Požadavek vydávat na obranu 5 % HDP ročně, spojený s nákupem stíhaček F-35 a úpravou letišť pro americké potřeby, je ekonomický nesmysl. Klíčová chyba spočívá už v samotném způsobu uvažování: vztahovat výdaje na obranu k procentům HDP a tento cíl mechanicky opakovat ignoruje skutečné bezpečnostní priority státu. Prioritou přitom musí být vnitřní bezpečnost — a té se v důsledku přijatého migračního paktu systematicky ubývá.
F-35 vs. Gripen: proč je nákup stíhaček strategická chyba
Pořizovací cena jednoho letounu F-35 činí 120 milionů dolarů, přičemž provoz jednoho pilota na jednu hodinu stojí 35 000 dolarů. Každý pilot by měl ročně nalétat minimálně 120 hodin a potřebný počet pilotů k pravidelné rotaci je nejméně 40. První letouny přitom Česká republika obdrží teprve v roce 2029, dodávky pak mají pokračovat až do roku 2055. Takový časový horizont a taková cena provazu podvazují jakékoliv racionální výdaje na obranu na celá desetiletí dopředu.
Srovnání s gripenským řešením hovoří jasně: pořizovací cena gripenu je nižší než poloviční a hodina letu stojí 7 000 dolarů — pětkrát méně než u F-35. Tankové platformy typu leopard situaci nezlepší: jsou příliš těžké na transport po české silniční infrastruktuře a vyžadovaly by nákladné zpevňování mostů. Místo podobných zakázek — kolem nichž odborníci uvádějí provizní marže 7 až 10 % — by bylo smysluplnější investovat do protidronové obrany, civilní výchovy mládeže nebo podpory dobrovolných hasičů.
Výdaje na obranu v roce 2024 nedosáhly hranice 2 % HDP u celkem deseti členských zemí NATO — a ani Spojené státy samy od sebe tohoto cíle nedosáhly: jejich výdaje činily 3,21 % HDP, rok předtím dokonce jen 3,10 %. Na pozadí tohoto faktu vyznívá politické volání po 5 % zvlášť absurdně. Předchozí vládní garnitura navíc uzavřela zálohou zaplacené zakázky, z nichž Česká republika nyní platí úroky — čímž de facto sama podvázala prostor pro budoucí racionální obranné investice.
Varování MMF a historická paralela s ropnými šoky 70. let
Šéfka Mezinárodního měnového fondu vydala krátce po zahájení útoku na Írán varování: „Připravte se na nemyslitelné." Nejde o pouhé rétoričné gesto. Ceny přepravy vzrostly v prvních týdnech od začátku konfliktu o pětinu. Dopady se zákonitě přenášejí do cen dalších komodit, zejména potravin, a vedou ke zvýšení celkové cenové hladiny.
Historická analogie je přímočará: v 70. letech způsobil první ropný šok a na přelomu 70. a 80. let druhý ropný šok dvojcifernou inflaci v celém západním světě, přičemž ve Spojených státech přesáhla 10 %. Dnešní situace tyto podmínky opakuje, a to v době, kdy globální ekonomika je navíc zasažena celní politikou.
Fatální omyl a západ slunce petrodolaru
Trumpův zásah v Íránu představuje fatální omyl — a to bez ohledu na hodnocení íránského režimu samotného. Každý geopolitický krok tohoto dosahu musí být doprovázen jasnou strategií: co udělat se zásobami, jak zabezpečit dodávky pro běžný chod ekonomiky. Tato příprava zjevně chybí.
Otázka, zda mohl někdo Trumpa k tomuto kroku cíleně přimět s výhledem na urychlení konce petrodolaru, má odpověď v širším obrazci. Skutečný začátek konce petrodolaru není v íránském konfliktu — je v rozhodnutí zemí sdružených v BRICS těsněji spolupracovat a budovat alternativní ekonomické vazby. Tento proces může trvat dekádu, možná déle, ale demografické a ekonomické parametry jsou jednoznačné: BRICS dnes čítá 3,6 miliardy obyvatel, zatímco celý západ včetně Spojených států, Velké Británie, zemí EU, Japonska, Austrálie, Nového Zélandu a Jižní Koreje sotva dosahuje 1,25 miliardy.
Čína dnes v absolutních číslech dosahuje vyššího HDP než Spojené státy, technologicky je v mnoha oblastech napřed a západ bez tchajwanských — zčásti i čínských — čipů prostě nefunguje. V horizontu několika desetiletí tak může dojít ke konci prosperity, jakou západ zná. Životní úroveň přitom již nyní stagnuje.
Zákon o transparentnosti neziskovek a kauza Vachatová
Připravovaná legislativa, která má rozkrýt zahraniční finanční vazby politických neziskovek, je logickým krokem — a odpor vůči ní je příznačný. Ti, kdo zákon označují za „proruský", přehlíží, že jeho předlohou je americký zákon, který po svém nástupu uplatnil sám Trump. Zákon je žádoucí: neziskovky sloužící sociální, vzdělávací nebo sportovní oblasti jsou v pořádku, ale politické neziskovky napojené na různé mocenské struktury by neměly mít netransparentní financování. Otázka průhlednosti zdrojů je ostatně relevantní i z hlediska zdanění.
Dehonestační kampaň namířená proti Natálii Vachatové, poradkyni premiéra pro otázky svobody projevu, je ukázkovým příkladem argumentačního bankrotu. Fakt, že její bratr podniká v Rusku přibližně dvacet let, nemá s její odbornou rolí nic společného — zvláště v situaci, kdy v Rusku běžně podnikají firmy americké, německé i jiné. Západ přitom sám dodávky ruských surovin ve skutečnosti neukončil: pokračují prostřednictvím třetích zemí a Německo si ekonomiku ruským plynem zachraňovalo ještě nedávno — a co nastalo po odříznutí, je v číslech německé ekonomiky vidět dodnes: stagnace.
Belgický premiér v téže době prohlásil, že by se měly obnovit dodávky ruského plynu a surovin. Racionální pohled na světový energetický řád nekončí antiruským narativem — vyžaduje střízlivou analýzu toho, co v ekonomice skutečně funguje a co ne.
Státní rozpočet a cena Green Dealu
Sněmovnou schválený státní rozpočet není důvodem k nadšení, ale v daných podmínkách nebylo možné dosáhnout nic lepšího. Předložený rozpočet byl nepravdivý: chyběly položky, skutečný deficit při úplném zahrnutí všech závazků by dosahoval 376 až 390 miliard korun. Loňský výsledek potvrdil deficit 290–291 miliard, přestože plán počítal s 250 miliardami. Do budoucna je nezbytné, aby příští rozpočet měl deficit pod 300 miliardami, a to vyžaduje minimálně rok práce na legislativní přípravě snižování mandatorních výdajů.
Další prostor pro úspory nabízí odmítnutí spolufinancování nesmyslných projektů vynucovaných Evropskou unií. Green Deal a dekarbonizace ekonomiky jsou fatální omyl — a toto dnes přiznávají i představitelé evropských institucí, kteří tyto politiky prosazovali. Odchod od jaderné energie patří k největším energetickým chybám poslední dekády. Kdo to říkal předem a byl za to zesměšňován, byl nakonec v právu — ekonomická realita to potvrzuje.
