Elektrické Ferrari za 640 tisíc dolarů, dohoda s Íránem visící na podpisech Abrahámských dohod, varování papeže před zbraňovou umělou inteligencí a nejhorší trh letních brigád v dějinách. Panelová debata propojila zdánlivě nesourodá témata jedním motivem: ekonomika se mění rychleji, než stačí firmy i politici reagovat, a kdo přestane naslouchat svému zákazníkovi nebo realitě, tvrdě na to doplatí.
Elektrické Ferrari jako test trpělivosti značky
Nové, plně elektrické Ferrari s cenovkou kolem 640 tisíc dolarů rozdělilo trh i panel. Vůz s dojezdem přibližně 530 kilometrů a zrychlením na stovku pod tři sekundy navrhoval po interiérové stránce bývalý šéfdesignér Applu Jony Ive, který kdysi spolupracoval se Stevem Jobsem. Interiér přitom sklízí chválu za odklon od dotykových displejů zpět k hmatovým ovladačům, exteriér naopak posměch.
Zásadní je ale otázka, zda značka nečte své zákazníky špatně. Dosavadní hybridy SF90 i 296 se prodávaly hůř, než se čekalo, a jejich majitelé zažili nečekaně strmý pokles hodnoty. Klíčovou roli sehrála reakce Lucy Cordera di Montezemola, bývalého předsedy Ferrari a kdysi asistenta Enza Ferrariho, který značku přivedl zpět ke slávě ve Formuli 1 podpisem Michaela Schumachera. Jeho úsečný komentář, že tohle auto Číňané kopírovat nebudou, protože nebudou mít proč, mluvil za vše.
Ferrari přitom zůstává nejziskovější automobilkou světa s provozní marží kolem 39 procent, daleko před Porsche, Lamborghini i Teslou. Právě proto se nabízí varování, že experimentování s elektromobilem, který si jeho jádrová klientela nepřeje, je hazard se značkou, kterou si zákazníci málem uctívají jako náboženství.
Když automobilky tlačí elektromobily proti vůli zákazníků
Příběh Ferrari je jen špičkou ledovce. Porsche spadlo za prvních devět měsíců roku z provozního zisku čtyř miliard na pouhých čtyřicet milionů dolarů, tedy o devětadevadesát procent. Část pádu jde na vrub clům, část neúspěšnému modelu, který trh nepřijal, a část odpisům investic do techniky a čipů. Ford, Honda i Porsche přitom couvají z elektromobilových plánů a odepisují miliardy.
Část viny nese regulace. Evropské emisní limity nutí výrobce mít ve flotile elektromobily, i když je nikdo nechce. Učebnicovým příkladem je Aston Martin, který si kdysi do flotily pořídil drobné městské auto jen proto, aby si srazil průměrné emise. Vysoké ceny energií v Německu navíc berou průmyslu konkurenceschopnost. Společným jmenovatelem zůstává poučka, kterou panel opakuje znovu a znovu: znej svého zákazníka. Firmy, které začnou svým věrným zákazníkům diktovat, co si mají myslet a kupovat, místo aby jim naslouchaly, končí špatně.
Papež varuje: umělá inteligence musí být odzbrojena
Mimořádnou pozornost vzbudilo prohlášení papeže k umělé inteligenci. Použil silné slovo: umělá inteligence musí být odzbrojena, osvobozena od logiky, která z ní dělá nástroj nadvlády. Přirovnal to ke snaze o jaderné odzbrojení a ke způsobu, jakým církev za průmyslové revoluce v devadesátých letech 19. století hájila důstojnost dělníků.
Z třinácti bodů jeho poselství vyčnívá několik tezí: umělá inteligence má sloužit lidstvu, ne ho nahrazovat; lidské vědomí, empatii a morální úsudek stroj nikdy nezíská; koncentrace moci v rukou hrstky technologických firem je nebezpečná; algoritmy nejsou neutrální, protože dědí hodnoty a předsudky svých tvůrců. Varuje také před deepfakes, šířením dezinformací, dopadem na děti a zejména před autonomními zbraněmi, které by mohly rozhodovat o životě a smrti bez lidské kontroly.
Panel reagoval smíšeně. Zaznělo, že stejná varování bylo možné slyšet při nástupu internetu, a kdyby se v citátech slovo umělá inteligence nahradilo slovem internet, znělo by to stejně. Přesto převládla shoda, že u zbraní a u ochrany dětí mají papežovy obavy reálné jádro. Praktická potíž je ale v tom, jak cokoli z toho vynutit, když svět vede technologické závody: jakmile se jedna země zastaví z morálních důvodů, druhá pokračuje dál.
Debata se stočila i k otázce, zda umělá inteligence ničí pracovní místa, nebo je tvoří. Data z trhu programátorů ukazují, že počet pracovních nabídek pro softwarové inženýry po dočasném propadu prudce roste, protože kódu k údržbě je víc než kdy dřív. Padlo varování, že na seriózní závěry je brzy, podobně jako u léků, u nichž chybí desítky let výzkumu.
Írán, ropa a velká sázka na Abrahámské dohody
Geopoliticky dominuje vyjednávání mezi Spojenými státy a Íránem. Podle íránských státních médií memorandum předpokládá stažení amerických sil z okolí Íránu, zrušení námořní blokády Hormuzského průlivu a obnovení komerční lodní dopravy do měsíce, přičemž řízení provozu v průlivu by zajišťoval Írán ve spolupráci s Ománem. Nápadné je, že v žádném z bodů nezaznělo slovo uran. Dohodu má stvrdit závazná rezoluce Rady bezpečnosti OSN, pokud bude finální verze uzavřena do šedesáti dnů.
Vyjednávání ale doprovázejí útoky. Izrael podle zpráv zasáhl přes sto cílů napojených na Hizballáh na jihu Libanonu, kde podle uvedených údajů zahynulo jednatřicet lidí, a hlásí se i americké údery uvnitř Íránu označené jako obranné. To vše křehkou ústní dohodu ohrožuje. Trh to čte přes cenu ropy, která se pohybovala kolem 88 dolarů a každá zpráva o dohodě či útoku s ní cloumá o procenta nahoru a dolů. Skutečným signálem, že dohoda je blízko, by podle panelu byl propad ropy do nízkých osmdesátek, ideálně do vysokých sedmdesátek, a její setrvání tam, ne jen jednodenní výkyv.
Trumpova podmínka, aby všechny země podepsaly Abrahámské dohody, naráží na odpor. Pákistán je odmítl rovnou, Saúdská Arábie se zdráhá, Turecko mlčí, Egypt a Jordánsko podpis odmítají s odkazem na vlastní mírové smlouvy s Izraelem z let 1979 a 1994. Spojené arabské emiráty, Bahrajn, Maroko i Súdán už dohody podepsaly dříve. Mezi panelisty zaznělo přesvědčení, že Trump tuto neochotu zná a podmínkou kolektivního podpisu si jen kupuje čas. Kdyby se ale podařilo Írán proměnit ve fungující stát integrovaný do regionu, šlo by o historický, světadějný posun s pozitivními dopady daleko za hranice Blízkého východu.
Nejhorší trh letních brigád a tichá krize náboru
Zdánlivě okrajová zpráva o tom, že americkým teenagerům se letos hledají letní brigády hůř než kdykoli v historii, odkrývá hlubší a globální problém. Nezaměstnanost mladých ve věku 16 až 19 let dosahuje přes 14 procent oproti celostátnímu průměru kolem 4 procent. Inflace a vysoké ceny paliv škrtí právě ty domácnosti a malé podniky, které mladé tradičně zaměstnávají, takže letní místa u bazénů, v zábavních parcích a restauracích mizí.
Klíčové je ale širší čtení dat. Míra náboru ve Spojených státech klesá řadu let a dostala se na úroveň srovnatelnou s koncem roku 2008. Nejde o americký ani stranický jev: nezaměstnanost mladých prudce roste i v Kanadě a v Číně dosahuje rekordních hodnot. Po vystřízlivění z let 2021 a 2022 si firmy nemohou dovolit najímat nezkušené pracovníky a drží se osvědčených zaměstnanců. Jenže zdravá ekonomika takové riskování při náboru potřebuje, jinak jako první trpí právě mladí.
S tím souvisí i růst počtu druhých zaměstnání, výrazně i u generace Z. Otázkou je, zda jde o podnikatelské nadšení, nebo o nutnost vydělat si na živobytí navíc. Tichý kolaps náboru přitom vysvětluje mnohé, od politické nespokojenosti po společenský rozklad. Absolventi, které nemá kdo zaměstnat, bydlí u rodičů, a o to přitažlivěji pak zní radikální sliby přerozdělení.
Sázej na talent, ne na jistotu
Tečku za debatou udělal příběh, který v těchto dnech rezonuje byznysovým světem. Jeden z Muskových blízkých přátel, Antonio Gracias z Valor Equity Partners, kdysi půjčil Elonu Muskovi milion dolarů ve chvíli, kdy se Tesla potácela na hraně krachu. Jeho zhruba sedmiprocentní podíl ve SpaceX by se v souvislosti s plánovaným vstupem firmy na burzu mohl vyšplhat na hodnotu kolem sta miliard dolarů, což z něj dělá jednoho z nejbohatších lidí světa.
Z příběhu plyne poučení o sázce na talent. Nejde jen o pět nejbližších lidí, kteří ovlivňují, kam se člověk dostane, ale o schopnost rozpoznat výjimečného jednotlivce a vsadit na něj dřív, než to udělají ostatní. Stejně důležitá je upřímná sebereflexe, tedy schopnost zpětně si poctivě ohodnotit vlastní rozhodnutí, investice a vztahy, poučit se z varovných signálů a příště je nepřehlédnout. Instinkt a intuici podle panelu nelze naučit, ale lze je trénovat, a právě v nich tkví výhoda nad konkurencí.
Závěr
Napříč tématy se vine jedna nit: schopnost číst realitu a včas na ni reagovat. Automobilky doplácejí na to, že přestaly naslouchat zákazníkům, politici hledají kompromis mezi krátkodobou bolestí a dlouhodobým ziskem, ekonomika tiše mění pravidla náboru a úspěch nakonec patří těm, kdo dokážou rozpoznat talent a poctivě se podívat na vlastní chyby.
