Otevřená výpověď Jaroslava Grünwalda nahlíží do prostředí, které z české veřejné debaty po desetiletí mizí: organizované dětské prostituce v Praze 90. let. Jako jedenáctiletý chlapec se přes pražskou partu vrstevníků dostal do sítě, v níž zahraniční klientela platila vysoké částky za sex s nezletilými. Mluví o pravidelných klientech z Kalifornie, o luxusních pronajatých apartmánech, o herně v centru Prahy, kam docházeli policisté placení za krytí, i o pozdějším přesunu celého trhu na telefony a penziony. Svou výpověď uzavírá tezí, která stojí za vážnou pozornost: praktiky neustaly, jen se přesunuly na internet.
Klouček, který nevěděl, že stojí na šikmé ploše
Grünwald popisuje, že v jedenácti letech nevnímal vůbec jako šikmou plochu to, co dělal. Pocházel z pražské rodiny nižší střední vrstvy, fyzicky a materiálně nic zásadního neměl strádat, ale poté, co se rodina přestěhovala ze Smíchova na Pankrác, seznámil se ve fotbalovém klubu Podolí Praha s chlapcem, který ho přivedl do party z okolí. Vrstevníci o pár let starší — kolem dvanácti, třinácti let — už nějakou dobu „chodili" do herny, kde za drobné peníze dělali společnost zahraničním klientům. Pro chlapce to začalo nenápadně: cizinec přijde, koupí cigarety, dá pětikorunu na automat, nic víc.
Postupně k tomu přicházely další informace — že peníze mohou být daleko větší, že to ostatní kluci dělají, že se to dá „vydržet". Atraktivita pro Grünwalda spočívala v zážitcích, ne v majetku: tisícikoruna utracená za laser game, kino, McDonald's, taxíky. Materiální věci si nenosil domů, takže rodiče dlouho neměli důvod cokoli odhalit. Když si koupil PlayStation, řekl matce, že ho s kamarádem vyměnil za hru. Domnívá se zpětně, že nebyl schopen rozlišit, že muži, k nimž chodil, dělají něco nezákonného — apriorně si vykládal jako špatného především sebe a roli klientů si nedomýšlel.
Jak rozsáhlá síť fungovala v 90. letech
Z výpovědi vystupuje obraz dobře organizovaného trhu. Klientela byla podle Grünwalda mezinárodní a často vysoce postavená — zmiňuje soudce a politiky. Jeho nejstálejší klient byl muž z Kalifornie, který si v Praze pronajímal luxusní apartmány a pravidelně se vracel na čtrnáct dní, měsíc, dva měsíce. Někteří klienti nepožadovali pohlavní styk vůbec — chlapci s nimi v bytech několik dní hráli videohry, brali drogy, pili. Každý dostal kolem pěti tisíc korun. Grünwald si zpětně vykládá, že si tím tito klienti kupovali mlčenlivost: dítě, které má zábavu, peníze, drogy a žádné povinnosti, nemá zájem cokoli prozradit.
V přímém ohrožení se ocitl pouze jednou. Starší známý ho s jiným kamarádem nasměroval do dodávky s cizinci, kteří údajně chtěli odjet do Německa. Po více než dvou hodinách jízdy se chlapci dotázali, kdy se vrátí — a teprve po velkém odporu řidiče se podařilo otočit. Onoho známého poté Grünwald nikdy znovu neviděl, ačkoli bydlel ve stejné čtvrti. Sám to označuje za pravděpodobně blízké minutí únosu. Jinak naopak zdůrazňuje, že žádný z pravidelných klientů ho nikdy nepřivedl do bezvědomí ani nezneužil nad rámec dohodnutého — pravidelní klienti měli zjevně zájem na tom, aby si dětský zdroj příjmu nepoškodili.
Policisté v herně a tichá tolerance
Klíčovým, byť nevyšetřeným bodem výpovědi je policejní přítomnost v herně, kde chlapci čekali na klienty. Podle Grünwalda do podniku pravidelně chodili policisté — některé si dodnes pamatuje jménem i podobou. Šikanovali a fyzicky napadali chlapce, brali jim peníze, opilí je mlátili a věděli, že „šlapky" to nikomu neoznámí. Sám se domnívá, že nešlo o pedofily, ale o příjemce peněz od klientů za to, aby celý provoz kryli. Otázka, do jaké míry policie skutečně vyšetřovala a do jaké míry byla součástí krytí, zůstává v jeho podání otevřená — ale zkušenost má jednoznačnou: policie o praktikách informovaná byla.
Česko a Thajsko jako prim v dětské prostituci
Z prostředí klientů Grünwald postupně vyrozuměl, že Česká republika spolu s Thajskem v 90. letech kralovaly trhu s dětskou homosexuální prostitucí — jak v dostupnosti, tak v ceně. České děti byly podle něj mezi zahraničními klienty nejhledanější a zároveň finančně nejvýhodnější. Před nedávnem zhlédl dokument o stejné generaci chlapců, mezi nimiž některé i poznal; ti popisovali, že pro německé klienty byla v té době Praha cenově extrémně dostupná oproti tomu, co museli platit doma.
Grünwald je přesvědčen, že situace se v podstatě nezměnila. Mohlo se mírně srovnat cenové rozpětí se západem, mohly přibýt další státy, ale jádro zůstává: u nás se za relativně nízké částky stále dostanete k tomu, k čemu byste se v jiných zemích dostávali za výrazně více peněz. Aktualizovanou zkušenost má i ze své současné práce — k Grünwaldovi přicházejí lidé, kteří se mu jako jednomu z prvních otevřou s vlastní zkušeností, protože vědí, že nebude odsuzovat. Z těchto rozhovorů vyvozuje, že trh se přesunul z ulic a heren především na internet.
Jak to prasklo a co se stalo se sítí
Konec první etapy přišel zcela mimo Grünwaldovo očekávání. Pro chlapce přišla do školy kriminalistka, odvezla ho bez vědomí rodiny, bez přítomnosti pracovníka sociální péče a postavila ho před tvrdý výslech s tvrzením, že už všechno vědí. Ve strachu a šoku potvrdil to, co paní vypočítala — Grünwald sám zpětně odhaduje, že jen zlomek odpovídal realitě — a přidal několik dalších informací, které tušil. Označuje se za jednoho z prvních, na koho tento postup policie vyzkoušela a vyšlo jí to. Zranitelnost spočívala v tom, že jako dvanáctiletý měl strach ze všech stran: ze starších kamarádů, kteří přijdou o klienty, z reakce rodičů, kterým paní slíbila, že se nedozvědí (později se ukázalo, že to byla lež).
K soudu nakonec přiznal dva nebo tři klienty — všichni ze skupiny, kde nepatřili k jeho stálým či nejlukrativnějším. Sítě se to dotklo jen okrajově: „odsekl se drobounký segment, hned bylo nahrazeno něčím jiným," říká. Po krátkém útlumu se hlavní část trhu přesunula z heren a hlavního nádraží na telefonní čísla a do penzionů, které měly podle Grünwalda v České republice existovat výhradně za tímto účelem. Sám pokračoval dál, ale už jen u svých stálých klientů, kteří v této první vlně nepadli.
Co zůstává a co se přesunulo
Grünwald se dnes věnuje hlubinné psychologii a duchovním naukám a vlastní zkušenost předává v podcastu i v individuální práci s lidmi. Strach z toho, že by se mu zbylí klienti — jejichž jména nikdy nevyslovil — pomstili, podle svých slov nemá: počítá, že většina z nich už nežije, nebo jsou velmi staří. Síť, ve které jako dítě pracoval, podle něj nezanikla. Jen se přesunula z viditelných míst do internetových kanálů a do diskrétnějších forem. Pojem „dětská prostituce" si české veřejné prostředí spojuje primárně se zahraniční kazuistikou (Epstein, americké procesy) — Grünwaldova výpověď z 90. let v Praze připomíná, že podobné struktury fungovaly i tady, jen o nich nikdo systematicky nemluvil.
Závěr
Výpověď Jaroslava Grünwalda je jedním z mála dostupných osobních svědectví o pražské scéně dětské prostituce 90. let — okruhu, který nikdy nebyl plně vyšetřen. Z chlapcovy perspektivy vykresluje obraz dobře platící mezinárodní klientely, krytí ze strany policie, herny jako uzlu, kde se kontakty navazovaly, a sítě, která i po dílčím zásahu pokračovala dál v jiných formách. Pro českou debatu o ochraně dětí, dnes vedenou primárně kolem online prostředí a kauz typu Epstein, je to věcný a důležitý vnitřní pohled na to, co se odehrávalo tady.
