Kam jsme došli po třiceti sedmi letech
Ekonomové Jaroslav Ungrman a Jaroslav Šulc, spoluautoři knihy Inventura a kam jsme došli (společně s Martinem Fasmanem a Ilonou Švihlíkovou), se v rozhovoru shodují na lapidárním verdiktu: Česko se po listopadu 1989 vydalo cestou, která je dovedla do postavení podřízené ekonomiky koloniálního typu. Hospodářská síla, která má být zárukou svobody — jak formulovala už první republika — se systematicky rozkládala. Výsledkem je závislost na zahraničním kapitálu ve všech klíčových sektorech: bankovnictví, maloobchod, zpracovatelský průmysl.
Kniha není obžalovacím spisem záměrně, ale výsledný obraz je nelichotivý. Mnohé kauzy z devadesátých let soudy řádně odsoudily. Jenže amnestie, kterou vyhlásil Václav Klaus na konci svého prezidentského mandátu, z velké části znemožnila další stíhání. Desítky lidí přišly o život v souvislosti s aférou lehkých topných olejů — a pachatelé jsou dnes nestíhatelní.
Mezinárodní kapitál věděl, co chce
Zatímco česká strana vstupovala do transformace s naivními představami — koruna za tři marky, rychlý blahobyt — mezinárodní kapitál měl jasno. Cílem bylo otevřít trhy celého východního bloku a začlenit tyto ekonomiky do globálního řetězce výroby a distribuce za podmínek výhodných pro zahraniční vlastníky. Západ navíc dobře znal silné i slabé stránky socialistických ekonomik a minimálně od poloviny osmdesátých let sofistikovaně pracoval s dluhovou závislostí — Polsko a Maďarsko dostávaly půjčky v řádu miliard dolarů, které je de facto připravovaly na závislost.
Ilustrativní je anekdota o Lechu Wałęsovi, který byl po roce 1990 pozván pařížským kruhem věřitelů, aby projednal polský dluh padesáti miliard dolarů. Na slavnostním setkání vstal, poděkoval za investici, která pomohla porazit komunismus, a prohlásil, že polský lid ušetřil věřitelům stovky miliard na zbrojení. Pak odešel. Bankéři zůstali s otevřenými ústy. Česko podobného gesta nebylo schopno — jednak proto, že velký dluh nemělo, a zároveň proto, že politická odvaha a strategické myšlení chyběly.
Washingtonský konsenzus a rozklad státu jako vlastníka
Teoretické zázemí pro transformaci dodal takzvaný washingtonský konsenzus: stát je nejhorším možným vlastníkem, řešením je totální privatizace, liberalizace pohybu kapitálu i zboží, co nejmenší regulace. Ekonomové z prognostického ústavu Akademie věd (vedený Komárkem) a z Ekonomického ústavu Akademie věd hledali cestu z krize stagnujícího socialistického modelu — a našli ji v dogmatickém odstátnění. Tomáš Ježek, jeden z architektů privatizace, je znám výrokem, že bylo nutné utéct před právníky, aby komplikace nezpomalily proces.
Výsledek? Privatizace proběhla bez myšlenky na to, co se s podniky stane dál. Kdo je koupil, mohl si vzít úvěr a nevrátit ho. Mohl prodat zařízení, navézt do závodu toxický odpad ze zahraničí a zmizet. Případ sklárny v Lenoře je jen jedním z mnoha. Padesát šest miliard korun skončilo ve špatných úvěrech. Harvardský fond rozptyl peníze z prodeje podniků — včetně Československé námořní plavby, která přišla o lodě, jež bylo možné jednoduše rozprodat. Důvod likvidace? Žádný věcný. Šlo o výnosný objekt.
Kauzou, která dodnes probíhá u soudů, je tunelování Mostecké uhelné společnosti. Jméno Antonio Poláček se v té souvislosti vrací opakovaně. Výsledek pro stát: téměř nic. Lidé propojení s těmito kauzami stále působí v poradenských rolích u ústavních činitelů.
Jak funguje legální odvod miliard
Tunelování devadesátých let bylo nezákonné a spektakulární. Ale soudobý odliv kapitálu je legální, tichý a masivní. Klíčový příklad: největší obchodní řetězec působící v Česku je registrován jako veřejná obchodní společnost. Podle platné legislativy se zisk zdaňuje až u společníka — a ten sídlí v Německu. Z toho plyne, že 99 % zisku tohoto řetězce odchází do zahraničí. V Česku zůstává jedno procento. Tento stav je v souladu se zákonem, a změnit ho je mimořádně obtížné — řetězec si platí desítky lobistů.
Podobná logika platí pro nemovitosti. Budovy, v nichž obchodní řetězce sídlí, jsou z velké části ve vlastnictví realitních společností registrovaných v zahraničí. Česko tedy platí nájemné do zahraničí, generuje zisk převáděný do zahraničí a zdaňuje pouze zlomek. Devět z deseti korun aktiv bankovního sektoru patří zahraničním firmám. PPF skupina je fakticky jediným větším tuzemským hráčem. Nová česká banka by přitom musela přetáhnout miliony klientů — a to bez obrovské státní podpory nejde, kterou by ovšem Evropská unie neumožnila.
Výsledek této struktury sumarizují ekonomové jednoduše: míra, jakou jsou české domácnosti a stát vysávány zahraničním kapitálem, je nadprůměrná. Tento kapitál vynakládá prostředky na korupci, ovlivňování legislativy i na to, aby finanční kontrola zůstávala bezzubá. Návrhy Simony Hornochové z finanční správy na zvýšení daňového inkasa naráží na systémový odpor — a personální tlak, který dokáže vyvolat rezignaci ministrů.
Lze to změnit?
Ekonomická kolonizace není nevratná, ale cesta zpět je úzká. Opustit zajetou strukturu znamená čelit protiopatřením: pokud stát začne regulovat cenu chleba, řetězec přestane chléb dodávat. Spotřebitelé pak obrátí hněv proti státu. Tohle je základní mocenský nástroj velkého kapitálu — schopnost mobilizovat veřejnost proti tomu, kdo se pokusí zasáhnout.
Ekonomové přesto odmítají bezvýchodnost. Změna je možná — za podmínky, že existuje politická vůle, jasná strategie a ochota jít do osobního rizika. Politická reprezentace, která to myslí s republikou vážně, musí dle autorů knihy pojmenovat tři klíčové systémové problémy a získat pro jejich řešení dostatečný volební mandát. Mediální kartel — tři až čtyři skupiny médií ovládané konkrétními vlastníky — tuto debatu systematicky potlačuje. Demonstrace s tisíci účastníky se v mainstreamových médiích prakticky neobjeví.
Jednou z pozitivních změn, které ekonomové vnímají, je větší ochota pojmenovávat skutečnost bez servítek. Tam, kde dřív dominovaly fráze o demokracii a svobodě, se dnes otevřeněji mluví o ekonomických zájmech. To může pomoci části veřejnosti prohlédnout — a teprve informovaná veřejnost je schopna politické změny podpořit.
