Česká ekonomika neuvízla v krizi posledních měsíců — uvízla v nahromaděných nerovnováhách, které se hromadily od finanční krize 2008. Inflace nad sedmnácti procenty, drahá energie a kupní síla, která zaostává za růstem cen, nejsou hříchem války ani jednoho rozhodnutí vlády. Jsou důsledkem patnácti let levných peněz, expanzivní hospodářské politiky a víry, že hospodářský cyklus lze odbourat tištěním peněz a vládními dotacemi. Markéta Šichtařová v rozhovoru rozkresluje, proč není zázračný čudlík ani osvícený program, který by Evropu i Česko vrátil rychle do rovnováhy — a co s tím může dělat jednotlivec.
Patnáct let pumpování peněz dnešní účet
Inflace 17,3 procenta, násobně dražší energie a chudnutí střední třídy nejsou otázkou posledních pár měsíců ani války na Ukrajině. Je to účet za to, jak euroatlantická civilizace zacházela se svou ekonomikou zhruba od roku 2008. Tehdy se rozhodlo, že hospodářský cyklus a recesi „proinvestujeme a prodloužíme" — centrální banky spustily kvantitativní uvolňování, vlády se začaly zadlužovat a uvolňovat peníze přímo mezi domácnosti. Idea moderní monetární teorie, která má — překvapivě — některé prvky společné s marxismem-leninismem (operuje s pojmem nadhodnota), tvrdila, že natištěné peníze nepovedou k inflaci.
Dvanáct let to dokonce vypadalo, že to funguje — žádná inflace v cenách rohlíků. Inflace ovšem dávno byla, jen byla schovaná v cenách nemovitostí a akcií. Covid pak přitlačil na pilu naposledy: vlády rozdaly další stovky miliard přímo lidem a firmám (program Antivirus). Válka byla už jen poslední kapka. Hospodářský cyklus přitom plní stejnou roli jako evoluce v biologii — odstraňuje to, co je neefektivní, a uvolňuje místo novým technologiím. Chtít ho odstranit znamená totéž jako chtít odstranit evoluci. Nefunguje to.
Co teď s tím — žádný zázračný program neexistuje
Otázka „co tedy navrhujete" vychází z představy, že existuje atomový kufřík nebo osvícený ekonom, který přijde s programem a za dva dny bude všechno zase v cajku. Tržní systém je geniální věc, jen si ho lidstvo musí přestat kazit. Jenže to pořád neděláme — skoro vším, co dnes vláda dělá, včetně stropování cen energií, ekonomiku ještě víc vychylujeme z rovnováhy a problém valíme před sebou.
Cesta z toho bude srovnatelně dlouhá jako transformace po roce 1989. Čtyřicet let jsme si komunismem kazili charakter, ekonomiku i společnost, a po revoluci to trvalo dlouhé roky, než jsme začali dohánět Německo (a dodnes jsme ho nedohnali). Patnáct let pokřivené hospodářské politiky se nedá vrátit přes noc. Recept zní jednoduše a nudně: přestat dělat to, co děláme posledních patnáct let. Zastavit to špatné — a samospádem se to spraví.
Green Deal jako ideologie, která nepřipustí přehodnocení
Drahé energie nejsou tržní jev — jsou důsledek toho, že si Evropa z ideologických důvodů povypínala stabilní zdroje energie dřív, než stihla nainstalovat dostatečné kapacity zdrojů obnovitelných. Přenosová soustava není stavěná na výkyvy, jaké přinášejí slunce a vítr, a tradiční „vyrovnávací" zdroje teď musí pocházet z plynu, který je nesmyslně drahý. Ruský problém je jen poslední třešničkou — základní příčina je doma.
I kdyby Evropa skutečně přešla na bezuhlíkovou ekonomiku, to, co ušetří za rok, Čína znovu vyprodukuje za den. Vliv na klima je tedy nulový, vliv na evropskou energetiku a životní úroveň drtivý. Když země chudne, začíná se chovat neekologicky — obrazně řečeno, lidé pálí na zahradě pneumatiky, aby se zahřáli. A přesto se Green Dealu drží Německo i Evropská komise zuby nehty. Důvod je definiční: ideologie nikdy není přehodnocena, dokud se sama nezhroutí vlastní vahou. Funguje totiž tak, že se imunizuje před fakty. Stejně jako Sovětský svaz čtyřicet let nepřehodnotil, že na centrálně řízenou ekonomiku „prostě nemá".
Zestátnění ČEZu nic nevyřeší — a otevírá Pandořinu skříňku
Představa, že Česko zase převezme ČEZ a elektřinu pak bude vyrábět levněji, je dvojnásobně mylná. Cenu energie totiž neurčuje to, jak draze nebo levně ČEZ vyrábí — určuje ji rozdíl mezi nabídkou a poptávkou v celé propojené evropské soustavě. Můžeme klidně být čistým vývozcem energie, té propojené síti je to jedno, jako je řece v povodí jedno, že okres vedle uzavřel hranice.
A za druhé — pokud by stát zestátnil podíly minoritních akcionářů, je to prostě krádež. Právní stát je právní stát v okamžiku, kdy dodržuje vlastní zákony. Jakmile jednou krade ve „veřejně bohulibém" zájmu, je jen krok k tomu, že stát zavírá hotely, zabavuje kulakům pozemky nebo vezme všem úplně všechno. Zestátnění ČEZu je pseudo-řešení, které neřeší příčinu, jen otevírá dveře dalším.
Rovní budeme — ale v chudobě
Evropská unie už v peklíčku je. Peklíčko bude ještě větší a rozpad bude trvat dlouho — historické cykly jsou víceleté až desetileté. Lidé sice rebelují, ale nezdravým způsobem: chtějí ještě více regulace, ne méně. České veřejné výdaje ku HDP jsou dnes kolem 48–49 procent — polovina ekonomiky protéká státem. Jsme napůl kapitalismus a napůl socialismus a vše nasvědčuje tomu, že se to ještě překlopí dál do socialismu, než si lidé uvědomí, že tudy cesta nevede.
Důsledkem nebude tvrdý kolaps a zástupy bezdomovců, ale „měkké přistání" do socialistické neefektivity: přerozdělování poroste a všichni si budeme čím dál „rovnější" — rovnější v chudobě. Sociální rozdíly se zmenší, nikdo se nebude mít zázračně dobře, ale skoro každý bude mít na jídlo. Vracíme se v logice před rok 1989: nikdo neprohospodaří katastrofálně, ale ani se nemá enormně dobře. Z pohledu jednotlivce v pokřivené ekonomice to znamená najít si vlastní cestičku — podobně jako vexláci za socialismu, kteří přenášeli alespoň trochu tržního systému dovnitř plánované ekonomiky. Dnes je tou „šedou zónou" hotovost, zlato, kryptoměny a globální měny obecně. Lidé už spontánně přecházejí na hotovostní platby — utíkají před velkým bratrem.
Konec hotovosti jako příprava na měnové reformy
Hrozí nám konec hotovosti — a je to hodně špatně. V Rakousku už zaneslo do ústavy právo na hotovost, v Česku přichází se senátním návrhem senátorka Chalánková. Důvod je jednoduchý: čím méně pevná měna, tím větší snaha lidí z ní vystoupit — do zlata, kryptoměn nebo prostě do bankovek pod polštář. Evropská centrální banka už pracuje na přípravách takzvané kryptoměny centrální banky, která se „opravdovou" kryptoměnou shoduje jen jménem a tím, že je elektronická.
Bezhotovostní povinná měna by ovšem usnadnila něco jako měnovou reformu na zavolanou. Zatímco komunistický ministr financí Zápotocký musel ještě večer před reformou v roce 1953 mlžit, že se „žádná reforma nechystá", v plně bezhotovostním systému by stačilo prostě oznámit záporné úrokové sazby minus padesát procent — a nikdo by s tím neudělal nic. Existence hotovosti je v tomto smyslu mocná bariéra proti rozpočtovým hříchům centrálních bank. Navíc digitální měna dává centrální bance absolutní dohled nad tím, kam každý jednotlivec utrácí.
Lipská burza není viník — viník je propojená síť
Otázka „proč prodáváme levně vyrobenou elektřinu draze přes Lipsko a draze ji zase kupujeme zpátky" plete dva typy energie a dva typy kontraktů. Na lipské burze se obchoduje hlavně s termínovými kontrakty — distributoři si dnes rezervují kapacitu na příští rok (kontrakty CAL-23 a podobně), aby v zimě neskončili na suchu při blackoutu. Cenu těchto kontraktů určuje cena nejdražší vyráběné elektřiny v Evropě, protože obchodníci nemají motiv prodávat levněji, když všichni kupují za maximum.
A tu nejdražší energii v Evropě dnes vyrábějí německé plynové elektrárny — paradoxně proto, že si Němci kvůli zeleným ideálům vypnuli jak uhelné, tak (postupně) jaderné zdroje. Plynové elektrárny jsou poslední tradiční vyrovnávací zdroj, který drží přenosovou soustavu před rozpadem. Pražská burza energií je v praxi stoprocentně provázána s Lipskem; Slovensko, kde už jaderky chybí ještě víc, je ještě dráž. Že u nás momentálně vyrábíme jednu z nejlevnějších kilowatthodin v Evropě, na konečnou cenu nemá vliv — síť je jeden velký národ a hranice jí jsou jedno.
Konkurence cenou místo kvalitou — proč jsme „spolková země"
Tvrzení, že Česko je montovna kvůli mizernému školství, sedí jen napůl. Hlavní příčina je monetární. Od roku 2008 začala i Česká národní banka praktikovat výrazně uvolněnou hospodářskou politiku — vyvrcholením byl několikaletý intervenční režim, který držel korunu zafixovanou na uměle slabé úrovni vůči euru. Tahle politika české podniky chtě nechtě nutila konkurovat cenou, ne kvalitou. Místo přesného strojírenství s vysokou přidanou hodnotou (jako Švýcaři ve farmacii) jsme se orientovali na montovny a sklady Amazonu.
Intervenční režim byl v podstatě generální zkouškou na euro: kurz byl několik let téměř fixní. Kdybychom dnes Euro přijali, charakter „montovny" by se ještě prohloubil a Česko by se odřízlo od potenciálu vyrábět chytré věci. Po ekonomické stránce se už chováme jako další spolková země Německa — propojení přenosové soustavy je toho jen symptom.
Zlato jako konzervant životní úrovně, ne jako spekulace
Cena zlata je v krátkém horizontu rostoucí sinusoida — letos v únoru, na začátku války na Ukrajině, byla unce za 52 tisíc korun (myšleno v podobě investiční mince), dnes okolo 46 tisíc. Z pohledu posledních dvanácti měsíců je tedy „relativně nízko". V opravdu dlouhém horizontu — od roku 1970 do konce 2021 — ovšem zlato v dolarech rostlo přes 11 procent ročně a překonalo i index Dow Jones.
Strategie „koupím gramové slitky pro případ, že padne měna, a budu jimi platit jako oběživem" nemá moc smysl — pokud by se nějaká měna začala hroutit (spíš euro než koruna), ekonomika by se rychle „dolarizovala", ne přešla na zlato. Smysl má dlouhodobé držení: zlato je globální měna, do které se přes staletí propisuje průměrná životní úroveň světa. Jedna uncová mince před dvěma staletími uživila člověka pár měsíců — stejně velká mince ho v průměrné životní úrovni uživí pár měsíců i dnes. Pro období drtivé inflace platí, že nehrajeme na zisk, ale na minimalizaci ztráty. K tomu zlato slouží dobře.
Závěr: nevidět to úplně černě
V pokřivené ekonomice se vnitřní klid nedá hledat zvenku — nepřijde zázračný program, který by Evropu uzdravil rychle. Posledních deset let se Česko mělo skoro nejlépe v dějinách, úspory máme stále jedny z nejvyšších v historii — z toho se „čerpá do zásoby". Velká část stížností na ekonomiku je podle Šichtařové spíš ventilem než reálnou kalamitou. Cestou není čekat na osvíceného politika; cestou je vlastní kreativita, hledání nezávislých „cestiček" — od hotovosti přes zlato po kryptoměny — a dlouhodobá trpělivost. Patnáct let trvalo, než jsme se sem dotlačili. Nějakou dobu zase potrvá, než se z toho dostaneme.
