Choreograf a bývalý umělecký šéf baletu Národního divadla Petr Zuska sleduje kulturní politiku českého státu z pohledu člověka, který za jevištěm prožil celý profesní život. Jeho diagnóza je jednoduchá: kultura je u nás Popelkou, která čeká, jestli ze stolu spadnou nějaké drobky. A tento stav podle něj přímo souvisí s tím, v jakém morálním rozpoložení se česká společnost nachází.
Kultura jako popelka českého státu
Zuska upozorňuje, že poslední důkladný materiál o kulturní politice státu schválila česká vláda zhruba před dvaceti lety — za premiéra Jiřího Paroubka. Není to záležitost posledních pěti let, ale několika desetiletí. Stačí se podívat, jak je rezort kultury vážený: post ministra kultury se v koaličních vyjednáváních obsazuje obvykle až jako úplně poslední, jako „kdo zbyde".
Země s obrovským uměleckým a historickým kreditem si vlastní největší hodnotu pošlapává. Kultura přitom není jen strávení volného času — má přesahy do ekonomiky, do cestovního ruchu, do služeb. Investice do kultury proto není dotace, ale velice lukrativní státní investice. A především: kultura formuje mezilidské vztahy a úroveň komunikace. Kultura je duše společnosti, říká Zuska, a ta duše je dnes vidět, jak je strašně nemocná.
Konzervativec a suverenista — nikoli pravice versus levice
Sám sebe Zuska řadí jednoznačně na konzervativní stranu. Tradiční dělení na pravici a levici však považuje za dávno překonané. Levicový důraz na státní zásahy a diktát rozhodování shora dnes paradoxně razí spíš strany hlásící se k pravici. Trefnější dvojicí je podle něj globalisti versus suverenisti a konzervativci versus progresivisti — a v tomto rámci je rozhodně suverenista a konzervativec.
Procento ze státního rozpočtu jako mandatorní výdaj
Ideálem by bylo dostat se s podporou kultury na jeden a půl procenta státního rozpočtu — tedy úroveň, na které jsou některé i postkomunistické země v Evropě. Realisticky by ale kultura okamžitě potřebovala alespoň jedno procento — a hlavně jako každoroční mandatorní výdaj, ne jako každoroční vyjednávání o tom, jestli dostane o osm miliard méně, nebo o dvanáct více. K tomu by patřil i zákon o kultuře.
Jenže s číslem jedno procento je háček. Když se podíváte do rozpočtu, vypadá to často reálně na 0,5 až 0,75 procenta. Část peněz, které protékají kapitolou ministerstva kultury, je totiž alokovaná na majetkové vyrovnání s církvemi — tyto peníze ministerstvem jen protékají a do živé kultury se nedostanou. Tyto dvě věci musí být striktně odděleny, byť to není namířeno proti církvím samotným.
Nepoměr mezi zřizovanou a nezávislou sférou, mezi živým a paměťovým uměním
Druhý velký problém kromě financí je legislativa. Spousta zákonů a direktiv brzdí uměleckou tvorbu i fungování celé kulturní sféry. Kultura je přitom mnohovrstevnatý organismus — divadlo, hudba, film, výtvarné umění, památky mají každý své specifické potřeby, často protichůdné. Přechod ze státní příspěvkové organizace na veřejnou kulturní instituci (VKI) je například pro divadla skvělý, ale muzeím vůbec nevyhovuje.
Mezi zřizovanou a nezávislou („nezřizovanou") sférou jsou nůžky dané už mandatorními výdaji. Stejné nůžky existují mezi živým a takzvaným paměťovým uměním — opravami zámků a budov. Větší část prostředků dnes plyne do paměťové sféry, zatímco živé umění zaostává.
Klempíř, ukrajinská lesba a hranice ideologie v dotacích
Diskuse se stočila k případu ministra kultury Oto Klempíře, který vystoupil proti dotování krátkometrážního animovaného filmu o hledání místa v životě ukrajinské lesby. Zuska přiznává, že případ nezná do detailu, ale problém je podle něj dvojsečný. Direktivně určovat z ministerstva, co se má a nemá tvořit, je ze své podstaty nesmysl — umělecká tvorba musí být svobodná.
Na druhou stranu: kdo jiný než ministerstvo kultury se má starat o duši společnosti? Pokud se do popředí derou témata, která mají v médiích nepřiměřenou podporu neziskového sektoru, je názor ministerstva potřeba. LGBT hnutí podle Zusky jde proti zdravému rozumu, a adorace všeho z Ukrajiny je rovněž za čarou. Zda v konkrétním sporu má Klempíř pravdu, není možné absolutně rozhodnout — jde o hledání balance.
Neziskovky jako součást problému
Při zmínce o ideologickém tlaku Zuska otevírá téma neziskového sektoru. Takzvané neziskovky jsou podle něj „ziskovky až na půdu" a velká část toho, co otravuje českou společnost zevnitř. Pokud má být ministerstvo kultury ministerstvem duše společnosti, musí mít aspoň názor na to, jaká agenda se v médiích a v kultuře tlačí prostřednictvím tohoto sektoru.
Grantový systém a „já na bráchismus"
Grantový a dotační systém si vysloužil pověst sponzora neúspěšných a nenavštěvovaných projektů — zato ideologicky správně zakotvených. Zuska tomu říká „já na bráchismus" — klientelismus, kde silné lobby v grantových komisích rozhodují, že příběh lesby je zajímavější než cokoli jiného, co zrovna není dost aktuální. Změnit to v krátkém horizontu nepůjde, systém je prorostlý do nejzazších koutů.
Hlavní překážkou je personální obsazení komisí. Skuteční a kvalitní umělci, vzdělaní a morálně pevní lidé, kteří by do toho měli co říct, do grantových komisí obvykle nejdou — mají vlastní úspěšný profesní život a obětovat ho administrativě se jim nechce. Stejný problém se podle Zusky táhne celým školstvím i politikou. Aby se to změnilo, muselo by ministerstvo začít fungovat jako partner kulturních institucí, ne jako instance určující pravidla shora — a to vyžaduje, aby na ministerstvu seděli erudovaní lidé. Ti ale dělají něco jiného.
Kultura zpátky do genetické výbavy společnosti — přes školství
Vrátit kulturu do genetické výbavy společnosti — kterou si český národ kdysi nesl — je podle Zusky úzce navázáno na školství. Pokud lidé přestávají být vzděláváni ke kultuře a umění, k tomu „rodinnému stříbru", stávají se v této oblasti nevzdělanými. Propojení kultury a školství je jedna z věcí, která by pomohla nejen dlouhodobému vnímání kultury, ale i celkové atmosféře ve společnosti.
Co se týče výběru, kam chodit za kulturou, univerzální návod neexistuje. Vkus má každý jiný. Vyplatí se ale hledat věci, které nejsou zrovna do světa vykřičené a propagované jako „ideologicky v pořádku". V Česku je stále k vidění množství skutečně kvalitního umění, jen se často odehrává tak trochu ve stínu — zatímco na povrch se dostávají věci, jejichž hlavní kvalifikací je vhodný ideologický plášť.
Nová inscenace Pan Theodor Mundstock — temná aktualita
Konkrétní pozvánkou je premiéra z 24. dubna ve secesním divadle v Mladé Boleslavi — činoherní dramatizace románu Ladislava Fukse Pan Theodor Mundstock. Pro Zusku je to prvotina v žánru činoherní dramatizace románu; těžiště jeho práce leží jinde — v baletu a tanečním divadle, příležitostně v opeře nebo režii činoherců.
Předloha je velmi temná a introvertní, absurdní až surrealistická. Odehrává se v Praze za protektorátu a sleduje Žida, který čeká na předvolávací výzvu do koncentračního tábora a z hrůzy z utrpení a smrti se vybičuje k naprosto iracionální „přípravě" na pobyt v lágru. Inscenace pracuje s temnotou předlohy, ale využívá i Fuksovu mystiku a svérázný černý humor — a podle Zusky je nebezpečně aktuální právě dnes.
Závěr: duše společnosti a státní investice, ne dotace
Pohled Petra Zusky na kulturní politiku českého státu se sbíhá do jedné věty: pokud kulturu chápeme jako duši společnosti, je její dnešní upozadění přímou příčinou stavu, v jakém se ta společnost morálně nachází. Jedno procento státního rozpočtu jako mandatorní výdaj, zákon o kultuře, oddělení peněz pro církve, partnerský vztah ministerstva ke kulturním institucím a obnovené napojení kultury na školství — to je program, který by podle něj mohl Popelku přivést z chvostu společnosti zpátky tam, kde by měla stát.
