Milan Knížák — výtvarník, performer, zakladatel avantgardního hnutí Aktual a průkopník českého Fluxu — patří k těm, kdo mluví bez příkras. Ve svém věku (narodil se 1940) si může dovolit říct, co si ostatní jen myslí. A v rozhovoru pro Rádio Universum toho řekl hodně.
Umělecké školy: aktivismus místo svobody
Školy jsou tradičně prvním místem, kde se odráží dobová nálada. Knížák to potvrzuje — ale ne s úlevou. Dnešní umělecké školství je podle něj příliš aktivistické a postrádá skutečnou svobodu. Tam, kde by měl student hledat vlastní cestu a techniku, dostává ideologická vodítka. Umění by mělo být trochu násilnické, bojovné — a dnes se na školách bojuje snad jen s tím, aby nikdo nebyl vyřazen z grantu.
Knížák vzpomíná na systém, který sám zažil: student mohl měnit ateliér, hledat přístup, který mu seděl. Neexistovala jednotná šablona. Dnes jsou školy nivelizované — a to student musí cítit. Výsledkem jsou absolventi, kteří předstírají zájem. Ani si to mnohdy neuvědomují.
Evropská avantgarda a cesta ke svobodě
Umění se v 19. a 20. století vydalo cestou osvobozování. Centrem byl Paříž — odtud se šířily impulsy, které přetvořily celý svět. Erik Satie, John Cage, Fluxus. Knížák sám byl u toho, když se česká avantgarda přihlásila ke světovému proudu — a výsledky byly rovnocenné těm německým nebo francouzským. Umělecké akce, happening, destrukce jako tvůrčí akt.
Dnes se tento impuls vytratil. Umění je plošší, uniformnější. Stát se stal hlavním mecenášem — a tam, kde je mecenáš, je i závislost. Umělci dnes žádají o statut umělce, aby mohli čerpat dávky. Knížák to glosuje s hořkou ironií: on by pod takovým tlakem umělcem nebyl.
Státní podpora a smysl galerie
Knížák je zásadně proti podpoře takzvaného živého umění ze státní kasy. Muzea a galerie mají smysl — uchovávají paměť, studují minulost, dokumentují vývoj. To je legitimní veřejná funkce. Ale dotovat soukromé galerie nebo živé kulturní provoz? To odmítá. Ochotníci dělají divadlo z lásky — a to je v pořádku. Jakmile za tím stojí dotace, mizí vášeň a přichází kalkulace.
Podobně hodnotí Národní galerii po svém odchodu (řídil ji v letech 1999–2011): místo toho, aby divák pochopil, co je české umění a jak se vyvíjelo v kontaktu se světem, narazí na módní aktuální instalace. Národní divadlo by mělo hrát tradiční repertoár. Autorské divadlo je z devadesáti procent naprostá slepá ulička — ne proto, že je autorské, ale proto, že autoři většinou nevědí, co dělají.
Věci bez hodnoty a ztráta paměti
Nikdy v dějinách lidé neměli tolik věcí — a nikdy jim nebyly tak lhostejné. Antikvariáty jsou plné knih za pár korun. Knížák, vášnivý sběratel, to vnímá jako symptom. Knížky se přestaly číst, myšlení se zkracuje na formát SMS zprávy. Čeština se zhoršuje i v každodenních oblastech. Lidé chodí po ulici a koukají do telefonu.
Přirozená atraktivita, touha, napětí — i to prý mizí. Knížák to říká s humorem, ale s vážnou pointou: určitá míra skromnosti a nároku je podmínkou smysluplného života. Ten, kdo chce luxus a spokojí se s tím, co dostane zadarmo, se vzdává vlastní míry.
Rebel musí mít myšlenku. A kreativita není ctnost
Rebelství je dnes módou. Kdo se hodí do role rebela, ten jí hodí bez příčiny. Ale rebel má — nebo by měl mít — myšlenku. Nepřesnou, ale přítomnou. Knížák sám rebeloval s konkrétním záměrem: bořit to, co stálo v cestě živému umění. Dnes se rebelovalo jen proto, aby člověk zapadl.
A pak je tu kreativita — slovo, které se stalo zaklínadlem doby. Za komunismu byla zakázána, dnes je povinná. Knížák ji považuje za projev slabosti: buď talent máte, nebo nemáte. Hledání kreativity je cesta nikam. Inspirace přichází sama, pokud je člověk otevřený — nikoliv proto, že absolvoval kurz kreativního myšlení.
Kýč jako součást světa — a umění jako škola života
Kýč Knížák neodmítá paušálně. Sám ho používal ve své práci. Kýč může být znakem doby, může něco připomínat, vyvolávat — a může být i užitečný. Problém není kýč sám, ale záměna kýče za umění a naopak. Schopnost rozlišit vyžaduje vzdělání a cit — a to se školy přestaly učit.
Umění podle Knížáka učí člověka žít. Ale jen tehdy, když divák přichází vzdělán — skrze historii, výchovu, citlivost ke světu. Kdo se dívá jen na televizní vraždy nebo pořady o vaření, ten se umění uzavírá. A dítě, které nerozpozná nebezpečnost situace, protože nebylo vedeno k vnímání, je výsledkem tohoto systémového selhání.
Přecitlivělost, odpovědnost a nejistota budoucnosti
Dnešní generace se označuje za přecitlivělou — ale Knížák to odmítá. Co vidí, není citlivost, je to psychopatie: neschopnost nést stres, vydávat trauma za citovost. Skutečná citlivost znamená odpovědnost — za vlastní život i za svět kolem. Paradoxně: nikdy jsme toho o světě tolik nevěděli a nikdy jsme o něj měli tak málo zájem.
Na konci rozhovoru přiznává něco neobvyklého: poprvé v životě si neumí představit, jak bude svět vypadat. Vždy měl vizi, představu, směr. Dnes ne. Zažil druhou světovou válku v dětství — a to bylo hrozné. Ale dnes se bojí jinak: ne hrůzy, ale nepředvídatelnosti. A v tom je možná nejpoctivější výpověď celého rozhovoru.
