Proudí dnes hodnota mezi domácnostmi, korporacemi a finančním sektorem jen jedním směrem, jako proud diodou? Odpověď je nepříjemnější než otázka sama. Reálná hodnota podle tohoto výkladu zmizela dávno předtím, než se o ni začalo přetahovat. Zbylo ocenění, rating, dluh a čím dál tenčí vrstva hotovosti mezi občanem a bankovním serverem.
Hodnota, kterou určují ratingové agentury
Východisko celé úvahy je tvrdé: žádná hodnota dnes neexistuje. Existuje jen její virtuální podoba, protože všechno stojí na ocenění ratingovými agenturami. Pak se dozvíte, že nějaká firma má hodnotu bilionu dolarů, aniž by taková hodnota v hmatatelné podobě kdekoli byla.
Druhý argument je poměrový. Finanční sektor za posledních třicet let vzrostl čtyřikrát, reálná ekonomika, tedy zboží a služby, jen jednou. Ty zbylé tři násobky takzvané hodnoty nemá kdo vysvětlit.
Třetím ukazatelem je nepřehlednost samotných čísel. U velkého správce aktiv se objem spravovaných financí uvádí jednou jako 21, jindy jako 41, 12 nebo 15 bilionů dolarů. Kolik tedy vlastně spravuje? Nebo jde jen o vazbu na ratingové agentury, které za dobrou úplatu oznámí, že vaše firma je bonitní a stojí bilion dolarů?
Kdo dnes řídí svět
Svět v tomto pohledu neřídí státy, ale nadnárodní a finanční korporace. Určují, co smíte dělat, jakým způsobem a co je žádoucí spotřebovávat. Není náhoda, že Mezinárodní měnový fond zhruba před rokem a půl publikoval studii varující před obrovským vlivem nadnárodních korporací na všechny stránky života jednotlivce. Rodina v takovém uspořádání nehraje žádnou roli.
A jak se vlastně ocení kriminální ekonomika? Český statistický úřad svého času spočítal, že když prostitutka obslouží zahraničního hosta, jde o zahraniční obchod, a když Čecha, o obchod vnitřní. Výsledkem byl odhad, že prostituce přináší českému hrubému domácímu produktu zhruba dvě a půl až tři miliardy korun ročně.
Nad tím visí druhé varování Mezinárodního měnového fondu: pokud se s organizovaným zločinem nic neudělá, mohou svět do dvaceti let ovládat organizované struktury. Jejich roční obrat se odhaduje na osmnáct až dvacet bilionů dolarů, neodvádějí daně ani pojistné a peníze si neschovávají do polštáře, nýbrž je investují přes kapitálové trhy.
Voda přestává být nárokem
Odtud vede přímá cesta k tématu, které zní ještě před pár lety jako výmysl. Mezinárodní měnový fond ve spolupráci se Světovým ekonomickým fórem a Organizací spojených národů přichází s myšlenkou, že právo na vodu není základní lidské právo. Nárok máte na jakousi základní dávku, všechno ostatní si zaplatíte.
Loni tím podle této teze skončila financializace přírodního prostředí: voda, vzduch, lesy i půda mají být oceňovány na kapitálových trzích podle nabídky a poptávky. Dávku vody, na kterou máte nárok za nižší cenu, vám spočítají podle biologické potřeby. Za všechno nad ni zaplatíte sazbu, která už s potřebou nemá nic společného.
Provázané banky a dluh jako nástroj vlády
Jsou tedy běžní lidé jen smítkem na šachovnici globálních gigantů? Propletenost finančních a korporátních vztahů je dnes gigantická. Ilustrace z evropského bankovnictví vypadá takto: velké německé banky drží akcie španělských a francouzských ústavů, ty zase akcie německých, rakouská skupina vlastní českou i slovenskou spořitelnu, a majetkové vazby pokračují dál až k americkým bankovním domům. Výsledkem je struktura, v níž kapitálová provázanost rozhoduje o tom, kde bude hospodářský růst a kde katastrofa.
Peníze jsou navíc anonymní, takže jejich praní přes světové finanční trhy má obrovský rozsah. K tomu přistupuje skutečnost, o níž se v Evropě raději mlčí: většina domácností je zadlužena a míra zadlužení se ve většině evropských zemí pohybuje mezi 80 a 140 procenty hrubého domácího produktu.
Stará poučka říkala, že kdo ovládá potraviny, ovládá svět. Novelizovaná verze zní jinak: kdo ovládá dluhy, ovládá všechny stránky vašeho života. Určuje splátkový režim, výši úrokových sazeb i to, jak rychle na vás vyrazí exekutor. Pod povrchem oficiálních zpráv o růstu nebo stagnaci tak běží soustava proudnic, kterou statistika hrubého domácího produktu nezachytí.
Dolar pod tlakem a nápad digitalizovat dluhy
Spojené státy mají čtyřicet bilionů dolarů dluhů a hodnota jejich měny stojí na tom, že se v ní obchoduje. Hlavním problémem tedy není válka s Íránem ani válka na Ukrajině, ale to, že stále více zemí přechází na obchodování v národních měnách. Až rezervní postavení dolaru zeslábne, americké státní dluhopisy nebude chtít nikdo ani s vyšší rizikovou přirážkou.
Mechanismus přitom běží desítky let. Spojené státy mají každý rok deficit zahraniční obchodní bilance i státního rozpočtu a vyrovnávají ho emisí dluhopisů v dolarech, které ministerstvo financí prodává na kapitálových trzích. Původně je kupovali Číňané a arabské státy. Číňané se jich zbavují, arabští kupci ubyli a dnes je nakupují například africké centrální banky.
Čísla za tím jsou nemalá: v čínské měně se ročně obchoduje zhruba za pětadvacet bilionů dolarů proti padesáti bilionům v dolarech, přičemž před pěti lety to bylo dvanáct bilionů. Odpovědí na to má být podle této úvahy nápad amerického prezidenta Trumpa digitalizovat dluhy a převést je na digitální tokeny, jejichž hodnotu by určoval ten, kdo systém ovládá. Podezření, že na střídavých zprávách o dohodě v Hormuzském průlivu a následných skocích ceny ropy někdo vydělává miliardy, zaznívá ostře, ale bez doložení.
Digitální měna, kterou lze vypnout
Digitální euro, limity na hotovost a programovatelnost plateb spolu tvoří jeden celek. Digitální měna je poprvé programovatelná, takže lze určit, co si za ni smíte koupit. Umí expirovat, tedy zmizet, pokud ji do dané doby neutratíte. A jde ji zablokovat.
Že to není teorie, ukazují dva případy. Kanadským řidičům kamionů, kteří protestovali proti covidovým opatřením, zablokovali bankovní účty a bez pomoci okolí by si nekoupili ani teplé jídlo. Švýcarský plukovník, který osmnáct let působil v centrále Severoatlantické aliance a po odchodu do důchodu napsal dva kritické články o jejím fungování v Evropě, zjistil, že má zablokované bankovní služby. Neměl z čeho platit nájem ani potraviny a složili se mu na to sousedé.
Dnes takový zásah vyžaduje soudní rozhodnutí a doporučení právní autority. U digitální měny stačí stisknout knoflík.
Prsten místo karty a banka, která vidí všechno
Velký úspěch mají chytré prsteny, které banka nabídne za pár korun. Přiložíte, zaplatíte, hotovo. Nikdo si přitom nepřipouští, že kompletní evidence o tom, co kupujete, kde, jak často a v jaké skladbě, dává držiteli dat všechny dimenze vašeho života.
Rozdíl proti dnešku je technický, ale zásadní. Nyní transakci eviduje banka, která vydala kartu, a nad určitou částku ji s časovým zpožděním hlásí centrální bance. U digitálního eura je každá platba okamžitě evidovaná centrální bankou, která tak má úplný obraz o vás jako o entitě. A kdo zná kompletní strukturu vašich nákupů, ví, kde vás zmáčknout.
Hotovost mizí po kouskách
Rakouské banky zavedly jednorázový limit výběru z bankomatu ve výši 400 eur, slovenské 500. Zdůvodnění zní ochranářsky: aby vám někdo neukradl kartu a nevybílil účet. Na západním Slovensku má jistá banka pět poboček a žádná nepracuje s hotovostí, protože je to drahé, vyžaduje to ostrahu, pokladnu a evidenci měny. Česká i slovenská pošta si mohou podat ruce, omezují počet poboček a doporučují, ať většinu operací vyřídíte digitálně.
Tak se potichu a po kouskách vaří pověstná žába, až jednoho dne zjistíme, že hotovost nikde není. Proti tomu stojí zkušenost, kterou nikdo nezmiňuje: švédská centrální banka testovala bezhotovostní ekonomiku dlouhá léta a nakonec konstatovala, že podstatný podíl hotovosti, řádově okolo pětiny, musí zůstat zachován. Ke stejnému závěru dospěla i centrální banka kanadská. Evropská centrální banka a hlavně Brusel jdou přesto opačným směrem a k zelené agendě přidávají digitální měnu.
Digitální identita a sociální kredit
Od září se zkouší digitální identita, na kterou má být digitální měna navázána, a s ní se nabízí i propojení se sociálním kreditem. Právě tady přichází nejpřekvapivější část úvahy.
Číňané na otázku, co říkají na sociální kredit, miliony kamer a umělou inteligenci kontrolující velkou část života, odpovídají, že jim to nevadí. Důvod je prostý: v Číně slouží digitální technologie a umělá inteligence k tlumení společenských otřesů a hrozeb. Stará čínská filozofie to formuluje jednoznačně, vládce je legitimní jen tehdy, když lidem zajistí kvalitní život. V Evropě a v Americe se ovšem tytéž nástroje podle tohoto čtení nepoužívají kvůli vaší bezpečnosti a pohodlí, ale kvůli kontrole.
Garantovaných sto tisíc eur a co z nich zbude
Proč Evropané převádějí peníze do islámských bank? Řeč je už o stovce miliard. Odpověď zní, že islámská banka nepracuje s úrokem a vkladatel se stává jejím spoluvlastníkem, v dobrém i ve zlém.
Evropský protějšek vypadá na papíře lépe. Vložíte do banky sto tisíc eur a legislativa Evropské unie vám těch sto tisíc garantuje. Drobná vada na kráse je v tom, odkud se mají vzít. Garanci kryje fond na ochranu vkladů, do kterého měly banky odvádět příspěvky, jenže po finanční krizi z roku 2008 byly této povinnosti zbaveny. Podle propočtu, který z toho vychází, by český vkladatel se stotisícovým vkladem reálně dostal 771 eur v sedmi ročních splátkách. Zákonná garance přitom zůstává na svém místě a všichni jsou spokojeni.
Sedm bilionů eur, které nikdo neřeší
Unie prý všechno reguluje a přereguluje. Od roku 2022 v ní platí legislativa, podle níž smějí být vyráběny pouze výrobky kvalitní, funkční osm až deset let, opravitelné a recyklovatelné. Stačí se rozhlédnout po vlastní domácnosti a odpovědět si, kolik takových věcí kolem sebe máte.
Podobně dopadá transferové oceňování, tedy spekulativní přelévání zisků uvnitř nadnárodních korporací. Pravidla proti němu má Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj od roku 2018, unijní směrnice platí od roku 2022 a Eurostat spočítal, kolik stojí, že se problém neřeší: sedm bilionů eur ročně. To je několikanásobek celého víceletého rozpočtu Unie na roky 2028 až 2034. Na Slovensku znamená totéž roční ztrátu čtyři a půl až pět miliard eur, zatímco konsolidace, která má přinést 1,2 miliardy eur, dopadne na občany.
Regulační orgány finančního trhu tedy dohlížejí — podle tohoto hodnocení hlavně na to, aby malý investor přišel o všechno a velký o nic.
Závěr
Celý ten obraz drží pohromadě jedna myšlenka: hodnota peněz už nevzniká z toho, co se vyrobí a odpracuje, ale z ocenění, ratingu a dluhu, tedy z rozhodnutí, na která běžná domácnost nedosáhne. Digitální měna, mizející hotovost a digitální identita jsou v tomto čtení jen technickým dokončením stavby, kterou finanční sektor postavil dávno předtím.
Řada čísel v této úvaze je odhad nebo výklad, ne ověřený údaj, a je dobré je tak číst. Otázka, kterou kladou, je ale zcela praktická: kdo bude rozhodovat, za co si smíte utratit vlastní peníze a jestli k nim vůbec budete mít přístup.
