Nástup dvou pravicových influencerů, Adama Šejny a Františka Kubáska, na ministerstvo životního prostředí rozpoutal mediální bouři. Debata u Parlamentních listů ukázala, jak oba noví zaměstnanci resortu vnímají kampaň, která se kolem nich rozjela – a proč mají za to, že nevyžádaná pozornost není důsledkem jejich nekvalifikovanosti, ale toho, že prolomili dosavadní převahu levicových hlasů v aparátu ministerstva.
Proč právě my dva: pravicový obsah na sociálních sítích MŽP
Důvod nástupu je podle obou nových zaměstnanců prozaický: sociální sítě ministerstva životního prostředí dlouhodobě neoslovují čtenáře vpravo od středu a potřebují radikální obrat. Z toho podle nich vyplynula nutnost přivést na resort lidi, kteří v posledních letech budovali pravicový obsah ve veřejném prostoru – a kteří mají měřitelné výsledky v zásahu i v počtu příznivců. Nejde tedy o trafiku, ale o cílenou personální volbu navázanou na konkrétní úkol: zviditelnit komunikaci resortu i pro publikum, které jí dosud nedůvěřovalo.
K argumentu, že jeden z nich je čerstvý maturant a druhý dělal jako řidič a skladník, zaznívá jednoznačná odpověď: zkušenost s tvorbou obsahu na sociálních sítích se nezískává na vysoké škole. Skladnická a řidičská práce jsou navíc předkládány jako součást reálného života, ne jako handicap. Pokud by jednoho dne najednou ze dne na den zmizeli traktoristé, řidiči kamionů a skladníci, národ za pár dní nemá co jíst – pokud by ze dne na den zmizeli ultralevicoví novináři, většina lidí si toho ani nevšimne. Hodnota práce se podle nich neměří tím, kolik měsíců trvala vysoká škola.
Manipulace bez kontextu: jak fungují titulky a sociální sítě
Aktivistická část médií podle této perspektivy nestaví svou sílu na lepších argumentech, ale na ochotě manipulovat. Konkrétní příklad: generální tajemník NATO Mark Rutte před nedávnem potvrdil, že česká vláda za rok 2025 nesplnila požadovaná dvě procenta výdajů na obranu. Europoslankyně Danuše Nerudová tuto informaci sdílela na sociální síti X s nadávkami na současnou vládu Andreje Babiše – ta přitom nastoupila až 15. prosince 2025, takže za naplnění obranného rozpočtu za celý rok 2025 reálně nemohla nést odpovědnost. Drtivá většina komentujících nicméně bez kontextu nadávala právě na novou vládu. Polarizační titulek bez kontextu si žije vlastním životem a 90 procent čtenářů kontext nedohledá.
Stejný mechanismus podle hostů použila část médií i v jejich případě. Místo otázek se objevily články plné fabulačních dotazů, na které si pak publikum samo dosadilo nejhorší možné odpovědi. Z dvou řadových úředníků odboru komunikace tak vzniknou v očích kritiků postavy, které mají rozhodovat o směřování státu, případně ho předat Moskvě nebo Bruselu. Ve skutečnosti jde podle nich o dva ze zhruba pěti set zaměstnanců resortu – jejich rozhodovací vliv je nulový, ale jejich mediální zviditelnitelnost je extrémní právě proto, že je lze snadno démonizovat pro jeden tábor.
Cesta předsedy senátu na Tchaj-wan: dvojí metr
Dvojí metr v hodnocení personálních rozhodnutí ukazuje i nedávná cesta předsedy senátu Miloše Vystrčila na Tchaj-wan. Vystrčil tam podle informací z médií letěl běžnou linkou – vládní armádní Airbus mu škrtl premiér. Ještě podstatnější je ale skutečnost, že do delegace zahrnul i lidi, které kritici označují za influencery napojené na progresivistickou scénu. Nikdo z médií, která dnes kritizují personální politiku resortu životního prostředí, se neptalo, proč druhý nejvyšší ústavní činitel státu bere takovou doprovodnou figuru s sebou a jestli mu cestu platí senát – tedy český stát.
Stejné personální vzorce přitom platily i za minulých vlád. Na odboru komunikace MŽP a v sekci sociálních sítí seděli v předchozím období členové mladé KDU-ČSL. Není to nic skandálního, je to standardní praxe – nový manažer si přivede lidi, kterým může důvěřovat. Pokud by ale při nástupu nového vedení takový loajální tým o čerstvém personálním rozhodnutí v řádu hodin informoval redakci Deníku N, je to ukázka nedůvěry vůči novému vedení a důvod ke skončení spolupráce.
Škrty na MŽP, Nová zelená úsporám a kontinuita státního aparátu
Současné vedení resortu zrušilo 63 pozic a obsadilo jich nově zhruba 13 až 14 – síť úředníků se tedy nezvětšuje, naopak ubylo skoro 50 míst. Argument, že se na ministerstvu vytvářejí trafiky a utrácí státní peníze, neodpovídá reálným číslům.
Současně se tu vede mediální spor o to, kdo vlastně státní aparát nafoukl. Předchozí vláda kritizuje současnou koalici za údajné čistky a zároveň za nadbytek zaměstnanců – přitom u resortů jako ministerstvo zahraničních věcí nebo úřad vlády byly skutečné personální čistky daleko výraznější právě za minulého období a samotný aparát se v jejich éře rozšířil. Ideová konference ODS o víkendu navíc deklarovala šetření a osekávání státu jako programovou prioritu – těžko věrohodně, když jde o stranu, která tento aparát čtyři roky budovala.
Specifickou kapitolou je program Nová zelená úsporám, který nezvládla zrušit ani současná vláda. Program zdědila extrémně zadlužený, převedla část závazků na bezúročné úvěry, které doplatí stát, ale samotný dotační program už realisticky fungovat nemůže – chybí v něm vysoké desítky miliard. Část propouštěných úředníků z MŽP, kteří figurovali v reportáži České televize, je přitom napojena na klimatické aktivistické struktury: jeden z nich je členem iniciativy klimatická žaloba, která usiluje o to, aby stát byl soudně donucen prosazovat zelená opatření i proti programu demokraticky zvolených stran; další je bývalou kandidátkou strany zelených; další je propojen s Asociací pro mezinárodní otázky; další zastupuje Zelený kruh, sdružující zelené neziskovky, které dnes přicházejí o veřejné peníze.
Česká televize, Český rozhlas a otázka koncesionářských poplatků
Veřejnoprávní média jsou tématem, kde se debata zostřuje. Reportáž v Reportérech ČT byla podle jednoho z hostů natočena bez toho, aby autorka dotyčného předem oslovila s jedinou otázkou – tři dny předem ho přitom začala sledovat na Instagramu, kde by stačilo poslat zprávu. To je laickou optikou možné porušení redakčního kodexu.
K hospodaření ČT a Českého rozhlasu zaznívá řada konkrétních příkladů údajného plýtvání: tři auta a celý štáb namísto malé technické skupiny, drahá kamera s několika dny natáčení a žádný výstup, přenosový vůz, který přijíždí na akci, ale neuskuteční přímý přenos. Český rozhlas má rozpočet zhruba dvakrát vyšší než všechna ostatní česká rádia dohromady. Pokud by koncese skončila a veřejnoprávní média si musela vydělat reklamou a dobrovolnými příspěvky, ukázalo by se, jakou skutečnou hodnotu pro diváky mají. K argumentu, že by to byl „konec demokracie", zaznívá lakonická odpověď: pokud lidé instituci sami nepodpoří, není koho a co bránit. Mladší generaci, která žije převážně na Instagramu, model klasické veřejnoprávní televize stejně už dnes nemluví do života.
Digitální euro, suverenita a slabá místa prezidentského úřadu
Téma evropské měny otevírá širší debatu o suverenitě. Hlavní obava směřuje k digitálnímu euru, které podle této perspektivy otevírá dveře programovatelným penězům – tedy stavu, kdy někdo jiný než držitel peněz určuje, za co a kdy je lze utratit. Pokud zmizí hotovost a zbude jen digitální euro, ztratí občan poslední nástroj, kterým může obejít sankční mechanismus uvalený na bázi politické neposlušnosti.
Že je tento mechanismus reálný, dokládá kauza belgického bývalého lobbisty Frédérica Baldana, autora knihy o předsedkyni Evropské komise Ursule von der Leyenové. Baldan podal trestní oznámení v souvislosti s kauzou Pfizergate. Reakcí bylo nejen odebrání jeho akreditace v Evropském parlamentu, ale i zablokování všech jeho bankovních účtů včetně účtů jeho firem a jeho pětiletého syna. K penězům se dostal zpátky až po měsících.
Z evropského kontextu vyplývá i další tichý důsledek – pravidla ESG vedou banky k tomu, aby neposkytovaly financování zbrojařům. Evropská komise zbrojařům přitom slíbila několik set milionů eur, dosud nevyplatila ani jeden. Pokud má EU skutečně podpořit obranyschopnost Ukrajiny dodávkami munice, je vlastní finanční politika největší překážkou, kterou si sama postavila do cesty.
K prezidentovi Petru Pavlovi zaznívá ostrý komentář. Pavel se ke své komunistické minulosti přiznal až v roce 2019 a část historiků mu to tehdy odpustila s argumentem, že byl přinucen, dotlačen, vyhrožováno mu. Stejní historici dnes mlčí nebo tento výklad neopakují u jiných osob. Buď tedy prezident mluví o evropské integraci a budoucnosti koruny tak, jak mu radí jeho okolí – pak je to slabý prezident bez vlastních názorů – nebo tomu skutečně věří, a pak je výrok o tom, že koruna je sentiment, kterého bychom se měli zbavit, signál, který připomíná prohlášení o blízké podpoře sovětským přátelům v jiné době. Pokrytectví celé situace dotváří fakt, že komunistické minulosti jiných veřejných osob se část mediálního prostoru chytá jako trestného činu, který nelze odpustit, zatímco u prezidenta totéž téma rychle uzavírá.
Závěr
Mediální kampaň, která se rozjela kolem dvou nových zaměstnanců ministerstva životního prostředí, vypovídá podle této perspektivy víc o stavu části českých médií než o samotných personálních krocích resortu. Argumenty proti kvalifikaci dvou referentů odboru komunikace působí silně do okamžiku, kdy si čtenář všimne, že podobné personální vzorce platily i za minulých vlád, aniž by vyvolaly srovnatelný mediální tlak. Rámec sporu o veřejnoprávní média, digitální euro nebo Novou zelenou úsporám zároveň ukazuje, že personální debata o dvou úřednících je jen viditelnou špičkou hlubšího sporu o to, kdo a jakými prostředky určuje, co je v české veřejné diskuzi přípustný hlas.
