Cena litru paliva je z velké části politické rozhodnutí, zbytek určuje dění na trzích s ropou a dostupnost nafty v Evropě. Petrolejář Václav Loula, který byl podle vlastních slov u zrodu ropovodu IKL, prochází cenu položku po položce – od zimní nafty přes daně a marže až po zásoby, ropovody a emisní povolenky, které na palivo teprve dopadnou.
Zimní nafta: od 15. října jen přechodová kvalita
Na zimu se rafinérie a společnost Čepro chystají už v září: z logistického systému postupně vytlačují letní motorovou naftu tak, aby od 15. října byla k dispozici jen přechodová kvalita s filtrovatelností do −10 °C. Od 1. prosince musí každá čerpací stanice ze zákona nabízet motorovou naftu třídy F, tedy zimní naftu pro mírné klima. Pravidla platí v Česku i v ostatních zemích Evropské unie.
Rozhoduje takzvaná filtrovatelnost – teplota, při které nafta ještě projde studeným filtrem, aniž by se v ní vysrážely parafíny a vytvořily parafínové koláče. Vedle toho existuje arktická nafta třídy 2 s filtrovatelností −32 °C. Čerpací stanice ji prodávat nemusejí, rafinérie s ní ale počítají kvůli takzvaným chráněným zákazníkům: dopravním podnikům, armádě, integrovanému záchrannému systému a nemocnicím, jejichž dieselové agregáty musí naskočit i při tuhém mrazu a výpadku proudu. Dopravní podniky drží část zimních zásob právě v arktické kvalitě, aby autobusy vyjely.
Z čeho se skládá cena litru
Ceny paliv byly vždycky politické téma. Za socialismu se před ohlášeným zdražením u pump stály fronty a prodej musela zastavovat policie s vojáky. Dnes jsou pohonné hmoty výrazně zdaněné a pro státní rozpočet znamenají příjem, který se blíží stovce miliard korun. Každý ministr financí to proto musí řešit – a jak bude s nástupem elektromobilů spotřeba paliv klesat, bude se k tomu muset vracet.
Základní sazba spotřební daně činí 12,84 Kč na litr benzínu a 9,95 Kč na litr nafty, sama tedy dělá zhruba 30, respektive 22 procent ceny. K tomu se přičítá 21% DPH, u benzínu zhruba osm korun na litr. Daně tak u benzínu tvoří téměř polovinu ceny, u nafty kolem 43 procent.
Ropa, její dopravení do rafinérie, náročné zpracování a přimíchání biosložky vyjdou u benzínu zhruba na 21 Kč za litr, u nafty na 26 Kč. Nafta je dražší a pro Evropu je to velký strukturální problém: Evropa jede na naftu, ta tvoří zhruba 70 procent spotřeby paliv, v Česku dokonce 75 procent. Bez nafty se nepohne průmysl, doprava, zemědělství ani stavebnictví. Do budoucna hrozí další tlak: úroda olejnin klesla, takže zdraží i řepkový olej, z něhož se esterifikací vyrábějí estery vyšších mastných kyselin přimíchávané do nafty.
Řeči o maržích berou petrolejáři podrážděně. Zvednout marži není trestný čin – čerpací stanice z ní platí zaměstnance, provoz i poplatky bankám za platební karty. Průměrná marže je dnes kolem tří korun na litr. Na dálnicích je palivo dražší, a to nejen v Česku: stavba stanice je náročnější, je potřeba víc místa a parkovišť, platí se vysoké nájmy Ředitelství silnic a dálnic, služby a nabídka zboží jsou širší a spotřeba energií vyšší. Marže tam o korunu až korunu padesát vyšší proto nemá nikoho překvapit.
Proč palivo letos zdražilo tak rychle
Na ceny paliv v posledních letech dopadl začátek války na Ukrajině i letošní krize kolem Íránu. Trh podcenil jasný signál: prezident Trump a premiér Netanjahu v lednu rozhodli poslat do Perského zálivu tři největší letadlové lodě a zhruba 10 000 vojáků. Že nejedou na dovolenou, muselo být jasné každému. Ropa, která by v klidu stála kolem 60 dolarů za barel, vylezla nejdřív na 70 a v březnu, kdy se začalo bojovat, už na 100 až 110 dolarů. Mezi deseti zeměmi s největšími zásobami ropy je pět ze Zálivu – Saúdská Arábie, Írán, Irák, Kuvajt a Spojené arabské emiráty. První je Venezuela, a o tu se dnes Trump zajímá právě kvůli energetické bezpečnosti.
Březen zaskočil i české petrolejáře. Prodeje benzínu i nafty na čerpacích stanicích prudce vzrostly a firmy měly v těch dnech potíže se zásobováním – nestihly navýšit zásoby za nižší ceny. Česko k tomu mělo vlastní specifikum: na jaře až do začátku května měla odstávku rafinérie Kralupy, důležitá pro výrobu paliv pro český trh. Do hlavní sezóny se tak šlo s nízkými zásobami, a proto ceny na pumpách reagovaly tak rychle.
Regulace cen: petrolejáři ji přijali
Rychlý růst cen přinesl regulaci. Ministryně financí se bála, že drahé palivo roztočí inflaci, a petrolejáři ten důvod uznali – inflace se držela při zemi, kolem jednoho až dvou procent, a byla nejnižší v Evropské unii. Firmy sdružené v ČAPPO proto regulaci akceptovaly a o žalobu se státem nestály, protože spor se státem nikdy nic dobrého nepřinese.
Regulace se zvládla i díky tomu, že trh je vysoce konkurenční. V Česku je 3 950 veřejných čerpacích stanic a potíže měly jen jednotky z nich, které špatně nakoupily. Situace se brzy usadila. Konkurence zabrzdila zdražování i na dálnicích a malé stanice si udržely výhodu nižší marže: na povolený strop nešly, i když mohly, protože si chtěly udržet zákazníky.
Ropovody IKL a TAL: cesta ze západu
U zrodu ropovodu IKL byl Loula osobně. S expertním týmem tehdy jel do Chorvatska prověřit možnost napojení na ropovod Adria. Dojem byl špatný: v zemi bylo cítit etnické napětí a ropovod měl slabou kapacitu. Nejbližším vhodným místem se ukázal Ingolstadt, a tak padlo rozhodnutí postavit 370 kilometrů dlouhý ropovod Ingolstadt–Kralupy–Litvínov. Kralupy už tehdy uměly zpracovávat neruskou ropu, a tak do nich od roku 1996 proudila ropa ropovodem IKL s kapacitou tři miliony tun. Akcionářský podíl společnosti MERO umožňoval čerpat tento objem i 700 kilometrů dlouhým Transalpským ropovodem (TAL), který přivážel ropu z Ázerbájdžánu, Kazachstánu nebo Norska.
Dvě cesty, ruská a západní, vypadaly jako dobré řešení. Že o dvacet let později přijde politické rozhodnutí skončit s ruskou ropou, tehdy nikoho nenapadlo. Kapacitu TAL proto bylo nutné navýšit o 4,5 milionu tun, které zpracuje Litvínov. Náklady nesly stát a MERO a dnes trasa umí bez problémů přepravit osm milionů tun ropy. Slabé místo je jinde: v době dronů hrozí, že někdo napadne přístav Terst, přes který proudí velké množství ropy nejen do Česka, ale i do západní Evropy.
Čtyřicet procent nafty se dováží hotové
S rafinérskou kapacitou má problém celá Evropa. Rafinérií je tu 74 a biorafinérií jen zhruba jedenáct, což je málo. Nová rafinérie se dnes postaví těžko: na zpracování ropy, kterou Evropa označuje za ekologicky špatnou, ale bez níž neumí žít, by banky nejspíš nepůjčily. Česko i celá Evropa proto musí shánět naftu i mimo Unii. Česká republika dováží 40 procent nafty a zvládá to díky společnosti ČEPRO.
Na jeden faktor se zapomíná: útoky Ukrajiny na ruskou ropnou infrastrukturu vyřadily už polovinu ruské rafinérské kapacity. Rusko, které dřív pohonné hmoty vyváželo, je dnes musí dovážet, a dovážet musí i Ukrajina. Dva státy se tak najednou vrhly na třetí země a na Evropu, které naftu dodávají, a napětí ve zdrojích je dnes započítané i v ceně nafty.
Rezervy by měly vystačit na 120 dní
Státní hmotné rezervy mají pokrýt zhruba 90 dní běžné spotřeby. Že by palivo leželo ve skladech a nebylo by ho jak dostat k pumpám, reálný scénář není: vlastní přepravní firmy mají Orlen i Čepro a k tomu tu jsou další dopravci s cisternami. Do budoucna by ale bylo rozumné strategické rezervy nafty a benzínu zvednout z 90 na 120 dní.
Palivo nemá rodný list
Sankce na ruskou ropu měly zastavit příjmy Moskvy, jenže ropa jezdí stínovou flotilou, cenový strop se obchází a rafinérie ve třetích zemích z ní vyrábějí produkty, které už za ruské neplatí. Rodný list palivo zatím nemá. Hodně záleží na serióznosti evropských firem a na tom, odkud skutečně dovážejí; celní předpisy přesto umožňují původ hlídat. Celé je to paradox, který situaci se zdroji pohonných hmot zhoršuje – a protože se na Ukrajině válčí už pátý rok a Rusko pořád bojuje, nezbývá než skepse.
Hormuzský průliv a ropa za 110 dolarů
Ropu z Hormuzského průlivu Česko neodebírá, takže přímo by se jeho uzavření na pumpách neprojevilo. Projevilo by se ale přes světovou cenu. Vrchol přišel v dubnu a květnu: místo 80 až 90 tankerů s nákladem 1,5 až 2 miliony barelů jich průlivem projíždělo pět až sedm, některé dny žádný, a ropa šla na 110 dolarů. Kdyby se to opakovalo, cena by znovu vystoupala nad 110 dolarů – burzy nemají rády nejistotu a reagují i podle toho, jaké zdroje a možnosti mají rafinérie.
Naftu přitom zatím neumíme nahradit. Ostravský dopravní podnik má nahradit 70 autobusů elektrobusy, což si zaslouží potlesk – jenže co je 70 autobusů, když jich v republice jezdí přes 20 tisíc.
Povolenky ETS2: zatím tři koruny na litr
Skoro se o tom nediskutuje, ale do systému emisních povolenek má spadnout i doprava a vytápění. Česko má zhruba devět milionů dopravních prostředků, z toho sedm milionů v osobní dopravě, a na nich stojí dnešní životní úroveň. Bez nafty nevyjede ani traktor. Že by se doprava zastavila nebo výrazně omezila – nákladní, veřejná ve městech i individuální –, je málo pravděpodobné.
Pokud povolenky přijdou a nedojde k dalšímu odkladu, palivo zdraží. První propočty ukazují zjednodušeně na tři koruny na litr a cena bude nejspíš růst dál.
Závěr
Cenu paliva tvoří zhruba z poloviny daně, zbytek určuje ropa, se kterou hýbou války v Perském zálivu a na Ukrajině, a nedostatek rafinérské kapacity v Evropě. Česko má díky ropovodům IKL a TAL zajištěné dodávky ze západu, zranitelným místem je ale terstský přístav a dovoz hotové nafty. Rezervy by měly být větší – a emisní povolenky přidají k ceně litru další koruny.
