Mezi rozsudky, které dodnes platí v České republice, jsou i takové, jež v padesátých letech vynesli soudci a navrhli prokurátoři bez řádného právnického vzdělání. Místo univerzity prošli jen krátkým stranickým kurzem. Jejich jména se vázala k trestům smrti i k mnohaletým žalářům – a tyto verdikty nikdy nikdo nezrušil.
Co byla „právnická škola pracujících"
Právnická škola pracujících byla zvláštní typ školy zřízený ministerstvem spravedlnosti na konci čtyřicátých let. Měla v rychlém kurzu vychovat nové prokurátory a soudce z řad „dělnických kádrů". Budoucí prokurátoři, kteří se sami označovali za dělnické prokurátory, procházeli jednoletým kurzem, noví soudci dvouletým.
Podmínkou přijetí bylo členství v KSČ. Přednost přitom měli uchazeči s vyššími stranickými funkcemi – a to bez ohledu na dosažené vzdělání.
Zákon žádal univerzitu, absolventi ji neměli
Přitom tehdejší právo na soudce kladlo jasné nároky. Zákon č. 67/1950 Sb. požadoval po soudci právnické studium. Co se takovým studiem rozumělo, vymezoval zákon č. 323/1948 Sb.: šlo o právnická a státovědecká studia na tuzemské univerzitě, úspěšně složené předepsané státní zkoušky a následnou přípravnou soudcovskou službu.
Výjimku bylo možné udělit jen ve zvlášť závažných služebních důvodech a měla být řádně doložena. Absolventi rychlokurzu však předepsané univerzitní vzdělání nesplňovali – a přesto rozhodovali o životě a smrti obžalovaných.
Pět absolventů, kteří rozhodovali o trestech smrti
Jaroslav Demčák byl vyučený zámečník a svářeč, později vychovatel hornických učňů. Den po skončení tohoto zaměstnání, 1. prosince 1949, nastoupil do dvouleté právnické školy pracujících. Počátkem padesátých let se stal soudcem krajského soudu v Olomouci a v polovině desetiletí předsedou senátu Nejvyššího soudu v Praze. V této roli potvrdil rozsudek smrti nad Josefem Ptákem a dvěma dalšími odsouzenými, stejně jako dlouholeté tresty odnětí svobody pro ostatní.
Jaroslav Adam, původním povoláním nástrojař a absolvent školy z let 1948–1949, byl přidělen ke krajské prokuratuře v Praze. V témže procesu s Josefem Ptákem navrhl trest smrti. Vlastimil Haneška, vyučený zámečník, prošel školou v letech 1950–1951, ale na prokuratuře pracoval už od roku 1950 – přes státní až na generální prokuraturu; i on navrhoval pro Josefa Ptáka trest smrti.
Případ Rechcíglových: matka pykala za útěk muže i syna
Čtvrtým absolventem byl František Janda, rovněž vyučený zámečník (škola 1948–1949). V roce 1960 jako předseda senátu lidového soudu v Mnichově Hradišti uzavřel případ, jehož ústřední postavou byla příslušnice rodiny Rechcíglových, označené dobovým jazykem za „buržoazní".
Marie Rechcíglová byla odsouzena k sedmi letům odnětí svobody. Jejímu manželovi, prvorepublikovému poslanci Miloslavu Rechcíglovi staršímu, se předtím podařilo z Československa uprchnout, stejně jako jejich synovi Miroslavu Rechcíglovi mladšímu. Otec utekl, syn utekl – a soud to „odnesl" na matce. V roce 2010 přitom Senát České republiky udělil Miroslavu Rechcíglovi mladšímu stříbrnou medaili za zásluhy: zasloužil se o Společnost pro vědy a umění ve Spojených státech. Dnes je mu pětadevadesát let a jeho velkým přáním je dožít se rehabilitace své maminky. Stále se to nedaří.
Poprava Jana Křižana a rozsudky, které dodnes platí
Pátý absolvent, Jaroslav David, se po škole aktivně účastnil soudních procesů a navrhoval hrdelní tresty i dlouholeté žaláře. Stalo se tak například v procesu proti Janu Křižanovi a spol., který skončil rozsudkem státního soudu v Brně z roku 1950 a následným potvrzením u Nejvyššího soudu. Jan Křižan a František Boháč byli popraveni, dalších sedm osob dostalo dlouholeté tresty odnětí svobody.
Rozsudky proti rodině Rechcíglových, proti Janu Křižanovi i proti Josefu Ptákovi mají jedno společné: jsou dosud pravomocné. Nikdo je nezměnil.
Postoj ministerstva spravedlnosti
Jak se k věci staví ministerstvo spravedlnosti? Jeho mluvčí Vladimír Řepka na novinářský dotaz uvedl, že problematiku soudců z právnické školy pracujících řešili zákonodárci už v roce 1991: v tehdy přijatém zákoně bylo ustanovení, podle nějž se i tito absolventi považují za soudce. Citovaný paragraf 67 ovšem pouze vysvětluje, za jakých podmínek lze soudce odvolat. Vůbec neřeší, zda absolventi bez předepsaného vzdělání byli v padesátých letech oprávněni posílat lidi na šibenici.
Ministerstvo se případem zabývalo také v přezkumném řízení v agendě stížností pro porušení zákona – porušení zákona ovšem neshledalo, a stížnost proto nepodalo. Dosavadní ministři a ministryně tak odmítají uznat, že lidé bez potřebné právní kvalifikace posílali odsouzené na smrt či na dlouhá léta do vězení a že už samotná absence kvalifikace znamená porušení práva na zákonného soudce.
Na podnět, že vyjádření mluvčího je zavádějící, odpověděl tehdejší ministr spravedlnosti Pavel Blažek pouze tím, že jej projednal s vedoucím tiskového oddělení a tiskovým mluvčím. K zásadní otázce – zda bylo porušeno právo na zákonného soudce – se nevyjádřil. Jeden o voze, druhý o koze.
Závěr: případ není uzavřen
Soud v roce 1960 považoval věc rodiny Rechcíglových za uzavřenou. Důvod pokládat ji za uzavřenou ale neexistuje. Spíš se nabízí poučení z biblického podobenství o vdově a nespravedlivém soudci: byl to soudce, který se nebál Boha ani neměl úctu k lidem, přesto vdově nakonec zjednal právo – jen proto, že za ním chodila tak vytrvale, až ho umořila. Vytrvalost je i tady jediná cesta, jak se domoci spravedlnosti.
