Zatímco veřejná debata se točí kolem letních malicherností, na energetických trzích se odehrává něco podstatně nepříjemnějšího. Plyn i ropa zdražují, situace v Hormuzském průlivu se nezlepšuje, ale eskaluje, a evropské zásobníky jsou před zimou nezvykle prázdné. Kombinace obojího může přinést dokonalou bouři.
Cena plynu vystřelila na šedesát eur
Měsíční kontrakt na plyn v obchodním uzlu TTF v Rotterdamu se dostal na 60 eur za megawatthodinu. Ještě nedávno se přitom obchodoval kolem 54 eur — dynamika růstu je tedy značná. Na křivce je téměř přesně identifikovatelné, co se kdy stalo: úvodní skok o dvacet eur na přelomu února a března, pak pohoří modelované vývojem v politice. Kdykoli se rýsovala mírová dohoda, ceny povolily; takzvaný pákistánský mír ovšem vydržel sotva jeden den.
Zlom přišel na začátku července. Obchodníci odložili růžové brýle a chtějí vidět realitu — všímají si prázdných zásobníků v Evropě a toho, že veškeré snahy o dohodu troskotají. A hlavně: že dohoda svým způsobem ani není možná. Musel by se vyřešit jaderný program i režim proplouvání Hormuzským průlivem. Jenže jde o mezinárodní vody, kde se historicky nevybírá — na rozdíl od uměle vybudovaných průplavů, kde se poplatky vybírat smí.
Nejvyšší letní cena za čtyři roky
Podobná situace tady za poslední čtyři roky nebyla. Letní cena je nejvyšší za čtyři roky — a to je podstatné, protože cenové zuby z minulosti připadaly na podzim a zimu, tedy na období vysoké spotřeby. Srovnání s extrémem z roku 2022 sice pořád vychází příznivě, ale tehdejší situace byla dána fyzickým nedostatkem: Německo mělo něco kolem padesáti až pětapadesáti procent závislosti na ruském plynu, Nord Stream byl fyzicky odstřelený a zásobníky relativně prázdné. Dnes je závislost na Rusku téměř nulová.
Pro srovnání ještě hlouběji do minulosti: před rokem 2021 se maximum pohybovalo kolem 25 eur, běžně spíš mezi deseti a patnácti. To byla cena ruského plynu bez prémie za zkapalnění a bez dalších nákladů. Ta situace se už nikdy nevrátí.
Roční kontrakt na rok 2027 a shánění jistoty
Dlouhodobý roční kontrakt na rok 2027 se dostal na 43 eur a dál stoupá. V březnu vystoupal na zhruba 46 eur, ale tehdy šlo o paniku, která se nepotvrdila. Teď je čtení jiné: trhy si řekly a dost, tohle nikam nepovede a situace je horší a horší.
Blíží se konec prázdnin a s ním rozpočtovací okno na příští rok. Firmy — zejména velcí průmysloví odběratelé — si potřebují zajistit cenu, protože potřebují vědět, s čím počítat. Snaží se to udělat dřív, než se na to na podzim vrhnou všichni, a už tím zvyšují poptávku. Předvídatelnost je přitom klíčová nejen pro energetiku, ale hlavně pro průmysl: u řady chemických firem je plyn hlavním nákladem. Skoro nezáleží na tom, jaká cena nakonec bude — důležité je umět ji v rozumném horizontu predikovat. Nepredikovatelnost je dnes větší problém než samotná úroveň ceny.
Prognózy počítaly s ještě vyššími čísly
Většina poradenských společností počítala s tím, že tři měsíce od začátku konfliktu budeme výrazně nad současnou úrovní. Některé sloupce v jejich odhadech se blíží stovce eur, jeden je dokonce výš — to jsou predikce pro stav šest měsíců po vypuknutí konfliktu. Nyní jsme zhruba čtyři a půl měsíce od začátku a trh se k těmto hodnotám evidentně posouvá. Podstatné je, že se všechny prognózy shodly na jednom: mezi třetím a šestým měsícem má cena postupně růst.
Evropské zásobníky se drží na minimu
Celková situace v Evropě je čitelná na první pohled: současný stav se drží prakticky na historickém minimu. Původním pravidlem bylo mít před zimou naplněno na 90 procent, teď se některé země dostanou možná na 70 až 80. Vysvětlení je zčásti prosté — byla krutá zima a ze zásobníků se odčerpalo hodně plynu. V lednu, únoru i březnu se pořád vytahovalo a plnění začalo teprve v dubnu, spíš už ze zoufalství.
Obchodníci přitom počítali s tím, že se situace uklidní a bude se plnit za 40 místo za 60 eur. Racionální úvaha, jenže se neuklidnila. Nakonec se možná nebude plnit za 60, ale za 70.
Na rozdíl od roku 2022 dnes chybí ten činitel, který tehdy naplněnost zásobníků podle všeho cíleně držel na nule. Ostatní parametry jsou ale nepříjemně podobné.
Česko nad průměrem, Německo na dně
Česká republika víceméně kopíruje evropskou rovinu, jsme trochu výš nad minimem — zhruba 54 procent naplněnosti. Do zásobníků se ovšem na začátku roku výrazně zakrojovalo a plnění je vidět až od druhé poloviny dubna, zatímco za normálních okolností se plní od konce března. Zpoždění je tedy evidentní.
Klíčové je ale Německo, které má největší zásobníky v Evropě — 110 terawatthodin — a naplněnost 44,6 procenta. Tím se ocitá přesně na úrovni historického minima a stahuje celý evropský průměr dolů. To se nutně propíše i do ceny.
Ze zemního plynu se navíc vyrábí elektřina — paroplynové elektrárny bývají závěrným zdrojem právě v Německu. Drahý plyn se proto přetaví do ceny elektřiny. Dlouhodobý kontrakt na příští rok už v Německu přesáhl 100 eur, v Česku dokonce 110. Plynová krize tedy zdaleka není jen o plynu; v Evropě je hodně o elektřině, protože z flexibilních zdrojů přibývají prakticky jen plynové elektrárny.
Historickou souvislostí je zásobník Rehden provozovaný dceřinou společností Gazpromu. Zpětné vyhodnocení ukázalo, že byl pravděpodobně záměrně držen na naprostém minimu — a právě to byl jeden z impulzů, proč se povinné plnění zásobníků vůbec zavedlo. Nejprve na osmdesát procent, v roce 2023 se hranice zvedla až na devadesát, dnes je zpátky na osmdesáti.
Francie, Nizozemsko, Bulharsko a Belgie
Francie je velký trh, ale zemní plyn v ní nehraje tak zásadní roli — v elektroenergetice spoléhá na jadernou flotilu. Zásobníky na tom nemá špatně, byť zákonná povinnost je tam nižší než v Česku, kolem padesáti procent.
Nizozemsko je v podstatě pod minimem, což je u země, která plyn sama těžila, o to překvapivější. Má ovšem u sebe terminály, takže má přímý přístup ke zkapalněnému zdroji a může dokupovat.
Bulharsko je na tom totálně špatně, ale disponuje jen malými zásobníky. A Belgie je aktuálně bez jádra — má všechno v servisu, takže nedostatek zemního plynu je pro ni citelný problém. Vyvažuje to sousedstvím s Francií, která ji zatím vždycky zachránila, a z druhé strany Německem, které dokáže vypomoci, když fouká. Belgie ale hodně počítá s dovozem.
Plynu je dost, infrastruktury málo
Věta o tom, že plynu je na světě dost, zaznívá posledních pár let neustále a je pravdivá. Jenže infrastruktury, která by ten plyn dopravila až ke sporáku nebo k elektrárně, tolik není. Svět čeká, až kapacity narostou natolik, že nabídka převáží poptávku.
Bloomberg avizoval, že tento přebytek nabídky nastane v roce 2027 — a termín posunul právě kvůli dění v Hormuzu. Uklidnění se očekává nejdřív v průběhu roku 2027 a pak ještě pár měsíců potrvá, než najede katarský zkapalněný plyn. Kvůli Hormuzu přitom svět přišel o zhruba dvacet procent světového LNG, což odpovídá asi sedmi procentům celkové primární energie na Zemi.
Fosilních zdrojů jako takových je pořád hodně. Kdyby se počítala ložiska nejen na území Evropské unie, ale i na Ukrajině, vydrželo by vytěžitelné uhlí patrně sto až sto padesát let. Vytěžitelný plyn máme u Groningenu, jednoho z největších ložisek. Jenže další průzkum se cíleně nedělá a břidlice si Evropa definitivně zakázala — mimo jiné kvůli hustotě osídlení a riziku otřesů.
Jednu závislost jsme vyměnili za druhou
Evropa se po roce 2021 povedeně zbavila dominantního dodavatele. Výsledek je ale potřeba si pojmenovat: největším dodavatelem zkapalněného plynu do Evropy se stala Amerika s 61 procenty. Rusko drží zhruba patnáct procent a ten podíl se dokonce zvedl. Zbytek doplňuje alžírský plyn, něco z Ázerbájdžánu, Norsko — které má ovšem letní údržbové odstávky — a Nigérie. Tím výčet skoro končí.
Natáhnout trubku, která na jedné straně vede do země a na druhé do plynového kotle, je vždycky levnější. Na tom se ve velké míře hrálo. Přechod na zkapalněný plyn dává mnohem větší prostor diverzifikovat dodavatele, jenže současně nás vystavuje světovému trhu: cokoli se kdekoli stane, okamžitě se to promítne do ceny. I stávka australských těžařů se u nás projeví.
Roli hraje i to, že jádro bylo v Evropě dlouho utlumené. Česko je s Temelínem výjimkou, ale v celoevropském měřítku se třicet až čtyřicet let prakticky nestavělo. Nastartovat celou jadernou flotilu znovu je dnes kvůli ceně financování nejistá záležitost.
Od ledna 2027 navíc bude tvrdě zakázán dovoz ruského zkapalněného plynu. Obchodníci proto dovážejí, co to jde, a předzásobují se — nákupní prémie, tedy faktická sleva na ruském LNG, je dnes obrovská. Zároveň výrazně stoupá export do zemí kolem Ruska. Hlavními destinacemi pro ruský zkapalněný plyn zůstávají Francie, Belgie a Španělsko.
Asie bude soupeřit o každý tanker
Z objemů procházejících Hormuzem mířilo zhruba osmdesát procent do Asie. Evropa měla tu výhodu, že pro ni Hormuz nebyl tak důležitý — jenže na globálním trhu to nakonec vyjde nastejno.
Se zkapalněným plynem se běžně obchoduje i ve chvíli, kdy je už naložený na tankeru, a loď se v průběhu plavby může otočit jinam, kde někdo zaplatí víc. Zatím jde spíš o výjimky. Pokud ale současný stav potrvá ještě několik měsíců — a vypadá to tak — začne Asie soupeřit s Evropou natvrdo o každou loď a o každý tanker. Tehdy se ceny reálně přiblíží tomu, co predikovaly poradenské společnosti.
Zatím Čínu drží zpátky uhlí, kterého má dostatek, takže válka o plyn ještě naplno nezačala. Možným vyústěním je, že Čína bude víc nakupovat od Ruska — když nebude dostatečná nabídka z Hormuzu, bude se kupovat jinde.
Zásadní otázkou zůstává, do jaké míry predikovaný přebytek nabídky vůbec počítá s tím, že se Hormuz nakonec otevře. Svět by se přitom měl připravit i na variantu, že se neotevře už nikdy.
Seznam nejistot pro příští rok
Nejistot je celá řada. Nevíme, kdy najede katarský zkapalněný plyn. Nevíme, jak dopadnou zásobníky v Evropě. Nevíme, jak bude schopné dodávat Norsko, které má teď údržbu — a k tomu ještě sucho. Nejasnosti panují kolem regulace německých strategických rezerv, kolem plánu elektrifikace Evropské unie i kolem reformy systému emisních povolenek. Samostatnou kapitolou je počínání Britů.
Německo vypisuje aukci na paroplynové elektrárny. V Česku byly zhruba dva dny předtím schváleny kapacitní mechanismy — a to i s termínem, takže soutěž na stavbu zdrojů proběhne ještě letos.
Ve Francii mohou mít jaderné reaktory v horku problém, ale země zatím vyváží i přes snižování výkonů, takže to není zásadní bod. Podstatnějším faktorem jsou solární zdroje: po celé Evropě jich je 400 GW, což přináší vlastní typ nejistoty. Klimatizace sice kopíruje výrobní křivku solárů celkem úspěšně a dokáže odebírat nadvýrobu, jenže po západu slunce přichází velmi dynamický propad výkonu — a čím víc solárů, tím je propad prudší. Ať máte baterií kolik chcete, tohle je nutné řešit.
Česká cena elektřiny nejvýš od roku 2023
Velkoobchodní roční kontrakt na elektřinu pro příští rok je v Česku nejvýš od konce roku 2023 — podle posledního měření 111 eur. Plyn u nás plní roli závěrného zdroje dost často a k tomu se přičítá emisní povolenka, která zůstává poměrně vysoko, kolem 80 eur za tunu.
Kombinace drahého plynu a drahé povolenky žene cenu elektřiny nahoru. Už při stovce nebo devadesáti eurech přitom český průmysl a velcí odběratelé úpěli — při odběru kolem sta megawattů dělá rozdíl pěti až deseti eur na silové elektřině zhruba deset milionů. Nárůst ze sta na 110 eur znamená deset procent navíc v nákladové položce, kterou u energeticky náročné výroby nelze obejít. To se propíše do koncových cen, do inflace a přes ni prakticky do všeho, hypotéky nevyjímaje.
Proč přišel cenový skok až teď
Opakování roku 2022 ale nehrozí. Francouzské jádro drží, máme terminály na zkapalněný plyn a máme diverzifikaci. Fyzický nedostatek plynu nejspíš nenastane — bavíme se o tom, za jakou cenu ho budeme mít, ne o tom, že by nebyl.
Proč tedy cenový skok přišel až teď? Trhy prozřely a mediální hra o tom, že je hotovo a nastal mír, skončila. Prohlášení Donalda Trumpa o ukončených válkách ztratila na trhu váhu — v Perském zálivu jich za dva týdny podle ironického účtování začalo víc, než kolik jich bylo ukončeno.
Druhým důvodem je, že Amerika vrhala na trh nové a nové kapacity a spouštěla nové projekty. Z Ameriky proto plulo víc lodí a Evropa se o ně mohla relativně spravedlivě podělit s Čínou a dalšími asijskými zeměmi. A třetí důvod: Čína zatím neměla velký zájem, protože jí stačí uhlí.
Závěr
Černá labuť usazená v Hormuzu je zpátky — respektive nikdy neodletěla. Dopady se začínají projevovat i v Evropě: nejvyšší letní cena plynu za čtyři roky, zásobníky na historickém minimu, Německo olizující spodní hranici a česká elektřina nejdráž od roku 2023. Fyzického nedostatku se bát nemusíme, ale kombinace drahého plynu, drahé povolenky a nepředvídatelnosti se propíše do nákladů průmyslu i do peněženek domácností. Uvolnění přichází v úvahu nejdřív v roce 2027 — a to jen za předpokladu, že se Hormuz vůbec otevře.
