Cena nafty na českých čerpacích stanicích se pohybuje kolem 50 korun za litr — přitom světové zásoby ropy zatím nejsou kriticky nízké. Ekonom Miroslav Ševčík upozorňuje na specifickou asymetrii trhu: zatímco zdražení se do cen u pump promítá prakticky okamžitě, pokles cen ropy se přenáší do maloobchodu výrazně pomaleji. Důvod je jednoduchý — každý článek řetězce chce na pohybu vydělat.
Trumpova politika vůči Íránu jako největší chyba roku?
Za jednu z klíčových příčin nejistoty na ropných trzích označuje Ševčík americkou politiku vůči Íránu. Podle jeho analýzy jde o strategicky chybný tah, ze kterého bude obtížné vyjít vítězně — a to pro obě strany konfliktu. Vojenská operace sice mohla splnit dílčí cíle, ale politicky a ekonomicky přináší dlouhodobě nestabilní situaci.
Klíčovým bodem napětí je Hormuzský průliv — úzká vodní cesta, přes níž protéká značná část světového exportu ropy. Írán kontroluje přístup k průlivu a může zásadně ovlivnit zásobování. Problém navíc přesahuje samotnou ropu: z rafinace íránské ropy pochází z více než 90 % kyselina sírová — surovina nepostradatelná pro průmysl, zemědělství (výroba hnojiv) i těžbu nerostů včetně mědi a kobaltu. Blokáda průlivu by tak měla dopady daleko za hranice pohonných hmot.
Hormuzský průliv: blokáda reálná, nebo jen rétorika?
Otázka, zda jsou tankery z průlivu skutečně vytlačeny, nemá jednoznačnou odpověď. Ševčík připouští, že dostupné informace jsou neúplné. Írán tvrdí, že blokuje pouze vybrané lodě — část tankerů prý průlivem volně proplouvá. Situaci komplikuje to, že mnohé tankery plují pod vlajkami třetích zemí, přičemž skutečný příjemce zboží není vždy zřejmý. Pokud průlivem v pondělí proplouly dvě lodě, přičemž ještě nedávno jich denně projíždělo 60, jde z hlediska zásobování o skutečně zanedbatelný tok.
Vojenská intervence v Íránu: proč NATO váhá
Zapojení NATO do případné operace v Hormuzském průlivu naráží na řadu praktických překážek. Alianční státy nemají dostatečné kapacity pro dlouhodobou přítomnost v oblasti — chybí personál i logistické zázemí. Zároveň existuje reálné nebezpečí: Írán disponuje schopností minovat mělká pobřežní pásma průlivu i za pomoci nenápadných plavidel, jako jsou rybářské lodě. Případná vojenská eskalace by přitom postihla Írán jako celek — zemi s rozlohou přes 1,6 milionu km² a 90 miliony obyvatel. Poučení z Iráku a Afghánistánu by nemělo být zapomenuto.
Pokud by se průliv skutečně uzavřel na delší dobu, Evropa by se ocitla před vážným zásobovacím problémem. Jedinou snadno dostupnou alternativou je ruská ropa — jenže ta by pro evropské odběratele znamenala nepřímé financování války na Ukrajině. Dalšími náhradními zdroji by mohly být Kazachstán a Ázerbájdžán, jejichž tranzitní kapacity jsou však omezené.
Green Deal a záměrné zdražování?
Padá i otázka, zda nárůst cen pohonných hmot ve skutečnosti nevyhovuje evropské agendě: nižší spotřeba nafty vynucená vysokou cenou přeci odpovídá cílům Green Dealu a Agendy 2030. Ševčík připouští, že z jednoho úzce vymezeného hlediska (snížení spotřeby) by se to takto vykládat dalo — ale okamžitě zdůrazňuje, že jde o pohled zcela scestný. Uměle vysoké ceny energií snižují reálný hrubý domácí produkt, zvyšují inflaci a v delším horizontu poškozují celou ekonomiku. Čím dříve svět opustí tuto cestu, tím lépe pro obyvatele Evropy i zbytku světa.
Státní regulace marží a spotřební daň: pomohlo by to?
Tomio Okamura navrhl, aby stát hlídal marže čerpacích stanic a zasáhl v případě, že ceny v Česku porostou rychleji než v sousedních zemích. Ševčík považuje tento nápad za racionální — pokud české pumpy skutečně zdražují více než německé či polské, jde o legitimní otázku pro regulátory.
Snížit spotřební daň z nafty: účinné gesto, nebo kapka v moři?
Samostatnou kapitolou je otázka spotřební daně. Česká republika má zákonnou povinnost dodržovat minimální sazby stanovené Evropskou unií — prostor pro snížení tedy není neomezený. Ševčík počítá konkrétně: průměrný osobní automobil spotřebuje asi 200–250 litrů nafty měsíčně. Při sazbě kolem jedné koruny na litr by řidič ušetřil přibližně 170 korun měsíčně — přínos existuje, ale pro domácnosti je spíše symbolický.
Kdyby se spotřební daň z nafty úplně zrušila, státní rozpočet by přišel ročně o přibližně 85 miliard korun. Přitom by cena na pumpě klesla jen o necelých 10 korun za litr. Čerpací stanice přitom nejsou jen místem zásobování osobních aut — fungují jako vstupní náklad pro celý dopravní a logistický sektor, tedy i pro ceny zboží v obchodech.
Tankování v zahraničí a příjmy do českého rozpočtu
Zajímavý vedlejší efekt případného snížení daní: pokud by česká nafta byla výrazně levnější než v sousedních státech, část Němců a Poláků by přijela tankovat do Česka. To by zvýšilo příjmy čerpacích stanic a nepřímo i státu — podobný efekt ostatně funguje i v opačném směru, kdy Češi tankují v Polsku. Ševčík k tomuto tématu přistupuje opatrně: případné úpravy daňové sazby by se měly provádět postupně a koordinovaně, nikoli plošným a ukvapeným škrtem.
