Kapacitní mechanismy byly patnáct let tématem pro konference a odborné kruhy. Teď se z nich stává věc, které se nevyhne nikdo, kdo platí za elektřinu: objeví se jako nová položka na faktuře. Evropa totiž zjistila, že trhem se nevyřeší všechno a že bez pomoci nezajistí ani to, aby v zimní podvečer bylo z čeho vyrábět.
Výsledek zní na první poslech absurdně. Jedny zdroje platíme za to, že vyrábějí — to je dnešní provozní podpora. Druhé začneme platit za to, že nevyrábějí a jen čekají v záloze. Po pohledu na čísla ale vychází, že za situace, do které se energetika za dvacet let dostala, jde o nejrozumnější dostupné řešení.
Elektřina zadarmo neexistuje
Východisko je jednoduché: všechno, co je připojené do soustavy, se musí někomu zaplatit. Co se nezaplatí, to nikdo nepostaví a neudrží v provozu. Na konci řetězce vždycky stojí dělník, který elektrárnu staví, nebo obsluha, která do zdroje sype plyn či biomasu — a ti chtějí výplatu.
Dosud fungoval trh označovaný jako energy only: výrobce dostal zaplaceno výhradně za megawatthodiny, které skutečně dodal. Ve světě velkých vertikálně organizovaných zdrojů to stačilo, protože elektrárny jely prakticky nonstop a tržby z prodané elektřiny pokryly provoz i investici. Právě proto kdysi vznikl noční proud — bylo výhodnější prodat levněji, než blok odstavovat.
Zdroj, který běží 200 hodin ročně, se z trhu nezaplatí
Dnešní situace je jiná. Roste podíl výroby ze zdrojů závislých na počasí, které přes den srážejí cenu elektřiny k nule, a zůstávají večerní špičky, kdy slunce už nesvítí a větru je málo. V těch hodinách musí sepnout špičkové a záložní zdroje — jenže ty běží třeba jen dvě stě hodin za rok. Rok má 8 760 hodin, takže dvě stě hodin je z hlediska tržeb prakticky nic.
Tomu se říká missing money, tedy chybějící peníze. Kdyby se náklady na roční pohotovost mazutové nebo jiné špičkové elektrárny rozpočítaly jen do megawatthodin vyrobených během těch dvou set hodin, vyšla by cena tak vysoko, že by si toho zákazníci nutně všimli. Platba za disponibilitu, tedy za samotnou připravenost vyrábět, je odpověď na tenhle rozpor.
Přirovnání, které to vysvětlí přes plot sousedovi: hasiči taky nejsou placení podle počtu uhašených požárů. Společnost se rozhodla, že je chce mít k dispozici, i kdyby v ideálním případě nikdy nevyjeli. Stejně tak držíme dálnice, nemocnice a distribuční síť — infrastrukturu platíme za to, že existuje, ne za to, kolikrát ji zrovna využijeme.
Uhlí drží zhruba 35 procent výroby a odchází
Česká energetika dlouhodobě stála na dvou pilířích: hnědém uhlí a jádru. Podle dat za rok 2025 dělá uhlí pořád zhruba 35 procent celkové produkce. Mapa výrobních zdrojů od projektu Fakta o klimatu ukazuje, kde to srdce tepe — Ústecký kraj společně s Karlovarským.
V dodávaném výkonu jde zhruba o 7 GW, s vlastní spotřebou možná až o osm. Nejsou to přitom jen velké elektrárny: patří sem i teplárny, malé teplárny a závodní energetiky. Podle scénářů z evropského hodnocení zdrojové přiměřenosti (ERAA, European Resource Adequacy Assessment) se bude uhlí postupně utlumovat a někdy po roce 2030 se má jeho výroba limitně blížit nule. Hlavním nástrojem je emisní povolenka, která provoz uhelných bloků při stávajícím nastavení trhu postupně prodražuje.
Ještě rok nebo dva bude uhlí vydělávat
Krátkodobě jde vývoj proti trendu. Hormuzská krize zvedá ceny plynu, závěrná plynová elektrárna zvedá cenu elektřiny a spread uhelným zdrojům pořád vychází příznivě — i když povolenka také zdražuje. Uhlí tak bude komerčně rentabilní pravděpodobně ještě příští rok, možná i v roce 2028. Dál se ten horizont ale neprotáhne.
Důvod je prostý a málokdo si ho uvědomuje: uhelné elektrárny mají odslouženo a nikdo do nich neinvestuje. Taková investice by potřebovala perspektivu deseti až patnácti let, kterou dnes nikdo nedá. Do důchodu tedy tyhle bloky dojdou tak jako tak. Paradoxně je současné zdražení plynu spíš dobrá zpráva — může pomoct překlenout období, kdy ještě nefungují kapacitní mechanismy a nestojí nové jaderné bloky v Dukovanech, ale spotřeba už roste a hrozí výkonová nerovnováha.
Elektrárna stojí na dole, důl stojí na elektrárně
Fosilní elektrárna má nejlepší provozní charakteristiky tam, kde stojí přímo u dolu — jako Tušimice a Prunéřov u dolu Nástup Tušimice. Ta vazba ale funguje i obráceně: velký odběr hlavní elektrárny je to, co drží ekonomiku celého dolu, a teprve díky němu se vyplatí zásobovat i menší odběratele.
Jakmile se velké bloky postupně odstaví, provoz dolu přestane dávat smysl a utlumí se taky. Samotné uhelné teplárny by ho neuživily — je potřeba mamut, který sežere hlavní porci, aby se vyplatily i porce malé. K tomu se přidává personální problém: na hornické profese dnes nikdo nenastupuje.
Proč se to musí řešit právě teď
Aritmetika je neúprosná. Pokud mají být stávající zdroje po roce 2030 něčím nahrazeny, je nutné projekt schválit, zainvestovat, projít odporem místních, vybrat dodavatele, postavit a odzkoušet — a k tomu připočíst protesty aktivistů. Proto je správný okamžik začít teď, ne až v době, kdy bloky doslouží.
Dětmarovice na černé uhlí jsou dnes odstavené. U dalších bloků — Chvaletice, Počerady, kladenská teplárna — už zazněla oznámení o odstavení; otázkou je jen to, jestli se to stane příští rok, nebo se termín o rok posune.
Import nás nespasí a norma spolehlivosti to ukazuje
Nabízí se úvaha, že chybějící výkon prostě dovezeme. Jenže synchronní soustava je propojený celek, kde platí Kirchhoffovy zákony a výroba se musí v každém okamžiku rovnat spotřebě. Nemůžou všichni současně počítat s tím, že budou importovat od sousedů.
Míru rizika popisuje norma spolehlivosti. Pro Českou republiku je to 6,7 hodiny za rok — počet hodin, kdy poptávku nedokáže pokrýt ani výroba, ani dovoz, ani řízení spotřeby. Střední scénáře evropského hodnocení přiměřenosti vycházejí pro Česko na zhruba 21 hodin. Číslo 68 hodin, které se objevilo v oborovém textu, se ale v příslušných tabulkách hodnocení za rok 2025 najít nepodařilo; podle všeho jde o posunutý řádek, protože 68 hodin patří v 95. percentilu Kypru.
Samotné číslo přitom svádí k podcenění. Osm hodin bez elektřiny ročně zní jako pár výpadků, ve skutečnosti to signalizuje, že zdrojová přiměřenost v určité chvíli nebude. Nepříjemné je hlavně to, že s ubývajícími zdroji hodnota neroste lineárně, ale exponenciálně: z pěti hodin se nestane osm a devět, ale rovnou o řád víc, a při stovce hodin už jde o vážný problém. Vedle ukazatele nedodané doby existuje ještě nedodaná energie (EENS) a i ta v modelech roste.
Jak budou vypadat české kapacitní aukce
Česko se vydalo cestou kapacitních aukcí a stalo se první zemí, která je nechala schválit podle nového evropského rámce pro veřejnou podporu — Clean Industrial Deal State Aid Framework, zkratkou CISAF. Návrh připravilo Ministerstvo průmyslu a obchodu, organizací aukcí je pověřen ČEPS.
Hlavní aukce se koná několik let před samotnou dodávkou, aby investoři věděli, za jakých pravidel budou kapacitu poskytovat, a stihli postavit. Následuje ještě korekční aukce a dodávka se má řešit zhruba od roku 2030 dál. Podle dostupných tiskových zpráv by první aukce měly proběhnout na podzim.
Aukce budou technologicky neutrální — přihlásit se může jakýkoli zdroj s minimálně 1 MW způsobilého výkonu. Rámec CISAF zároveň stanovuje emisní limit 550 gramů CO2 na vyrobenou kilowatthodinu, což z účasti efektivně vyřazuje uhelné zdroje, zatímco plyn se pod něj vejde.
Způsobilý výkon: kde baterie ztrácejí na řiditelné zdroje
Klíčové slovo celého mechanismu je způsobilý výkon. Instalovaný výkon se přepočítává takzvanými derating faktory, které jsou veřejně dostupné a zohledňují řiditelnost a stabilitu zdroje. Fotovoltaika si připíše jen zlomek, elektrárna schopná běžet nonstop výrazně víc.
Baterie jsou skvělé na ranní nebo večerní špičku a během dne se dokážou několikrát otočit; existují i velké grid scale instalace. Pořád je to ale krátkodobý zdroj, který se musí z něčeho nabít. Jakmile jde o dodávku po několik dní bez větru a bez slunce, vyhrává řiditelný zdroj, který se dá nastartovat a nechat běžet.
Kolik to bude stát
Evropská komise schválila pro první část zhruba 3 až 6 miliard eur, tedy asi 75 až 150 miliard korun. Nejde ale o roční částku a do určité míry tyhle peníze nahradí končící podporu obnovitelných zdrojů (POZE), kterou dnes zákazníci platí. Na konci se náklad rozpočítá — buď přímo do faktury za elektřinu, nebo jinou formou.
Polská zkušenost naznačuje, že se není čeho děsit: v přepočtu jde o měsíční platbu kolem 50 až 70 korun. To je cena za jistotu, že soustava bude připravená dodat, když bude potřeba.
Podstatný detail: kdo dostane platbu za kapacitu, není z trhu vyloučen. Dál nabízí elektřinu normálně, jen k tomu má navíc platbu za disponibilitu, která mu pomáhá spočítat návratnost investice. Pokud se cena bude držet v takhle rozumných intervalech, jde vlastně o slušnou investici do bezpečnosti a spolehlivosti systému.
Kde kapacitní mechanismy už běží
Česko není výjimka, řeší to prakticky všichni. Podobný mechanismus zaváděla už v roce 2014 Británie. Někde jde o strategické rezervy, jinde o celotržní řešení jako v Belgii nebo Francii — ve všech případech ale existuje platba za disponibilitu.
Itálie mechanismus otevřela hodně a strop nastavila vysoko, kolem 37 tisíc eur ročně. Konkurence pak ceny srazila výrazně dolů, takže nová regulace paradoxně pomohla trhu: soutěž zařídila, že výsledek dopadl líp, než se čekalo. V Belgii proběhla aukce v roce 2024 a postavilo se relativně velké množství baterií — což si země může dovolit i proto, že má za souseda Francii a propojený trh zůstává v platnosti. V Polsku ceny naopak postupně rostou; Polsko přitom odchází od uhlí s výjimkou, která přechod prodlužuje, a investorům se tím zkracuje čas na návratnost.
Podle doporučení Evropské komise k rámci CISAF je cílovým stavem jednotný mechanismus platný pro celou Evropskou unii. Jakmile s tím začne část zemí, zbytek se bude muset přizpůsobit.
Plyn tu zůstane do poloviny čtyřicátých let
Důsledek dlouhodobých smluv je jasný: plyn tu s námi bude zafixovaný až do poloviny čtyřicátých let. Dnes není k dispozici efektivní náhrada, která by dokázala pokrýt období bez větru a slunce, kterému se říká dunkelflaute, v kvalitě a řiditelnosti, jakou soustava potřebuje.
Plyn zdraží i bez ohledu na dění v Hormuzském průlivu, protože přijde metanová povolenka a další regulace. Z emisního pohledu to ale nemusí být v rozporu s cílem klimatické neutrality v roce 2050 — alespoň v energetice a se značnou skepsí: pokud bude plyn na kapacitních platbách a poběží jen pár set hodin ročně, z komína toho zas tolik nevyletí. U ostatních oborů je to jiný příběh.
Nizozemsko: ani rekordní podíl obnovitelných zdrojů trh nespasí
Mezi posledními zeměmi, které se ke kapacitním mechanismům přidají, jsou Nizozemci — mělo by to být kolem roku 2028. Sami vydali studii a materiál, ve kterých přiznávají, že ve stávajícím nastavení trhu, se silnou decentralizací a množstvím vlastních zdrojů včetně fotovoltaik, trh sám nezvládá zajistit dodávku v potřebné kvalitě a čase.
Je to o to výmluvnější, že Nizozemsko má největší koncentraci fotovoltaik a větrníků na kilometr čtvereční na světě. Jednostranná orientace tímhle směrem tedy energetiku nezachrání a mix je potřeba stavět mnohem vyváženěji. Není to nic proti obnovitelným zdrojům — technologie je v pořádku, má svá pro i proti, jen je potřeba hledat její potenciál i limity. Problém je v tom, že to, co se v Evropě posledních patnáct až dvacet let dělalo, bylo nepromyšlené.
Na konci to stejně zaplatí spotřebitel
Ilustrací opačného přístupu je Čína. I s vědomím, že existují čistší technologie, masivně investuje do uhlí — dává do něj novější turbíny, na které se dnes čeká sedm let a možná déle, uhlí má na vlastním území a staví si připravenou strategickou zálohu. Zároveň masivně investuje i do obnovitelných zdrojů a počítá s tím, že soustava bude něco stát.
Ve výsledku je to všude stejné: na konci to zaplatí spotřebitel, ať už ve formě daní, nebo v ceně elektřiny. I ten, kdo je offgrid nebo částečně offgrid a má vlastní fotovoltaiku s baterií, chce mít vedle domu funkční rozvodnu, někoho, kdo se stará o dráty, a pro jistotu i zdroj, který ho podrží, když jeho vlastní sestava selže.
Z toho plyne i názor, o který se povede velká bitva — reforma tarifů. Spravedlivější by byl větší poplatek za připojení k soustavě a menší část účtu odvozená od spotřebované elektřiny. Současné nastavení je totiž nefér vůči těm, kdo si vlastní fotovoltaiku postavit nemohou.
Větrníky v obci se 193 obyvateli
Konkrétní příklad, jak vypadá energetika v praxi, nabízí Anenská Studánka. Podle starostky Růženy Motlové tam větrníky stojí zhruba dvacet let, teď se mají stavět nové a lidé jsou s nimi relativně spokojení. O nových turbínách rozhodlo místní referendum, ve kterém byly pro zhruba tři čtvrtiny hlasujících — o tom, co se kde postaví, přitom rozhoduje kombinace obce, kraje a stavebního úřadu.
Peníze nejsou zanedbatelné: obec dostala osm milionů jednorázově a k tomu roční platbu v řádu jednotek milionů, což odpovídá zákonnému minimu, a příspěvek navíc dostávají domácnosti podle čísla popisného. V obci, kde žije 193 lidí, to představuje zásadní část rozpočtu — u velkého města by stejná částka byla směšná. Česko má přes šest tisíc obcí, takže podobných případů může být hodně.
Zajímavější než samotný projekt je reakce na něj. Debata o něm přinesla asi 150 většinou odmítavých ohlasů, včetně obvinění, že obec za pár milionů prodala vesnici i zdraví lidí. Odpor typu NIMBY přitom naráží na jednoduchou námitku: pokud s tím lidé, kteří tam bydlí, souhlasili v referendu, je těžké jim zvenčí vysvětlovat, že spokojení být nemají. Poctivé je přiznat i to, co zaznělo od starostky — dvě menší vrtule slyšet jsou. Větrná energetika je u nás zatím okrajová, nemáme ani 400 MW; větší problém než hluk je tempo, jakým se tu cokoli staví.
Závěr
Trh sám o sobě nezaplatí zdroj, který má být připravený a přitom skoro nejede. Evropa to postupně přiznává a Česko se řadí mezi země, které za disponibilitu začnou platit zvlášť. Uhlí odejde, plyn zůstane do poloviny čtyřicátých let a na faktuře přibude položka, která bude stát desítky korun měsíčně. Otevřená zůstává hlavně otázka, jak spravedlivě rozdělit náklady mezi ty, kdo si vyrábějí sami, a ty, kdo jsou na soustavě plně závislí.
