něj právě starší lidé, kdo ještě drží určité hodnoty, zatímco od mladších se teprve čeká, zda se probudí. Starší lidé jsou podle něj současně jednou z nejvíce diskriminovaných skupin, a to i prakticky — například když nechtějí platit kartou nebo si zřizovat bankovní účet.
Udavačství jako projev úpadku
Udavačství podle Saka dnes kvete a je přímým důsledkem mravního a duchovního úpadku společnosti. Dříve se lidé za udávání alespoň styděli a činili tak tajně, dnes podle něj udávají otevřeně — protože z toho mocní dělají jakýsi ušlechtilý čin, povinnost hlásit vše pro dobro společnosti.
Sak upozorňuje, že vyzývání občanů k udávání z úst tehdejšího předsedy vlády Petra Fialy nezaznamenal v žádném jiném režimu — každý režim těchto služeb využíval, ale aby k nim otevřeně vyzýval premiér, to podle Saka svědčí o tom, jak je společnost otupělá. Motivaci udání vidí spíš než ve strachu ve vzteku, závisti nebo ideologickém nesouhlasu — udavač si tím podle něj chladí žáhu a ztrácí vlastní duši.
Umělá inteligence a konec společnosti, jak ji známe
Dnešní mládež je podle Saka jiná než generace, o kterých psal v osmdesátých letech — stejnou zprávu o jejím vnitřním nastavení by dnes napsat nemohl. Proměnu přičítá technologiím a zrychlení života a nyní především umělé inteligenci.
AI se Sakovi jeví jako logické vyvrcholení tohoto směřování. Připomíná, že někteří výrazní aktéři technologického světa varují, že umělá inteligence může znamenat konec lidstva — a přesto do ní masivně investují a jen naoko vyzývají k pozastavení výzkumu, dokud na něj nebudeme připraveni.
Východisko: mravní a duchovní proměna člověka
Na otázku, co dělat, když nejsme izolovaná entita a procesy z Evropy a světa dopadají i na nás, odpovídá Sak jednoznačně: jediná cesta je změna kvality člověka, jeho mravní a duchovní vývoj. Odkazuje přitom i na tezi, že lokální je lepší než globální.
Ačkoli je společnost jako celek stále konzumnější a materialističtější, existují v ní podle Saka skupinky, které se vyvíjejí opačně — odcházejí z měst do přírody a snaží se žít duchovně. Právě tyto drobné ostrůvky by podle něj mohly být zárodkem změny. Lidé, kteří by mohli být zdrojem pozitivní duchovní proměny, podle Saka existují — jen je jich málo a mainstream, média i politici je překrývají.
Závěr
Sakovo poselství je pesimistické v diagnóze, ale nadějné ve východisku. Schopnost pochybovat, která kdysi zrodila moderní Evropu, podle něj z naší společnosti mizí — a cesta ven nevede přes politiku, nýbrž přes mravní a duchovní proměnu každého jednotlivce.
