Trumpův poker u Hormuzu: Jak hrozba válečným zločinem přinutila Írán otevřít nejdůležitější úžinu světa

Washington/Teherán, 8. dubna 2026 — Dvě hodiny před vypršením ultimáta stály tisíce Íránců v lidských řetězech kolem elektráren a mostů. Čekali na bomby, které nikdy nedopadly. Americký prezident Donald Trump totiž v posledním okamžiku přijal dvoutýdenní příměří výměnou za otevření Hormuzského průlivu — strategické tepny, kudy proudí pětina světové ropy.¹ Místo války přišla dohoda, která nemá v moderních dějinách námořní dopravy obdobu: Írán a Omán získají právo vybírat poplatky za průjezd lodí, přestože mezinárodní právo takovou praxi výslovně zakazuje.²

Příběh posledních čtyřiceti osmi hodin je studií o tom, jak daleko je současná americká administrativa ochotná zajít v rétorice — a jak rychle dokáže od ní ustoupit, když protistrana odmítne couvnout jako první.

I. Úterní ultimátum

V neděli 5. dubna zveřejnil Trump na sociální síti Truth Social příspěvek, který otřásl diplomatickými kruhy po celém světě. Úterý označil za „Den elektráren a Den mostů v jednom" a pokračoval vulgaritami, které se v prezidentské komunikaci objevují málokdy i podle standardů jeho vlastní administrativy.³ O den později upřesnil lhůtu: úterý, 20:00 východního času. Prohlásil, že americká armáda má plán na „kompletní demolici každého mostu a každé elektrárny v Íránu do půlnoci".⁴

Reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Demokratičtí zákonodárci, představitelé OSN i právní analytici shodně upozornili, že plošné bombardování civilní infrastruktury představuje porušení Ženevských úmluv.⁵ Článek 147 Čtvrté ženevské úmluvy kvalifikuje „rozsáhlé ničení majetku, které není ospravedlněno vojenskou nutností", jako válečný zločin.⁶ Analytici z Just Security při New York University podrobili Trumpovy hrozby čtyřem právním testům vyplývajícím ze Ženevských úmluv — každý z nich potvrdil, že plánované údery by naplnily definici válečného zločinu.⁷

Írán odpověděl symbolicky, ale účinně. Tajemník Nejvyšší rady mládeže a adolescentů Alírezá Rahímí vyzval „všechny mladé lidi, sportovce, umělce, studenty i profesory", aby ve 14:00 místního času vytvořili lidské řetězy kolem klíčové energetické infrastruktury.⁸ Videa ze sociálních sítí zachytila stovky Íránců s vlajkami před elektrárnami v Tabrízu, Ahvázu a Kazeroonu i na mostech v Dezfúlu.⁹ Výpočet byl prostý: budou Američané bombardovat civilisty živě před kamerami celého světa?

II. Pákistánský kanál

Zatímco se svět soustředil na rétoriku, skutečná diplomacie probíhala po tichých linkách. Pákistánský premiér Šahbáz Šaríf nabídl Washingtonu i Teheránu jednoduchou formuli: dvoutýdenní příměří výměnou za otevření průlivu na stejné období.¹⁰ Írán předložil desetibodový mírový plán zahrnující stažení amerických bojových sil z regionálních základen, zrušení všech sankcí, uvolnění zmrazených aktiv a plnou náhradu válečných škod.¹¹

Trump plán označil za „významný, ale ne dost dobrý".¹² Přesto ho o pár hodin později přijal jako „práce schopný základ" a vyhlásil dvoutýdenní pozastavení úderů.¹³ Írán souhlasil s otevřením průlivu „pod koordinací íránských ozbrojených sil" — formulace, která Teheránu umožňuje prezentovat ústupek jako výkon suverenity, nikoli jako kapitulaci.¹⁴

Šaríf pozval obě delegace na pátek 10. dubna do Islámábádu k dalšímu jednání.¹⁵ Trhy zareagovaly okamžitě: cena americké ropy WTI klesla o více než patnáct procent pod hranici 96 dolarů za barel — největší jednodenní propad od války v Perském zálivu v roce 1991.¹⁶ Termínové kontrakty na index S&P 500 vyskočily o 2,5 procenta, Dow Jones přidal tisíc bodů.¹⁷

III. Mýtné na volném moři

Nejpozoruhodnějším prvkem dohody je zavedení tranzitních poplatků za průjezd Hormuzským průlivem. Írán požaduje od tankerů částky od stovek tisíc až po dva miliony dolarů za jednu cestu, přičemž výše závisí na typu plavidla, nákladu a dalších podmínkách.¹⁸ Omán má vystupovat jako neutrální garant a inkasovat svůj podíl.¹⁹

Z pohledu mezinárodního práva je taková praxe na hraně legality. Úmluva OSN o mořském právu (UNCLOS) v článku 38 zakotvuje právo tranzitního průjezdu mezinárodními úžinami, které nemůže být přerušeno ani pozastaveno.²⁰ Článek 26 výslovně zakazuje pobřežním státům vybírat poplatky za samotný průjezd — povoluje pouze úhradu nákladů za konkrétní poskytnuté služby, jako je pilotáž nebo vlečení.²¹

Írán nicméně tvrdí, že nejde o poplatek za průjezd, nýbrž o „poplatek za bezpečnost a dohled". Íránský náměstek ministra zahraničí Kázem Gharíbábádí oznámil, že Teherán připravuje s Ománem protokol, podle něhož budou lodě potřebovat povolení a licence k průjezdu.²² Analytici z Foreign Policy přirovnali tento systém k mafiánskému výpalnictví: Írán vybírá peníze za „ochranu" lodí před hrozbou, kterou sám vytvořil.²³

Bloomberg zjistil, že Írán přijímal platby v jüanech a kryptoměnách za bezpečný průjezd ještě před formalizací dohody. Lodě dostávaly tajné kódy, které jim zajišťovaly nerušenou plavbu.²⁴ Zavedení poplatků tak nepředstavuje novinku — pouze legalizaci stávajícího stavu.

IV. Netanjahu: Válka jako pojistka

Izraelský premiér Benjamin Netanjahu příměří s Íránem formálně podpořil, ale okamžitě dodal klíčovou výhradu: příměří se podle něj nevztahuje na Libanon.²⁵ Boje s Hizballáhem pokračují. Pákistánský premiér Šaríf přitom tvrdí pravý opak — že Libanon je součástí dohody a mezi Izraelem a Hizballáhem platí okamžité příměří.²⁶ Tato nejasnost může celý kompromis pohřbít.

Netanjahuův postoj nelze pochopit bez kontextu jeho korupčního procesu. Premiér čelí obvinění ze tří kauz: v případu 1000 z přijímání darů v hodnotě přes 700 tisíc šekelů od hollywoodského producenta Arnona Milčana; v případu 2000 z pokusu o dohodu s vydavatelem deníku Jedi'ot Acharonot o příznivém mediálním pokrytí; a v případu 4000, nejzávažnějším ze všech, z úplatkářství — měl schvalovat regulační rozhodnutí ve prospěch telekomunikačního magnáta Šaula Elovitče výměnou za pozitivní zpravodajství serveru Walla.²⁷

V březnu 2026 Netanjahu veřejně vyzval prezidenta Herzoga, aby ukončil „absurdní cirkus" jeho procesu.²⁸ Válečný stav mu dlouhodobě slouží jako argument pro odkládání soudních jednání. Mír by ho připravil o hlavní obhajobu — tvrzení, že se nemůže plně věnovat soudu, protože řeší existenční hrozby pro stát. Pro Netanjahua tak každý den bojů představuje den, kdy soud čeká.

V. Vzájemně zaručená destrukce

Trumpovo ultimátum nebylo odvoláno z humanity. Bylo odvoláno z pragmatického výpočtu, jehož výsledek americká administrativa znala dříve, než prezident stiskl tlačítko „odeslat" na Truth Socialu. Írán totiž během konfliktu opakovaně demonstroval schopnost — a ochotu — zasáhnout civilní infrastrukturu amerických spojenců v Perském zálivu.

Již 8. března poškodil íránský dron odsolovací zařízení v Bahrajnu, čímž narušil zásobování pitnou vodou v desítkách vesnic.³¹ Na začátku dubna pak íránské drony zasáhly dvě elektrárny s odsolovacími jednotkami v Kuvajtu a způsobily požáry v ropných zařízeních.³² Zhruba sto milionů lidí v zemích Perského zálivu závisí na odsolovacích závodech — bez nich by v Kuvajtu, Kataru a Spojených arabských emirátech prakticky nebylo možné žít.³³

Íránská strana přitom jasně naznačila, že dosavadní útoky byly jen ukázkou. Ministr zahraničí Abbás Araghchí prohlásil, že údery na zálivovou infrastrukturu představovaly „zlomek" íránských schopností, a pohrozil „nulovým omezením", pokud by USA zaútočily na íránské energetické zdroje.³⁴ Předseda íránského parlamentu Mohammad Báqer Ghálíbáf šel ještě dál: „Životně důležitá infrastruktura i energetická a ropná infrastruktura celého regionu bude považována za legitimní cíl a bude nevratně zničena."³⁵

Scénář byl tedy jasný. Plošné bombardování íránských elektráren a mostů by spustilo masivní odvetný úder na odsolovací závody v Saúdské Arábii, Spojených arabských emirátech, Bahrajnu a Kuvajtu. Rijád, Dubaj a Kuvajt by čelily kolapsu zásobování pitnou vodou v řádu dnů — katastrofě potenciálně horší než samotné uzavření Hormuzu. Írán by válku prohrál, ale stáhl by s sebou do propasti nejbohatší americké spojence v regionu. Trumpův tým tuto rovnici evidentně vyhodnotil jako příliš drahou za jakékoli „vítězství".

VI. Anatomie vyjednávání podle Trumpa

Celá epizoda představuje učebnicový příklad vyjednávací strategie, kterou Trump uplatňuje od osmdesátých let: maximální nátlak, šokující rétorika, rychlý ústup a prezentace jakéhokoli výsledku jako triumfu. V rozhovoru pro Fox News v neděli Trump prohlásil, že zvažoval „vyhodit všechno do povětří a převzít kontrolu nad ropou".²⁹ Během několika hodin však přijal kompromis, který ponechává íránský režim nedotčený a navíc mu přiznává nový příjem.

Z hlediska výsledku si obě strany mohou nárokovat vítězství. Írán otevřel průliv, ale za vlastních podmínek — pod koordinací svých ozbrojených sil a s tranzitními poplatky, které mu mohou přinést miliardy dolarů ročně. Trump může tvrdit, že průliv otevřel bez dalších amerických obětí a že cena ropy spadla.³⁰ Pákistán si připsal roli regionálního zprostředkovatele míru.

Otázka je, zda tato architektura přežije čtrnáct dní. Islámábádská jednání musí vyřešit minimálně tři zásadní body: osud amerických sankcí, budoucnost libanonského konfliktu a právní rámec tranzitních poplatků, který obstojí před mezinárodním právem. Pokud se některý z těchto uzlů nepodaří rozvázat, svět se za dva týdny vrátí přesně tam, kde byl v pondělí večer — s ultimátem, lidskými řetězy a cenou ropy mířící ke dvěma stům dolarů za barel.

Závěr

Hormuzská krize odhaluje novou logiku mezinárodních vztahů, v níž se hranice mezi vyjednáváním a vydíráním stírají. Trump hrozil válečným zločinem a ustoupil. Írán blokoval globální obchod a dostal zaplaceno. Netanjahu podporuje mír na jedné frontě a vede válku na druhé. Mezinárodní právo — ať už Ženevské úmluvy, nebo UNCLOS — zůstává relevantní jen do té míry, do jaké ho někdo hodlá vymáhat.

Pro miliardy lidí závislých na ropě z Perského zálivu je dvoutýdenní příměří úlevou. Pro odborníky na mezinárodní právo je precedentem, který může otevřít Pandořinu skříňku: pokud Írán smí vybírat mýtné v Hormuzském průlivu, co zabrání Egyptu zdvojnásobit poplatky za Suezský průplav nebo Turecku zavést nové clo v Bosporské úžině?

Odpovědi přijdou z Islámábádu. Svět zatím může dýchat — ale jen dva týdny.