Neudělená akreditace na jednu tiskovou konferenci vydržela v českém mediálním provozu tři dny. Ministerstvo zahraničních věcí svolalo novináře do Černínského paláce kvůli změnám v Českých centrech, jedna z žadatelek o vstup se dovnitř nedostala – a téma tiskovky zmizelo pod tématem, kdo na ni smí. Následující text je polemika, ne zpravodajské shrnutí.
Tiskovka měla být o Českých centrech
Ministerstvo zahraničních věcí avizovalo tiskovou konferenci k organizačním a strukturálním změnám ve své příspěvkové organizaci Česká centra. Ta spravuje české domy a kulturní centra po světě – třeba ten bělehradský, budovu v majetku České republiky, kde se scházejí krajané a pořádají se kulturní akce.
Ministr zahraničí Petr Macinka se rozhodl vyměnit vedení: odvolal dosavadní generální ředitelku a jmenoval nového ředitele. Podle autora se organizace pod dosavadním vedením každoročně pohybovala ve ztrátě třiceti až čtyřiceti milionů korun. Deklarovaný cíl změn: aby Česká centra podporovala českou diplomacii a české národní zájmy, a ne aby se chovala jako politicky profilované neziskové organizace.
Akreditace je žádost, ne nárok
Zdislava Pokorná z Deníku N poslala žádost o akreditaci na příslušný e-mail stejně jako ostatní. Ministerstvo ji zamítlo. A právě tady by celá věc mohla skončit: o akreditaci se žádá, protože nárok na ni není – úřad ji udělit může, ale také nemusí.
Místo toho se stal pravý opak. Z jedné neudělené akreditace se stala zpráva, která se přetřásala skoro tři dny, a kolem ní se rozběhla vlna komentářů o cenzuře.
Otázka z Respektu a ministrova odpověď
Na tiskovou konferenci se dostala reportérka týdeníku Respekt. Místo na Česká centra se ale zeptala na to, proč dovnitř nepustili reportérku Deníku N. Petr Macinka odpověděl po svém: ministerstvo prý bude v zájmu názorové rozmanitosti občas pořádat tiskové konference „pro alternativní média a konspirační blogy“ a Deník N na ně pozve.
Na námitku, jestli je v pořádku dělit média a rozlišovat, kdo má přístup, odpověděl, že termín „alternativní média“ nevymyslel on – zavedli ho ti, kdo o sobě říkali, že jsou ti lepší. Rozdíl mezi současnou a předchozí vládou vidí v tom, že minulá garnitura podle něj nepohodlným webům přístup vypínala a mluvila o nich posměšně, zatímco tahle se jim otevře vlastními tiskovkami. Reportérce pak vzkázal, že pokud se chce se svým týdeníkem do téže kategorie zařadit, nic jí v tom nebrání, a že je obdivuhodné, jak se rozhodla být mluvčí své kolegyně.
Křeslo před turnikety
Zatímco tohle znělo v jednom ze salonků Černínského paláce, seděla Zdislava Pokorná o několik desítek metrů dál – ve vestibulu, v křesle před vstupními turnikety, kterými neprošla. Přitom věděla, že akreditaci nemá – bylo jí to řečeno předem.
Proč tedy přijela? Kdo akreditaci nedostane, obvykle nemá důvod ztrácet čas cestou. Nabízí se jediné vysvětlení: pořídit si záběr toho, jak ji dovnitř nepouštějí, a mít z čeho vyrobit vlastní příběh o zakázaném vstupu na ministerstvo.
Obžaloba za miliardu, nebo jedna akreditace?
Nepoměr pozornosti je přitom do očí bijící. Hned v pondělí po tiskovce padla obžaloba v kauze Bitcoin, ve které žalobkyně navrhuje pro exministra spravedlnosti Pavla Blažka šest a půl roku vězení. Větší mediální vlnu ale vyvolalo to, že se jedna novinářka nedostala na jednu vcelku nezajímavou tiskovku.
Ozval se i Syndikát novinářů. Profesní organizace, která mohla mít váhu na začátku devadesátých let, dnes existuje spíš na papíře – a jejím hlavním viditelným výstupem jsou právě exaltovaná prohlášení o tom, že se těm správným novinářům děje příkoří.
Nejostřejší teze: PR agentura, ne redakce
Tady se polemika láme do nejostřejší polohy. Deník N podle autora není nezávislý deník, jak sám o sobě píše, ale PR agentura ve službách opozice, a Zdislava Pokorná není novinářka, nýbrž její pracovnice: nepíše články, ale texty v zájmu opozice a části byznysu, který podporuje současný Hrad i část sněmovní opozice. Chválí jedny a špiní vládní koalici a vše, co je na ni navázané.
Je to hodnotící soud, ne doložený fakt – motivace redakce ani zadání, které plní, se ověřit nedají. Kdo si chce udělat obrázek o tom, kdo která česká média vlastní a financuje, najde přehled v mapě biasu českých médií.
Bystroň a Turek jako doklady
Argumentaci mají podepřít dvě kauzy. V případě neprokázaného obvinění německého poslance českého původu Petra Bystroně se podle autora prohlášení Bezpečnostní informační služby objevilo na webu Deníku N o osm minut dřív, než ho zveřejnila sama služba.
Druhá se týká Filipa Turka. Po volbách o něm Zdislava Pokorná psala jako o autorovi rasistického příspěvku na Facebooku o popálené romské dívce – autorství právě tohoto příspěvku Turek od začátku důrazně odmítá, na rozdíl od některých dalších. Podle autora slíbila v médiích jasné důkazy v řádu dní; ty podle něj ani po víc než půl roce nedorazily. Obě tvrzení jsou autorovým čtením kauz a nezávisle doložená nejsou.
Tři důvody, proč se dovnitř nedostala
Za prvé: nešla se ptát na téma tiskové konference, ale zase na Filipa Turka. Navíc nepokládá jednu dvě otázky jako ostatní novináři, ale klidně pět, šest, sedm – a tiskovka o Českých centrech by se tím převrátila v tiskovku o něčem úplně jiném. Ministr chtěl mluvit o problému, který se snaží řešit, ne si nechat program rozvrátit. Sám o sobě by tenhle důvod stačil.
Za druhé: tím, že rozhodnutí padlo veřejně, se otevřelo téma samotného Deníku N. Víc lidí, kteří jeho reportérku dosud neznali, se začne ptát, kdo za deníkem stojí a jakou práci vlastně odvádí. Souvisí to i s tím, co o zázemí a financování deníku publikuje anonymní investigativní profil na sociální síti – ověřit takový zdroj ovšem nelze.
Za třetí: jde o signál. Že takovou „novinářskou“ práci ministerstvo podporovat nehodlá a že si na tiskové konference bude zvát jiné novináře.
Vybírat si, s kým mluvím, umí každý
Právě opozice by v téhle chvíli měla být nejtišší, protože dělala totéž a ostřeji. Petr Macinka to na tiskovce připomněl: bývalá vláda podle něj nepohodlné weby zakazovala a vypínala, což tahle dělat nebude.
A hlavně: vybírat si, s kým bude mluvit, umí každý. Prezident Petr Pavel poskytuje rozhovory pečlivě vybraným novinářům a rozhovor pro média mimo tenhle okruh od něj čekat nelze. Miloš Zeman měl také svoje preferované mediální skupiny, byť v zásadě neměl problém mluvit s kýmkoli. Vít Rakušan podle autora dřív otevřeně přiznal, že se s některými médii bavit nebude. Dělá to skoro každý – jenom u téhle vlády to najednou být nesmí.
Závěr
Spor není o cenzuru. Je o tom, že si úřad poprvé po delší době otevřeně vybral, koho na svou akci pozve, a část mediální scény to nese nelibě – hlasitěji, než nese obžalobu v miliardové kauze. Co je v celé věci ověřený fakt, je popsatelné stroze: žádost o akreditaci byla zamítnuta a ministr to na tiskovce zdůvodnil po svém. Všechno ostatní – hlavně soud o tom, jestli je adresátka novinářka, nebo pracovnice PR – je názorová polemika, a jako taková se má i číst.
