Inflace za posledních pět let ukousla českým domácnostem ze úspor zhruba 37,5 procenta — v ročním průměru přes šest procent. Zatímco mzdy ten propad nominálně dohánějí, úspory ležící v bankách se reálně rozpouštějí. To je jen jedna z podob „tiché ekonomické války", o které se v rozhovoru pro Svědomí národa mluví otevřeně: dluhy států, řízená inflace, koncentrace bohatství u nejbohatších a Green Deal jako další nástroj manipulace s Evropou.
Inflace 37,5 procenta za pět let — kolik to skutečně bere
Číslo 37,5 procenta za pět let není jen statistická abstrakce — je to reálný propad kupní síly úspor, který v ročním průměru dělá zhruba 6,5 procenta. Ve srovnání s tím, co dnes nabízejí banky, je to propast: kdo nechává peníze ležet na běžném účtu, fakticky o ně přichází.
Tlak na střední třídu se přitom zvyšuje. Rostou ceny energií i základních potravin. Část populace si toho ale podle rozhovoru pořád příliš nevšímá — nákupní košíky zůstávají plné, často plné věcí, které lidem škodí. Nominální mzdy mezitím vzrostly z průměrných zhruba 35 500 korun v roce 2020 na současných něco přes 50 000, takže z dlouhodobého horizontu pětiletého období inflaci „doženou". Hořké je to v detailu: v letech 2022 a 2023, kdy inflace skokově rostla nejvíc, mzdy tak rychle nereagovaly a dopad dopadl naplno na peněženky.
Inflace je průměr z průměrů — a ten nic neříká
Samotný pojem inflace je zavádějící. Je to průměr váženého spotřebního koše, ve kterém jsou položky, jež se konkrétního člověka vůbec netýkají, a váhy, které jeho situaci neodpovídají. Analogie ze školní třídy to vystihuje přesně: když polovina dětí má jedničku a druhá trojku, průměr je dva — ale o nikom z té třídy to neříká nic podstatného. Stejně tak oficiální index spotřebitelských cen často neodpovídá tomu, jak inflace skutečně dopadá na konkrétní domácnost.
Nejhorší je ovšem tichý dopad na úspory. Většina lidí drží peníze v bance, kde výnos nepokryje ani zlomek inflace. Lidé tím přicházejí o úspory a část z nich logicky rezignuje — „proč spořit, když si můžu půjčit?". Začarovaný kruh dluhové společnosti.
Penězovody k miliardářům: potraviny, zábava, banky
Podle zprávy Oxfam International rostlo v roce 2025 bohatství miliardářů v průměru třikrát rychleji než v předchozích pěti letech. Kudy tečou peníze od běžných lidí nahoru? Cest je celá řada a všechny směřují do podobných fondů a vlastnických struktur.
Potravinářský průmysl je penězovod jak hrom. Český trh je výrazně pokřivený supermarkety, které mají obchodní marže často kolem 50 procent, a obrovská část jídla teče přes ně. Navíc velká část produktů má složení, kterému by se měl spotřebitel raději vyhnout — lidé tedy platí vysoké ceny za jídlo, které jim ještě škodí.
Zábavní průmysl, kosmetika, drogerie, móda a elektronika — všechno jsou to vytvořené závislosti na spotřebním zboží. Když člověk začne zkoumat, kdo tyto firmy vlastní, dostane se k překvapivě podobným fondům a strukturám napříč obory, včetně médií.
Bankovnictví a pojišťovnictví jsou další obrovský penězovod. V době covidu, kdy řada odvětví ekonomicky klekla, banky naopak generovaly rekordní zisky — nic se jim zlého nedělo.
Pohonné hmoty a Green Deal — hra mocných, ne volný trh
Když média vysvětlují vysoké ceny pohonných hmot blokádou Hormuzského průlivu, je to možná jedna z příčin, ale spíše záminka než vysvětlení. Trh s energiemi není volný trh, na kterém by ceny určovala „neviditelná ruka". Je to hra mocných, kteří k tlaku na ceny umí využít jakoukoli záminku — válku, sankce, geopolitické napětí.
Stejnou logikou se dá číst i Green Deal. Na jedné straně je tam řada myšlenek, se kterými lze souhlasit — k planetě se chovat odpovědně, předat ji dalším generacím. Na straně druhé je způsob, jakým ho realizuje Evropa, podle hosta rozhovoru „velký absurdistán". Když jsou pohonné hmoty drahé, lidé skutečně budou méně jezdit, a Green Deal s utlumováním spalovacích motorů z toho profituje. Souvislost s válkou v Íránu a oslabováním Evropy tam přinejmenším být může.
Tiché zbraně pro klidné války: dluhy a inflace
Existuje stará studie zvaná Tiché zbraně pro klidné války, která už před desetiletími popisovala novou podobu konfliktu: namísto bomb se střepinami nástroje ekonomické. Dluhy, inflace, rostoucí ceny. Na jedné straně máme nebývalý materiální blahobyt, na druhé obrovský tlak, jak to všechno zaplatíme.
Válka nemá jen konvenční podobu pozemních bojů a zbraní. Válka je způsob řízení a manipulace, kterým někdo dosahuje svých cílů — získat území, zdroje, suroviny, ovlivnit lidské zdroje. Konvenční způsob je drsný a rychlý, ale vyvolává protireakce. Proč to dělat takhle, když existuje cesta tišší, pomalejší a účinnější?
Dluhy jsou silná zbraň, protože celá společnost — od jednotlivců po státy — žije na dluh. Veřejné dluhy velkých zemí už dosáhly úrovně, kdy státy nestíhají splácet ani úroky z toho dluhu. To není samo o sobě. Vedle ekonomické války přitom souběžně probíhá i informační válka, ve které samo slovo „dezinformace" funguje jako zavádějící nástroj rámování.
ČNB, ústava a banka pro mezinárodní vyúčtování
Česká národní banka má na svých stránkách zcela veřejně uveden inflační cíl 2 procenta ročně. Zdůvodnění zní: je to praxe západních zemí. Jenže pokud člověk otevře ústavu, najde tam jasnou formulaci, že hlavním cílem ČNB je cenová stabilita. A pod cenovou stabilitou si lze stěží představit, že ceny stabilně rostou o 2 procenta ročně — slovo „stabilita" znamená, že ceny dlouhodobě nerostou, ne že rostou rovnoměrně.
Z tohoto úhlu pohledu ČNB plně neplní roli danou ústavou. A když se člověk zeptá, koho ČNB poslouchá, narazí na pojem „nezávisle řízená monetární politika" — nezávislá od vlády. Nad tím vším ale existuje něco jako centrální banka centrálních bank: Banka pro mezinárodní vyúčtování (BIS), která organizuje schůze guvernérů centrálních bank a něco řídí. Inflace se v tomhle kontextu jeví jako jasný způsob vedení války — tichá zbraň, protože jde o skrytou měnovou reformu, kterou si většina lidí neuvědomuje a doplácí na ni.
Otázka, jestli na ekonomický tlak doplácejí i země, které do systému centrálních bank nejsou napojené — historicky Libye nebo Írán — zůstává otevřená. Životní pravidlo přitom říká, že věci bývají jinak, než jak je předkládá televize.
Petr Pavel, loutkovodičský kříž a kritika federalizace EU
Sdílení kritiky prezidenta Petra Pavla na sociálních sítích — především v souvislosti s jeho výroky o federalizaci EU — souvisí s pocitem, že prezident jedná jako loutka, za níž stojí někdo jiný. Otázka „kde se vzal, tu se vzal prezident" je v rozhovoru vyslovena přímo: před prezidentskými volbami o něm prakticky nikdo neslyšel, přestože role prezidenta vyžaduje dlouhodobou veřejnou činnost.
Srovnání s volbami v roce 2018 je v rozhovoru ostré. Tehdy ve finále stál Miloš Zeman proti Jiřímu Drahošovi, kde se média jasně přiklonila na jednu stranu. O pět let později, v roce 2023, byla scéna podle hosta ještě průzračnější: „Drahoš jim nevyšel, tak nasadili silnější kalibr — tvář Masaryka." A jako pojistka se objevila Danuše Nerudová coby „model Čaputová". Oba modely se dostaly skoro do finále — což ukazuje, že hra je dobře zpracovaná.
Kritika prezidenta v rozhovoru míří na konkrétní výroky: že občané této země „nedozráli" k přímému výkonu některých pravomocí; že vláda „naštěstí" nevyvolá referendum; veřejné výstupy proti české národní měně; podpora vzdání se svrchovaného práva veta na úrovni EU. Petice Fóra lidu se šesti body žádá Senát, aby zaujal stanovisko a jednal. Pro občana podle rozhovoru není kritika prezidenta jen právo, ale i povinnost — nestrkat hlavu do písku.
Beneš, dlouhodobé plány a mezigenerační horizont
Otázka, zda je Petr Pavel jedním z těch lidí, před kterými varoval prezident Edvard Beneš, když mluvil o těch, kteří budou chtít prolomit poválečné uspořádání, je legitimní. Jistou odpověď bez historického nastudování nelze dát — k Benešovým dekretům existují odborníci, se kterými by stálo za to natočit samostatný rozhovor. Pavel může být jednou z těch osob, ale rozhodně nebude jediný. V politice je řada lidí, kteří plní úkoly, o jakých veřejnost neví, a jejich cíle se neshodují s tím, k čemu byli zvoleni.
Překvapivé je, že po tolika letech jdeme znovu „překopávat historii". Z druhé strany je to ale i důkaz — skupiny mocných nepřemýšlejí v horizontu týdne nebo dovolené. Jejich plány jsou mezigenerační. Vychovaly se generace lidí bez zájmu, žijících konzumem, kterým je jedno, že jim někdo podřezává větev pod nimi. Na jedné straně nezájem většiny, na druhé pár vycvičených vyvolených, kteří slouží těm, kdo tahají za nitky.
Závěr: peníze, dluhy a vědomí souvislostí
Tichá ekonomická válka má mnoho front: rozpadající se kupní síla úspor, koncentrace bohatství u nejbohatších, řízená inflace jako skrytá měnová reforma, dluhové pasti na úrovni států, energetická transformace jako nástroj tlaku. Společným jmenovatelem je netransparentnost — věci se dějí mimo dohled běžného občana, který má jednu specializaci a nevidí souvislosti napříč obory. Cestou ven není rezignace, ale schopnost ptát se, kudy peníze tečou, kdo na tom vydělává a komu slouží rámec, ve kterém se o ekonomice mluví.
