Telefonní podvody dávno přestaly být okrajovým tématem pro důvěřivé důchodce. Ukázal to případ z Hradce Králové, kde jediná zaměstnankyně městské organizace odeslala útočníkům 46 milionů korun. Vedle rychlých útoků přes telefon přitom běží i pomalejší a propracovanější linka: vymyšlené identity, měsíce dopisování a nakonec statisíce poslané člověku, který nikdy neexistoval.
Otázka večera: naletěli byste?
Odpověď skoro každého zní stejně: já bych nepodlehl. Zkušenost s tím, že volá někdo o napadeném účtu nebo o zázračném investičním účtu, má dnes téměř každý a většina lidí ji odbude během několika vteřin. Právě ta samozřejmá jistota je ale ošidná.
Podvodníci jsou totiž především vytrvalí. Hovory trvají dlouho, útočník má připravené odpovědi na námitky a pracuje s časovým tlakem. Stačí, aby se člověk trefil do dne, kdy je oběť v práci zavalená úkoly a nemá prostor přemýšlet. Přesně takhle odeslala matka jedné kamarádky 700 tisíc korun kvůli údajně napadenému účtu, a rozhodně nešlo o nesvéprávnou osobu. Ve zmatku dokáže zazmatkovat i inteligentní člověk.
Nadějná není ani cesta zdokumentovat útok a odnést to na policii. Na internetu koluje řada videí, kde oběť celý hovor nahrála, sepsala a předala orgánům, a odpovědí bylo doporučení přijít, až se něco stane. Přitom pokus o trestný čin je trestný stejně jako čin dokonaný, takže prověřování mělo začít okamžitě.
Rekordních 46 milionů odešlo z městské organizace
Titulek působí jako překlep: jedna zaměstnankyně poslala podvodníkům 46 milionů. Nešlo přitom o městskou pokladnu v doslovném smyslu. Peníze zmizely z účtů Správy nemovitostí Hradec Králové, tedy příspěvkové organizace města. Útočníci se vydávali za kriminalisty a pracovníky České národní banky a tlačili na zaměstnankyni několik dní v řadě. Ta nakonec obešla vnitřní kontrolní postupy a prostředky odeslala na cizí účty bez vědomí vedení, kolegů i města.
Policie mluví o největší škodě, jakou tento typ útoku v tuzemsku způsobil. Ředitelka organizace na místo rezignovala a radnice spustila prověrku kontrolních mechanismů ve všech svých organizacích. Ministerstvo vnitra přitom na sérii útoků mířících právě na zaměstnance úřadů a samospráv upozorňovalo.
U takové částky se pochopitelně nabízí i otázka po spolupachateli uvnitř organizace. U organizovaného podvodu bývá pomocník zevnitř spíš pravidlem než výjimkou a policie musí s touto verzí pracovat. Dosud zjištěné okolnosti ale ukazují jinam: na několikadenní psychický nátlak a na to, že vysoké částky mohla dotyčná odesílat prakticky bez kontroly. Což je samo o sobě zjištění, které by mělo znervóznět každou další radnici. Zaplatit 46 milionů jeden týden a padesát další znamená, že by během několika týdnů protekla miliarda.
Peníze zmizí dřív, než si oběť stačí uvědomit, co se stalo
Šance, že oběť dostane peníze zpátky, je mizivá. Call centra fungují jako průmyslové provozy, značná část jich sídlí na Ukrajině a jejich součástí je připravená infrastruktura na okamžité rozesílání peněz dál. Prostředky se během minut převedou mimo Evropu, typicky do Asie, a od té chvíle je stopování v podstatě marné. Vrátit se může zlomek, spíš nic.
Nefunguje ani rozšířená představa, že platbu lze do 24 hodin odvolat. Převod zadaný a potvrzený v internetovém bankovnictví se prostě zastavit nedá.
Vedle telefonátů běží i vlny falešných e-mailů rozesílaných jménem bank, které oběti straší ztrátou peněz. A existuje varianta úplně bez techniky: oběť je instruována, aby si vybrala hotovost na pobočce a předala ji proti podpisu kurýrovi. Takhle jedna z okradených žen přišla o 220 tisíc korun.
AML dusí slušné klienty, podvodníky nezastaví
Nejzajímavější na celém jevu je mechanismus, kterým peníze projdou finančním systémem. Kdo dnes zakládá účet nebo sjednává produkt navázaný na drahé kovy, prochází striktním režimem podle pravidel proti praní špinavých peněz: fotografie občanky, pas, desítky doplňujících otázek. U podvodných transakcí se ovšem tentýž režim míjí účinkem.
Model je jednoduchý. Bílí koně, zpravidla cizinci, založí v Česku účet. Na ten přijdou vylákané peníze, obratem se přepošlou dál a účet se zruší nebo zůstane prázdný. Zátěž z regulace tak nese běžný klient, zatímco útočníkovi nezabrání v ničem.
Dohazovačství místo seznamek
Protipólem anonymních seznamek je služba, kterou do Česka přinesla Kristýna Mertlová, dříve Kočí a v minulosti poslankyně. Profesionální dohazování, tedy matchmaking, znala z Paříže, kde je běžnou součástí trhu. Chtěla si ho původně koupit sama pro sebe, jenže zjistila, že v Česku nikdo nenabízí diskrétní službu s předvýběrem a s ověřenými protějšky.
Okolí ji od nápadu odrazovalo s tím, že česká ekonomika na takovou službu není zralá. Nakonec ji rozjela s manželem, pojistným matematikem s doktorátem z matematicko-fyzikální fakulty, kterého potkala přes online seznamku. Ten podnikání financoval a k tomu vyvinul algoritmus párování klientů.
Rozdíl proti anonymnímu seznamování je přitom přesně ten, o který jde v celém dnešním tématu: na jedné straně ověřený člověk z předvýběru, na druhé straně profil, za kterým může sedět kdokoli.
Kdy banka zareaguje a kdy ne
Běžná praxe ukazuje, jak nerovnoměrně kontrolní mechanismy fungují. Jednomu z klientů banka odmítla první pokus o výběr hotovosti na Ukrajině a během minuty volala, jestli to byl skutečně on. Napodruhé už výběr prošel bez problému. Podobně proběhla kontrola při výběru peněz v Las Vegas.
Spouštěčem je tedy riziková destinace, ne logika samotné transakce. A u hradeckého případu se nabízí i námitka, že úředník s podpisovým právem prostě platby posílá, protože je to jeho práce. Jenže mezi fakturou za veřejné osvětlení a osmimístnou částkou je rozdíl, který by měl systém rozeznat.
Lékař z Afghánistánu, který nikdy nepřijel
Druhá kategorie podvodů je pomalejší a mnohem krutější. Osamělá starší žena se na dálku zamiluje do amerického lékaře působícího v Afghánistánu. Komunikace jde přes překladač, fotografie působí důvěryhodně, protože je jich celá série a nechybí ani snímek s fonendoskopem. Příběh do sebe zapadá: výplatu prý dostává v hotovosti a všechny peníze přiveze, jen zrovna potřebuje uhradit platby ze svého účtu. Když se žena zeptá, jestli má někoho v Americe, dozví se, že manželka zemřela na rakovinu a on se už chce vrátit do země svých předků. Celkem odešlo přes 300 tisíc korun.
Za těmito profily stojí sofistikované týmy, které identity vyrábějí sériově. Když nestačí fotografie, přidají se hlasové zprávy a krátká videa se vzkazem na jméno oběti. Stejná mašinerie funguje i obráceně: oslovit muže dokáže třeba žena vydávající se za pilotku cizí armády, která se potřebuje vyplatit ze služby, a pak už spolu budou šťastně žít.
Nejhorší na tom je reakce okolí. Když se oběti někdo pokusí vysvětlit, co se děje, nepřijme to. Místo úlevy přijde pláč a výčitka, že jí nikdo nepřeje trochu štěstí po letech práce a po smrti manžela. Televizní reportáže popsaly i případ hospodářky z mateřské školy na Olomoucku, která poslala všechno, co na účtu bylo, a před kamerou mluvila o tom, že konečně našla štěstí.
Jak si podvodníci vybírají oběti
První síto probíhá na sociálních sítích. Z veřejných profilů se dá odhadnout věk, rodinná situace i míra osamělosti, tedy přesně to, co útočník potřebuje vědět, než začne psát. Pak nastupuje čistá statistika: oslovit dost lidí, počítat s tím, že zareaguje jen část, a z té části že zaplatí zlomek.
Vybírají se země s bohatší populací. Česko i Polsko do té skupiny patří, chudší státy se vynechávají, protože se nevyplatí. Statisticky převažují ženy mezi padesáti a šedesáti lety, které jsou dlouho samy. Muži ale imunní nejsou, jen se na ně nasazuje těžší munice, protože samotná fotografie u nich nestačí.
Roli hraje i denní doba. Nejčastěji lidé podléhají večer, kdy je člověk sám, den je za ním a odolnost nejnižší. Chladná logická úvaha v takové chvíli nefunguje, protože rozhodnutí nedělá rozum, ale emoce.
Proč taková platba projde kontrolami
Intuice říká, že převod zadaný v deset večer na podivný zahraniční účet musí systém zachytit. Jenže peníze nikdy nekončí na afghánském účtu. Cílem bývá zcela běžný evropský nebo americký účet, platba je zadaná, potvrzená a formálně v naprostém pořádku, takže kontrolními mechanismy projde bez zaváhání.
Banky si navíc informace o podezřelých účtech mezi sebou automaticky nepředávají. Blokace přichází až ve chvíli, kdy někdo podá trestní oznámení a orgány banky v dané zemi informují, což bývá o několik převodů později. Občas zafunguje pozorný bankéř, který zavolá a zeptá se na účel platby. Jenže oběť, která je v tu chvíli přesvědčená, že zachraňuje peníze nebo lásku, ho bez zaváhání ujistí, že je všechno v pořádku.
Summit NATO a Trumpových pět procent
Rostoucí obranné výdaje se dají číst jako důkaz, že Evropa přijímá odpovědnost za vlastní bezpečnost. Petr Drulák čte poslední summit NATO jinak, totiž jako demonstraci evropské loajality vůči Spojeným státům. Donald Trump podle jeho popisu hned po příletu naznačil, že vlastně neví, proč přijel, že je to banda nevděčníků a že nebýt hostitele Erdogana, který ho má rád, nejel by vůbec. Tím byl nastaven tón a evropští představitelé se předháněli v ujišťování, že je největší státník světa, že v jeho rukou je světový mír a že svou vděčnost projeví zakázkami pro americké zbrojaře. Podobně vyzněl i dřívější summit v Haagu.
Trumpa přitom může bavit sledovat, jak se před ním plazí politici, kteří doma neustále varují před populisty, zatímco na mezinárodní scéně stojí před tím největším. V jedné věci je ale nesporně úspěšný. Za jeho prvního mandátu se mluvilo o dvou procentech HDP a řada zemí včetně Německa a České republiky je odmítala. Dnes zaznívá pět procent, tedy více než dvojnásobek předchozí mantry a stovky miliard navíc, a evropské státy to odkývávají.
Většina to bere jako přečkání zbývajících dvou a půl roku s tím, že potom bude všechno jinak. Jediné Španělsko se staví otevřeně na odpor. Je v tom upřímnější i odvážnější zároveň a jeho premiérovi se to doma může politicky vyplatit, protože se profiluje jako jediný hlas proti Američanům.
Vrácený dar a nálepka toxická osoba
Na crowdfundingovém portálu běžela sbírka na novou desku Roberta Křesťana a Druhé trávy, kterou kapela natáčela ve Spojených státech. Jeden z dárců poslal tři tisíce korun z čirého obdivu k písničkáři, na jehož koncerty chodil od svých čtrnácti let, a vůbec si nevšiml, že podporovatelé mají být uvedeni na přebalu desky. Peníze odeslal a zapomněl na ně.
O několik měsíců později zprostředkoval společný známý telefonát s manažerem kapely. Sdělení znělo, že muzikanti mají pocit, že dárce je toxická osoba, a proto by mu desku poslali a tři tisíce vrátili. Odpověď byla stručná: desku i peníze si nechte.
Přirovnání ke žluté hvězdě je silné, princip nálepkování lidí na lepší a horší ale sedí. Není přitom podstatné, jestli s nápadem přišla kapela, nebo manažer. Rozhodovat měl ten, na koho lidé na koncerty chodí, a jestli o věci vůbec věděl, zůstává otevřené. Řada umělců má obecně sklon přiklánět se k tomu, co je zrovna považováno za správnou stranu, a imunních je menšina. Výsledkem je umělé a iracionální dělení vlastních fanoušků na dvě poloviny.
Opačný zážitek: návštěva u Ivana Mládka
Přesně opačnou zkušeností byla návštěva u Ivana Mládka spojená s koupí obrazu malovaného na míru se zlatým motivem. Původně plánovaná hodina se protáhla na dvě a řeč přišla i na tohle téma. Mládek sám mluvil o tom, že hádky kvůli politice nejsou v ničím zájmu a že vůbec nechápe, proč se hudebníci pouštějí do rozdělování svých fanoušků na dvě poloviny.
Jeho síla je v tom, že kolem sebe dokáže dlouhodobě udržet partu silných osobností, z nichž každá by sama o sobě byla výrazná figura. Drží je pohromadě kombinace kamarádství a přirozené autority. Kdo s ním strávil celý natáčecí den, tomu dojde, že tam prostě rád zůstane déle, než původně plánoval.
Chat Control znovu prošel, proti bylo jen Maďarsko
Česko znovu podpořilo takzvaný Chat Control 1, tedy výjimku z pravidel o soukromí elektronické komunikace, která poskytovatelům umožňuje dobrovolně kontrolovat obsah kvůli odhalování materiálů se sexuálním zneužíváním dětí. Ve schválené podobě se výjimka nevztahuje na koncově šifrované služby. Pro hlasovalo pětadvacet členských států, proti se postavilo jediné Maďarsko a Belgie se zdržela.
Miroslav Korecký označil výsledek za smutnou zprávu především proto, že SPD i Motoristé šli do voleb s příslibem, že podobné fízlovské metody v žádném případě nepodpoří a budou jim bránit za každou cenu. Argument o ochraně dětí považuje za záminku a přirovnává ho k tomu, že bychom chtěli zabránit vraždám tím, že policie bude chodit do bytů kontrolovat, jestli lidé nemají doma příliš ostré nože.
Nabízí se i obrácené čtení. Čím víc podobných nesmyslů projde, tím dřív se celá konstrukce sesype, protože nad hlavu si sahají i skalní příznivci Evropské unie a hlavu do dlaní chytají i Piráti, kteří by za Brusel jinak dali duši. Stačí, aby si v Bruselu ještě párkrát někdo ráno řekl, co bude dnes regulovat, a z domečku se vytáhne další karta.
Bizarní je i původ návrhu. Přichází z Evropské komise, jejíž šéfka odmítala zveřejnit textové zprávy s výrobcem vakcín z doby covidu. Kdo chce skenovat cizí zprávy, měl by umět ukázat vlastní.
Závěr
Společným jmenovatelem celého večera je jednoduchá věc: útok nikdy nemíří na rozum, ale na emoci nebo na dobrý úmysl. Falešný policista pracuje se strachem a časovým tlakem, vymyšlený lékař z Afghánistánu s osamělostí a nadějí, plošné skenování soukromých zpráv s ochranou dětí. Ve všech třech případech přitom platí, že kontrolní mechanismy, na které spoléháme, zafungují až ve chvíli, kdy je pozdě.
Obrana je nudná a proto se špatně prodává. Zpomalit, ověřit si druhou stranu jiným kanálem než tím, kterým vás oslovila, a nepočítat s tím, že to za nás zachytí banka, úřad nebo systém. A hlavně nepodléhat pocitu, že zrovna mně se to stát nemůže. Právě ten je na začátku většiny takových příběhů.
