Michael Saylor, výkonný předseda firmy Strategy (dříve MicroStrategy), staví svou argumentaci na jediné myšlence: peníze, které leží na účtu, nejsou majetkem střadatele, ale pohledávkou za bankou a státem. Z toho vyvozuje celou svou tezi o bitcoinu, o znehodnocování měn i o tom, kam by měl mířit člověk, který si chce udržet hodnotu své práce. V rozhovoru k tomu přidává vlastní zkušenost s finančním inženýrstvím, výklad technologických S-křivek a vysvětlení, proč jeho firma část bitcoinů prodala, přestože roky opakovala pravý opak.
Peníze v bance rozdává banka, ne vy
Hotovost v ruce je zranitelná: na letišti se stačí zeptat, jestli ji cestující veze, a je pryč. Uložení do banky problém neřeší, jen ho přesune — banka je protistrana, která rozhoduje, kdy a kolik peněz střadatel dostane zpět. Při větším výběru následuje dotaz, odkud peníze jsou, a hlášení daňové správě; při příliš rychlém pohybu prostředků přijde návštěva.
Ještě názornější je to u mezinárodních plateb. Než se částka dostane z jedné země do druhé, musí souhlasit odesílatelova banka, banka příjemce, centrální banka dané země i korespondenční banky mezi nimi — takových článků může být sedm. Peníze v tomto pojetí nejsou majetek, ale povolení: drží se z vůle státu a fakticky každá země na světě spolurozhoduje, kde se dají utratit.
Proti tomu staví Saylor bitcoin jako aktivum na doručitele. Milion dolarů se dá zašifrovat do čipu ve fyzické minci a posunout po stole, nebo předat jako soukromý klíč napsaný na papíře, případně poslat zprávou. Dva lidé v Africe si podle něj mohou vyměnit bitcoin za náklaďák bez povolení sedmi bank a šestnácti vlád; milion dolarů ve zlatě se stejnou rychlostí z Londýna nikam nedostane.
Sedm procent ročně, které nikdo nevidí
Nejnázornější počet celého rozhovoru se týká pozemku u vody v Miami Beach. Před sto lety stál akr přibližně deset tisíc dolarů, dnes deset až dvacet milionů. Tisícinásobný růst ceny v téže měně znamená, že dolar ztrácel zhruba sedm procent své ekonomické hodnoty každý rok po celé století. A to byla podle Saylora nejlepší měna dvacátého i jednadvacátého století — lepší už to nebude.
Ostatní na tom jsou hůř. Většina měn ztrácí kolem čtrnácti procent ročně, což znamená rozpad zhruba do třiceti let; průměrná papírová měna podle něj vydrží asi devětadvacet let. Hyperinflace v Brazílii, Argentině, Mexiku či Venezuele nejsou výjimky, ale běžný scénář. Otázka pro střadatele proto nezní, jestli o úspory v hotovosti přijde, ale za jak dlouho: v nejslabších měnách během pěti až deseti let, v té nejsilnější v horizontu jednoho lidského života.
Vlastní dům jako úspory? Počítejte i s daní a údržbou
Standardní rada zní: po škole si najít práci, vzít hypotéku a koupit dům. Saylor ji rozporuje počtem. Na Floridě činí daň z nemovitosti dvě procenta hodnoty ročně, takže vlastník za šestatřicet let odvede státu celou cenu domu — a to k tomu ještě platí údržbu a pojištění. S hypotékou na sedm procent se z investice může stát past. Držení hotovosti v bance nebo v trezoru je přesto pořád horší volba.
Lépe podle něj vychází komerční nemovitost, protože daň, pojištění i údržbu lze přenést na nájemníky. Na nájmu se přitom typicky nevydělá — jen pokryje náklady. Vydělává podkladové aktivum, které přidává kolem sedmi procent ročně.
A konvenční bezpečná varianta? Peníze na fondu peněžního trhu vynesou tři procenta, po zdanění půldruhého, zatímco měna ztrácí sedm. Rozdíl pět až šest procent ročně ukusuje z majetku celý život. Právě odtud pramení jádro Saylorovy argumentace: běžný člověk by neměl být nucen stát se daňovým poradcem, developerem ani odborníkem na výběr akcií jen proto, aby si udržel hodnotu vlastní práce.
Zlato, index, nebo bitcoin: co je vlastně kapitálové aktivum
Skutečným přínosem Johna Bogleho bylo podle Saylora rozpoznání, že měna není uchovatelem hodnoty a nemovitost je nelikvidní a náročná na správu — a že tedy musí existovat likvidní kapitálové aktivum, které si člověk koupí a nechá být. Tím se stal indexový fond na S&P 500. Za posledních šest let vynesl kolem patnácti procent ročně, v horizontu sta let spíš deset. Proti sedmiprocentnímu znehodnocování dolaru zbývají dvě až tři procenta reálného přírůstku jako odměna za přijatou kolísavost. Není to špatný nápad, konstatuje k tomu.
Za stejné období vzrostlo zlato zhruba o dvanáct procent ročně, index NASDAQ o osmnáct a bitcoin o třiatřicet. Všechna tato aktiva jsou podle něj vítězové — jenže jen část světa se k nim dostane. Kdo žije v Turecku, Argentině, Venezuele nebo v mnoha afrických zemích, americké nemovitosti ani západní indexové fondy k dispozici nemá.
Z toho plyne pravidlo, které Saylor formuluje nejostřeji: nekupovat věci, kterých umí továrna, robot nebo umělá inteligence vyrobit neomezené množství. Sója, ropa ani bavlna majetek neudrží. Kapitálové aktivum je unce zlata, podíl na pěti stech nejžádanějších firmách světa nebo jeden z jednadvaceti milionů bitcoinů. Které z nich si člověk zvolí, závisí na tom, kde žije — ve válečné zóně se přes kontrolní stanoviště nese hůř zlato než soukromý klíč.
Roboti, hojnost a spor o to, jestli peníze zůstanou důležité
Technologie podle Saylora nefunguje, dokud najednou nezačne fungovat. V roce 1902 prohlásil deník New York Times, že každý vzdělaný vědec ví, že člověk nikdy nevzlétne; o rok později se letělo. V roce 2023 začala fungovat umělá inteligence a od té chvíle platí, že cokoli stojí na obrovském objemu lidské práce — psaní smluv, textů, scénářů — se dá delegovat. Chytrá pračka i auto, které řídí samo a nabourá méně často než člověk, jsou z tohoto pohledu jen otázkou času a ceny.
V rozhovoru padla i teze Elona Muska, podle níž v budoucnosti, kde může mít kdokoli cokoli, přestává být potřeba peněz jako databáze pro rozdělování práce. Roboti a umělá inteligence prý vyrobí tolik zboží a služeb, že nastane univerzální vysoký příjem, práce se stane dobrovolnou zábavou a skutečnými omezeními zůstanou už jen energie a hmota.
Saylor s tím souhlasí jen napůl. Spotřební a užitkové zboží skutečně zlevní a rozšíří se — anglický král Jindřich VII. neměl čistou vodu, chlazení, rentgen ani zubní korunku, kdežto dnešní střední třída to všechno má. Jenže vzácné žádané statky se nezhojní: auto má každý, porsche ne, a stejně tak dům v Hamptons, letadlo nebo jachta. Lidé si vždycky vytvoří další stupeň, k němuž mohou vzhlížet — kdo si nemůže dovolit nic, poprosí v restauraci o vodu, s troškou peněz si dá limonádu a nakonec někdo utratí osmatřicet dolarů za jeden drink. Hierarchie blahobytu podle něj nezmizí, a proto nezmizí ani peníze.
Dislokaci na trhu práce ovšem nezlehčuje: nových profesí vznikne mnoho, ale ne nutně dost rychle, a politické napětí bude následovat. Nejlepší obranou je podle něj co nejvolnější trh — v otevřené ekonomice vzniknou desetitisíce nových typů podnikání, které dnes nikdo nedomyslel, a právě ty pak vytvoří práci pro vytlačené.
Jak návrh cenného papíru s pomocí umělé inteligence přinesl 15 miliard
Nejkonkrétnější příběh rozhovoru se týká roku 2025. Firma tehdy držela bitcoin za desítky miliard dolarů a chtěla nakupovat dál, jenže akciové trhy měla vyčerpané a jako největší emitent konvertibilních dluhopisů na světě narazila i na strop tohoto trhu. Další růst vyžadoval vymyslet nový typ úvěrového nástroje.
Saylor se proto pustil do návrhu prioritní akcie společně s jazykovým modelem od OpenAI. Prioritní akcie je z podstaty tvárná: dá se jí dát podoba dluhu, i podoba podílu. Cílem bylo vytvořit krátkou duraci — papír, který se obchoduje stabilně kolem sta dolarů, drží se u nominálu a nereaguje na pohyby úrokových sazeb. Aby cena zůstala stabilní, musí být pohyblivá dividenda, a tak vznikl nástroj s dividendovou sazbou upravovanou každý měsíc. Nikdo takový cenný papír předtím nevydal. Nebylo to zakázané, jen to nikoho nenapadlo — právníci a bankéři odpovídali, že se to nedělá, protože se to nikdy nedělalo.
Úpis vynesl 2,5 miliardy dolarů a stal se do té doby největším primárním úpisem roku. Přes navazující emisi firma prodala dalších osm miliard; s ostatními nástroji se dostala na zhruba patnáct miliard dolarů získaného úvěru. Odtud pochází věta, kterou rozhovor začíná: umělá inteligence přinesla patnáct miliard tím, že pomohla navrhnout něco, co nikdo předtím nepostavil.
Zobecnění zní jednoduše: nemá smysl učit se to, co umělá inteligence umí sama. Cenné je umět ji požádat o věc, která ještě nebyla udělána.
S-křivka: jak poznat obor, který má budoucnost
Na otázku, co dnes studovat, odpovídá Saylor teorií S-křivky. Tisíc let se lidé pokoušeli létat a nepohnuli se z místa; po roce 1903 stačilo šestašedesát let na cestu od dvaceti mil v hodině k raketám na oběžné dráze. Pak přišla polovina sedmdesátých let, letouny 737 a 747 — a zeď. Moderní letadlo je proti stroji z roku 1975 asi o patnáct procent úspornější, což je za padesát let pozoruhodně málo. Pohonné technologie zkrátka narazily na strop a nemusí se z něj hnout ani sto let.
Chyba při volbě školy spočívá v tom, že si člověk vybere obor na konci S-křivky, kde už žádný podstatný pokrok nepřichází. Polovodiče na svůj strop dosud nenarazily, a proto se v informatice za posledních padesát let odehrálo tolik zlomů. Vlastní křivku má ale i jednotlivý produkt: první iPhone neuměl kopírovat a vkládat, do šestého modelu šlo o překotné zlepšování, pak nastoupily klesající výnosy a dnes se ani baterie nikam neposouvá.
Proto se hledá nové rozhraní. Saylor popisuje chytré brýle, které váží skoro nic, vidí a slyší totéž co jejich majitel a jsou napojené na umělou inteligenci; k tomu tenký látkový náramek od Mety, jímž si vyzkoušel klikat na obrazovky promítané v brýlích, aniž by se čehokoli dotkl. Další krok může být implantát. Pravidlo pro volbu oboru z toho vychází poeticky: studovat technologie, které umožňují vyrobit věci, jež by rodiče označili za kouzlo. Chirurgie, právo, účetnictví ani řízení auta do té kategorie podle něj nepatří.
Záplava obsahu a to, co zůstane vzácné
Praktická rada pro lidi, kteří se živí prací rukou i hlavou, zní: porozumět digitálnímu prostředí, protože právě tam se přesouvá hodnota. Jenže i tvorba obsahu má problém. Kdokoli může nechat běžet několik agentů, kteří přes noc vysypou stovky videí na všechny platformy — nabídka tedy exploduje, zatímco pozornost publika je fakticky pevná a u nejmladší generace dokonce klesá. U některých velkých podcastů se sledovanost během roku či dvou propadla o polovinu.
Odpověď podle Saylora nespočívá v odporu, ale v otázce, jestli lze obsah pomocí umělé inteligence vylepšit, nebo lépe distribuovat. Ochranným valem zůstává to nejtalentovanější — jako hodinová animace, která krok za krokem staví loď ze šestnáctého století a od které se nedá odtrhnout, i když člověka historické koráby nikdy nezajímaly.
Historie technologií se přitom opakuje. Když přijde nový nástroj, pár géniů z něj do deseti let vytěží pětadevadesát procent možností a zůstanou v paměti navždy: klavír a Beethoven, elektrická kytara se zesilovači a Led Zeppelin, sampling a taneční scéna, YouTube a jeho první hvězdy. Umění je najít kouzelnou příležitost přesně v okamžiku, kdy se technologie právě stala komerčně schůdnou. Okno bývá dvanáct až čtyřiadvacet měsíců; kdo přijde o tři roky dřív, narazí do zdi, kdo pozdě, najde obsazeno. A rada nad tím vším: nesnažit se roboty přepracovat. Univerzitní profesor kdysi za dvacet let výuky oslovil čtyři tisíce lidí, dnes se stejný počet dá zasáhnout za vteřinu.
Soustředit se, nerozmělňovat a hrát dlouhou hru
To, že člověk něco umí, ještě neznamená, že to má dělat. Nejčastější příčinou pádu podle Saylora není nedostatek nápadů, ale jejich přebytek: kdo uspěje ve třiceti v jedné věci, nabude dojmu, že je dobrý ve všem, a rozdrobí energii do deseti směrů. Lidé také soustavně podceňují, kolik síly spolkne pouhá údržba už postaveného. Správná odpověď na růst zní udělat to, co dělám, dvakrát tak dobré — ne přidat deset věcí zlepšených o desetinu. Obraz, který k tomu používá, zná každý: majitel skvělé restaurace otevře druhou, pak jich má sedmatřicet a všechny stojí za nic.
Zdravý růst naopak staví na tom, co už firma má — jako komůrky v ulitě loděnky nebo Fibonacciho posloupnost, kde každý další článek vyrůstá z předchozího. Kdo umí levně dopravit náklad na oběžnou dráhu, může si tam poslat vlastní družice s internetem. Kdo vozí každé ráno palety s nápoji do desetitisíců restaurací, přidá na paletu další druh nápoje. Podnikání, jehož jediná vazba na to předchozí je společný majitel, stabilní základ nemá. Standard Oil, Ford, Boeing i Microsoft podle něj rostly tímto způsobem.
Sem patří i trpělivost. Amazon rozdával roky levné a rychlé doručování se ztrátou, protože stavěl příkop; teprve pak se ukázalo, kolik hotovosti umí členství vygenerovat. A měřítko pro zakladatele: úspěch dřív než za čtyři roky je štěstí, čtyři až deset let je normál, po deseti letech bez výsledku je namístě si přiznat, že to nevyjde.
Deset zásad, které vznikly jako vzkaz dvojčatům
Seznam vznikl náhodou na večírku, kde jiný podnikatel sbíral rady pro své právě narozené děti, které jim chtěl předat k jednadvacátým narozeninám. Saylor napsal deset bodů: soustřeď svou energii, hlídej si čas, trénuj mysl, trénuj tělo, mysli sám za sebe, vybírej si přátele, kultivuj své prostředí, dodržuj sliby, zůstaň vlídný a konstruktivní a vylepšuj svět.
U tří z nich se zastavuje déle. Myslet sám za sebe znamená počítat s tím, že celý svět má zájem naprogramovat člověka k tomu, co chce on — a že ani shoda slavných, bohatých a krásných lidí nedělá z názoru pravdu. Dodržování slibů je podle něj ta nejpodceňovanější měna vůbec: lidé si nepamatují mnoho, ale nesplněný slib si pamatují všichni, a nikdo není tak mocný, aby si mohl dovolit brát druhé jako samozřejmost. A vylepšování světa je vlastně jen jiné slovo pro to mít ráno důvod vstát.
Dluh, 847 tisíc bitcoinů a prodej, který popřel vlastní heslo
Konkrétní čísla, která v rozhovoru zazněla: firma má kolem 6,5 miliardy dolarů v konvertibilním dluhu a patnáct miliard v prioritních akciích, proti tomu drží aktiva zhruba za 58 miliard. Celkem získala asi 65 miliard dolarů kapitálu, kombinací akcií a dluhu, a všechno to napumpovala do nákupu bitcoinu. Podle Saylora by firma zůstala překolateralizovaná, i kdyby cena spadla na pět tisíc dolarů za minci. V době rozhovoru držela 847 tisíc bitcoinů, tedy zhruba čtyři procenta celkové nabídky — víc má už jen Satoshi Nakamoto, jehož mince se nikdy nepohnuly.
Právě z toho vyrostl problém, který vedl k prodeji. Na trhu se usadila představa, že firma je pro bitcoin natolik systémově důležitá, že prodat nemůže: kdyby prodala, spadl by bitcoin i její akcie. Spekulanti na pokles z toho vyvodili, že bitcoin v rozvaze má fakticky nulovou hodnotu, protože je neprodejný — a když jsou aktiva bezcenná, nebudou ani dividendy, a tedy ani úvěr, ani akcie. Firma přitom argumentovala, že bitcoin se denně obchoduje za dvacet miliard dolarů a její podíl na trhu by byl zlomkem procenta. Nikdo tomu nevěřil.
Saylorův závěr byl proto praktický: kdo chce, aby lidé věřili, že něco dokáže, musí to předvést. Firma prodala část bitcoinů při ceně kolem devětapadesáti až šedesáti tisíc dolarů — a kurz po prodeji vzrostl, čímž se celá konstrukce rozpadla. Bod zlomu podle něj leží na 3,2 procenta: pokud bitcoin ročně zhodnotí aspoň o tolik, může firma dividendy platit donekonečna prostě z prodejů. Prodej ale nemá být hlavní cestou. Když se akcie obchoduje s prémií vůči podkladovým aktivům, financuje se emisí akcií; jakmile spadne pod jejich hodnotu, prodává se bitcoin, aby se akcie ochránila.
Výhled hosta — a komu podle něj bitcoin nepatří
Saylorův odhad zní na zhruba třicet procent ročního zhodnocení příštích dvacet let, poté zpomalení ke dvaceti procentům. Jinými slovy očekává, že bitcoin překoná index S&P 500 zhruba jedenapůlkrát až dvakrát.
Zajímavější je ovšem odpověď na otázku, kdo by bitcoin kupovat neměl. Podle Saylora se hodí výhradně dlouhodobému kapitálu: peníze, které člověk nebude potřebovat čtyři, ideálně deset let. Kdo je bude chtít zpět za dvanáct týdnů, nemá tam co dělat. A kdo si jistý není, má podle něj držet portfolio rozložené mezi nemovitosti, akcie a další dlouhodobá aktiva. Za pozornost stojí i jeho výrok o vzdělání: půl milionu dolarů za drahou univerzitu by neutratil, dvacet až dvě stě dolarů měsíčně za předplatné umělé inteligence ano.
Jde o tezi jednoho z nejexponovanějších držitelů bitcoinu na světě, tedy člověka, jehož firma má na dalším růstu ceny přímý zájem — ne o doporučení, které by šlo brát jako obecně platné.
Co po škole a co umělá inteligence neudělá za vás
Na závěrečnou otázku, čemu věří a co většina světa ještě nepřijala, odpovídá Saylor dvěma doporučeními, která si sám dal až dlouho po škole. Prvním je aplikovaná statistika v podání Nassima Nicholase Taleba a jeho knih o náhodě, riziku a vlastní kůži ve hře — schopnost rozlišit smysluplný signál od klamavě uspořádaného šumu. Právě tohle za člověka umělá inteligence neudělá: nedokáže mu poskytovat nepřetržitý proud zdravého rozumu ve chvíli, kdy se rozhoduje, jestli má přejít ulici se sklopenou hlavou nad telefonem.
Druhým je celá jedenáctisvazková dějinná syntéza Willa Duranta, tedy čtrnáct tisíc stran umění, kultury, politiky i techniky namísto školních výtahů. Odměnou je podle něj zjištění, že drtivá většina věcí, které si dnešek připisuje jako objev, už byla objevena — jen se příběh pokaždé vyprávěl jinak. Sem patří i představa, že znehodnocování měn začalo Nixonovým opuštěním zlatého standardu v roce 1971. Tehdy dolar začal slábnout rychleji, to ano — znehodnocovaly se ale všechny měny všech dob.
Závěr
Celý rozhovor drží pohromadě jediná linka: hodnota utíká tomu, kdo ji drží ve formě, o níž rozhoduje někdo jiný — ať jde o měnu, o povolení k převodu, nebo o obor na konci S-křivky. Saylorova odpověď je konzistentní i tam, kde je nejsnáz napadnutelná: kupovat to, čeho nemůže vzniknout neomezené množství, a stavět jen na tom, co už člověk nebo firma dokázali. Prodej části bitcoinů, který na první pohled popřel roky opakované heslo, do téhož schématu zapadá — byl to důkaz likvidity určený trhu, ne obrat ve strategii. Zůstává ovšem faktem, že jde o pohled člověka, jehož firma stojí a padá s cenou jediného aktiva.
