Rozpočet na příští rok počítá se schodkem 389 miliard korun, druhým nejvyšším v historii Česka. Jedna jeho položka se přitom probírá výrazně méně než celkové číslo: víc než polovinu díry tvoří výpadek daňových příjmů po zrušení superhrubé mzdy. Tedy po kroku, který sněmovnou prošel se slibem, že bude platit jen dva roky.
Ze 120 miliard je dnes 200
Šílený a zároveň zbytečný. Tak popisuje současný rozpočtový deficit exprezident Miloš Zeman, který za jeho podstatnou část označuje jediné rozhodnutí z konce roku 2020 — zrušení superhrubé mzdy. Prosadili ho podle něj rukou společnou a nerozdílnou poslanci hnutí ANO a ODS — tedy tehdejší vládní strany i tehdejší opozice.
Čísla, která k tomu uvádí, mají jasnou křivku. V roce, kdy změna začala platit, znamenala výpadek daňových příjmů zhruba 120 miliard korun. Na konci tehdejšího volebního období už to bylo asi 150 miliard, protože rostly nominální mzdy. Dnes se výpadek odhaduje na 200 miliard — o něco víc než polovinu rozpočtového schodku.
Odhady se liší podle metodiky. Národní rozpočtová rada spočítala bezprostřední dopad na všechny veřejné rozpočty na zhruba 88 miliard, novější propočty se i s obsluhou dluhu dostávají přes 120 miliard ročně. Řádové vyznění je ale stejné: jde o největší jednorázový zásah do příjmové strany rozpočtu za poslední dekádu a s růstem mezd se prohlubuje sám od sebe.
Nejzajímavější na celé věci je slib, který změnu doprovázel. Ministryně financí Alena Schillerová, dnes zároveň místopředsedkyně vlády, v září 2020 oznámila, že prezident Miloš Zeman zrušení superhrubé mzdy podporuje, ale jen pro nejbližší dva roky. Ve sněmovní rozpravě pak potvrdila, že šlo o politický závazek vůči prezidentovi, který se ovšem nedal napsat do textu zákona. Nenapsal se tam. A superhrubá mzda se nevrátila dodnes.
Otázka, kde ty peníze skončily, má triviální odpověď: zůstaly lidem ve výplatách. Stát si na tu úlevu ale od začátku půjčuje. Prostor pro škrty jinde přitom není neomezený — i kdyby se osekaly obranné výdaje, které mají příští rok činit 195 miliard, dvousetmiliardová položka na příjmové straně zůstane. Podobná únava je vidět i před podzimními volbami do Senátu a do obcí: zajímavá jména chybějí, a není to výjimka jednoho roku, ale dlouhodobý trend.
Ministr, který šel na rozhovor k muži v kukle
Ministr zahraničí Petr Macinka poskytl 21. srpna rozhovor člověku, kterého považoval za provozovatele anonymního účtu Thomas Paukner. Pod kuklou seděl internetový provokatér Vojtěch Pšenák ze skupiny Detektivní parta. Ve studiu byly repliky zbraní, za závěsem se skrývali další lidé a ministr podle zveřejněných informací před natáčením řešil, jak se na místo dostat bez ochranky.
Sporný bod je právě ta ochranka. Policisté ochranné služby jsou ve služebním poměru a chráněná osoba jim těžko nařídí, ať zůstanou doma; obráceně ale nemohou zakázat ministrovi, aby si někam zašel. Kdyby na místo dorazili, situace by se vyřešila sama — legitimování muže v kukle je přesně ten úkon, který by celý nápad ukončil dřív, než by se začalo natáčet.
Macinka později napsal, že o podvodu věděl celou dobu a že si z aktivistů udělal legraci. Detektivní parta odpověděla, že jí ministr psal ještě týden po natáčení, ptal se, kdy rozhovor vyjde, a nabízel pomoc s jeho propagací. Nejvěrohodnější je varianta uprostřed: šel tam ze zvědavosti, chtěl vědět, kdo za účtem stojí, a ve chvíli, kdy naproti sobě uviděl kuklu, měl vstát a odejít.
Trvalá škoda je hlavně reputační. Kauza se hodí každému, kdo hledá munici proti současné vládě, a v jedné řadě s ní se skloňuje i nehoda Filipa Turka se sanitkou nebo bitcoinová aféra.
Miliarda v bitcoinech, kterou dárce chce zpátky
Bitcoinová kauza se mezitím posunula do fáze, kterou nikdo nečekal. Obžalovaný Tomáš Jiřikovský odvolal dar bitcoinů v hodnotě zhruba miliardy korun, který loni věnoval ministerstvu spravedlnosti. Odvolal ho pro nevděk — občanský zákoník to umožňuje, pokud se obdarovaný vůči dárci zachoval tak, že tím hrubě porušil dobré mravy. Oznámení dorazilo na ministerstvo 14. srpna.
Právně jde spíš o komplikaci než o hrozbu. Mince policie zajistila jako výnos z trestné činnosti a zůstanou zmrazené do pravomocného rozhodnutí o obžalobě z praní špinavých peněz. Stát tedy nemá co vracet, dokud soud nerozhodne, a pokud dojde k závěru, že peníze pocházejí z trestné činnosti, propadnou. Přesto je to elegantní tah: nutí resort formulovat odpověď a otevírá další procesní frontu v řízení, které se může táhnout roky.
Kdo vynáší z živých kauz
U velkých kauz se opakuje týž vzorec: obsah odposlechů je venku dřív, než se k němu dostane soud. Oficiální vysvětlení bývá, že materiál pustil někdo z advokátů — což se těžko prokazuje a ještě hůř trestá.
Podezření míří jinam a zůstává podezřením: že informace putují od vyšetřovatelů k vybraným novinářům výměnou za budoucí přízeň. Doložit se to prakticky nedá, takže je poctivé říct, že jde o hypotézu. Pravidelnost, s jakou se to u každé mediálně sledované kauzy opakuje, ji ale živí.
Precedens existuje. Policejní zpráva Jana Kubiceho o prorůstání organizovaného zločinu do státní správy se dostala na veřejnost čtyři dny před volbami v roce 2006, mířila mimo jiné na kontakty tehdejšího premiéra Jiřího Paroubka a spustila jednu z největších polistopadových politických krizí. Ptát se, komu takové načasování slouží, není konspirace, ale základní novinářská otázka — sledovat, kam vedou peníze a zájmy.
Ministr kultury o Formanovi a Stehlíkovi
Ministr kultury Oto Klempíř, hudebník, který resort vede od února, mluvil v rozhovoru zveřejněném týž den spíš o umění než o politice. Jako spolehlivý spouštěč emocí uvádí román Stehlík americké spisovatelky Donny Tartt: tisícistránkový příběh chlapce, který při teroristickém výbuchu v muzeu přijde o matku a v ruce mu zůstane vzácný barokní obraz. Čte ho po stránkách a s návraty zpátky, protože se ta krása nedá přeběhnout.
Druhé jméno, které padlo, je Miloš Forman. Amadeus jako film, u kterého by se člověk, na něhož nepůsobí, měl zamyslet — hlavně kvůli závěru, kde umírající Mozart diktuje rekviem Salierimu, figuře, která jeho genialitě podléhá a zároveň mu závidí. Že jde o filmovou fikci, na síle té scény nic nemění. A vedle toho Lid versus Larry Flynt a Taking Off, Formanův americký debut, který propadl proto, že byl na svou dobu příliš napřed.
Autorotace: cvičení, při kterém zmizí motor
Nouzové postupy patří ve výcviku na vrtulník k tomu nejnepříjemnějšímu. Instruktor bez varování vypne motor, stroj se propadne, přístroje ukazují klesání a kolem začne hvízdat vzduch. Fyzika manévru je přitom jednoduchá: motor a rotor se rozpojí a vrtuli dál roztáčí nápor vzduchu, kterým stroj padá — podobně jako se zadní kolo bicyklu točí, i když přestanete šlapat.
Pilot pak mění dopřednou rychlost za výšku. Ze tří set metrů má zhruba kilometr a půl na to, aby našel plácek dvacet krát dvacet metrů. Nejtěžší je závěr, takzvaná fléra: asi deset metrů nad zemí se stroj postaví proti větru, tím se zvýší otáčky rotoru, energie z rychlosti se vrátí do vrtule a setrvačnost dosedne.
Opačný pól téhož tématu je panický strach z létání, který nezmizí ani po dvaapadesáti přeletech oceánu. Dá se popsat překvapivě přesně: nejhorší je start a první centimetr pohybu, kdy už se nedá vystoupit; pak přijde počítání procent uletěné trasy; a paradoxně nejlépe se cestuje v turbulencích, protože při naprostém klidu si člověk uvědomí, že sedí jedenáct kilometrů nad zemí.
Od Taškentu k Las Vegas
Cestovatelská odbočka mířila nejdřív na východ. Baku, Astana nebo Taškent překvapí měřítkem i tím, kolik peněz je na nich vidět, ale je to jiný svět — obdivovat se dá, blízký nebude.
Odtud byl krok k historii, která se dnes vypráví jako marketingová legenda. Gangster Bugsy Siegel nechal kus za tehdejším Las Vegas postavit hotel Flamingo, pojmenovaný podle přezdívky jeho milenky, a založil tím dnešní centrum města. Stavbu ale finančně nezvládl a na schůzce mafiánských bossů na Kubě padlo rozhodnutí, že za to zaplatí. V červnu 1947 ho někdo zastřelil oknem, když doma četl noviny. Na pohřeb, kam měly dorazit hollywoodské hvězdy, přišlo pět lidí. Dnes má v Las Vegas místo, kam lidé nosí květiny — ne jako zločinci, ale jako zakladateli moderního města. Mimochodem, stejné jméno nese i ukrajinská střela s plochou dráhou letu.
Pivovar, který se rodí pomaleji než pilotní licence
Pilotní licenci lze zvládnout za tři měsíce, když se člověk zavře a teorii nabouchá najednou. Malý pivovar se táhne rok a je vidět proč: papírování kolem daňového skladu je náročnější než letecké předpisy. Název zatím není, ve hře jsou Charlie i Kája.
Zábava i poučení
Letitý slogan brněnského studia Českého rozhlasu — zábava i poučení — je učebnicový příklad mrtvého sdělení. Školometské, kluzké a bez náznaku toho, komu je vlastně určeno. Znepokojivější než vznik takového sloganu je jeho životnost: udržel se roky, což vypovídá spíš o prostředí, kde autorovi nikdo nemůže říct, že je to špatně.
Kontrastem je vzpomínka na rozhlasové vedení Barbory Tachecí. Podle kroků na chodbě se dalo poznat, co přijde: rychlé podpatky znamenaly kartáč, pomalé pochvalu. A dvě průpovídky přežily dodnes — dotaz, jestli jste někdy hráli karty a jestli víte, že vyšší bere, kterým se ukončovala prohraná debata, a odpověď na stížnost, že je úkol těžký: kdyby to bylo lehké, najali bychom si blbce; protože je to těžké, najali jsme za spoustu peněz vás.
Závěr
Rozpočet na příští rok se bude schvalovat s dírou, jejíž větší polovina má konkrétní datum vzniku a konkrétní hlasování. Slib, že jde o dočasné opatření na dva roky, se do zákona nikdy nedostal, superhrubá mzda se nevrátila a výpadek za pět let vyrostl o dvě třetiny. Vedle toho vypadají kauzy s kuklou, sanitkou i miliardou v bitcoinech jako epizody, které za měsíc nikdo nedohledá. Trvalé následky nechává ta nudnější věc — čísla na příjmové straně rozpočtu.
