Tropické vedro na přelomu června nepřineslo jen přehřáté byty a vyschlé trávníky, ale i cenový rekord na evropské burze s elektřinou. Ve večerní špičce 24. června se cena v Belgii vyšplhala na 1038 eur za megawatthodinu a vysoké stovky platil skoro celý kontinent. Není to náhoda ani ojedinělý výstřelek: sešlo se hned několik faktorů, které evropskou soustavu pravidelně tlačí na hranu právě po západu slunce.
Belgie 1038 eur za megawatthodinu: rekord, který pocítila celá Evropa
Vítězem té nešťastné soutěže se stala Belgie s 1038 eury za megawatthodinu. Hned za ní ale následovala řada dalších zemí: Nizozemsko kolem 900 eur, Německo 740, Česko se přehouplo skoro k 700, podobně na tom bylo Polsko a i Rumunsko či Maďarsko atakovaly šest set. Nešlo přitom o jeden osamocený okamžik. V Belgii se cena utrhla už v půl sedmé večer a nad úrovní 200 eur za megawatthodinu se držela až do půlnoci. Vysoká cena tak neplatila jen ve špičce, ale prakticky po celé večerní období a oněch 1038 eur je jen jeho vrcholek.
Důležitý detail: ceny nespadly na nulu, což ukazuje na strukturální problém, ne na chvilkový výkyv. Zároveň se to týká hlavně večerních špiček, ranní zůstávaly zanedbatelné. Právě večerní špička je totiž nejproblematičtější, protože soustava musí na poslední dvě hodiny naráz nastartovat drahé zdroje, které přes den stály.
Horko jako spouštěč: o čtyřicet gigawattů víc jen na chlazení
Hlavní příčinou je vedro. Evropská spotřeba vyskočila zhruba o 40 gigawattů jen kvůli chlazení: klimatizace, ventilátory, chladicí jednotky. Pro představu, čtyřicet gigawattů odpovídá výkonu zhruba dvaceti Temelínů, které musí soustava navíc pokrýt v době, kdy se celý kontinent zoufale snaží ochladit.
Klimatizace přitom není jen strašák. Odebírá elektřinu právě v době, kdy je z fotovoltaiky přebytek, takže dokáže pomoct vykrýt polední nadvýrobu. Že samotné vedro nejde přehlédnout, potvrzuje i Francie: letní zatížení tam vyšplhalo na 58 779 megawattů, nejvíc za posledních sedm let. Zatímco v létě obvykle jede kolem 45 gigawattů, teď se dostala na 60. A že se klima mění a že za tím stojí i člověk, tu nikdo nezpochybňuje.
Dunkelflaute: když nefouká, chybí sto gigawattů
Německá energetika si pro tenhle stav vypůjčila slovo Dunkelflaute, tedy tmavé bezvětří: nefouká a nesvítí zároveň. A přesně to je jádro problému. Když Evropa má vítr, dává dohromady kolem 100 gigawattů z větrných elektráren. V těch nejhorších dnech se ale dostala až někam ke 40, takže v bilanci chybí obrovský kus výroby.
Objevil se dokonce argument, že jde jen o krátkodobý výpadek a že stačí koukat na dlouhodobý průměr. Jenže soustavu je potřeba stavět na tu nejkrizovější situaci, ne na průměr. Když zrovna nefouká, nepomůže, že vloni ve stejném týdnu foukalo nadprůměrně.
Evropská daň za západ slunce: bleskový propad solárů
Nejnázornější je pohled na to, jak rychle mizí solární výroba. Mezi čtvrt na pět a tři čtvrtě na devět večer dokáže spadnout o 44 gigawattů. Hodinu po hodině to padá o osm, o deset, o devět gigawattů, což jsou obrovské zásahy do soustavy, které je nutné okamžitě něčím vykrýt. Nástup solárů ráno takový problém není, ten jde vypružit, ale jeho večerní propad se sčítá s tím, že spotřeba ve špičce bývá i tak vyšší. Když k tomu nefouká, musí naskočit flexibilní zdroj, uhelná nebo plynová elektrárna.
Cenový signál, ne krok k blackoutu
Vysoká cena není totéž co hrozící blackout. Spíš je to zdvižený prst: signál, že se energetika dané obchodní zóny dostává na hranu. Došly levné zdroje, do hry se dostaly ty drahé a na doregulování systému už jich moc nezbývá. Zdroje, které solár přes den vytlačil, se navíc nechtějí hned vracet, některé uhelné bloky v Německu usnou klidně na několik dní a čekají na večerní špičku, kdy se jim provoz konečně vyplatí.
A tady je ta ekonomická pointa. Žádná elektřina není zadarmo, ani ta se zápornou cenou. Když se někde vykupuje za nulu nebo pod ni, jinde se to zaplatí, přes výkupní tarify, kontrakty na rozdíl ceny nebo z jiné části rozpočtu. Neexistují peníze, které by nakonec nezaplatil koncový uživatel. Oběd zdarma prostě není.
Francouzské jádro, horké řeky a návrat mazutu
Samostatnou kapitolou je francouzské jádro. Zejména v povodí Rhôny se řeší průtočné chlazení a na Garonně, kde jsou u elektráren chladicí věže, je řeka poměrně malá a při vysokých teplotách nestačí uchladit. Provozovatelé proto výkon regulují a u některých zdrojů je vidět pokles o 5 gigawattů. Na spiky to ale vliv nemá, Francie i za téhle situace pořád vyváží. Pokles ze zhruba 40 na 35 gigawattů si Evropa skoro nevšimla.
Překvapením je návrat mazutu. Ten těžký zbytek po výrobě nafty, palivo horší než uhlí, se ve Francii i v Německu pouští jako čistě špičkový zdroj: na pár hodin, někdy jen na pár desítek minut, právě když cenový výkyv udělá takový provoz výhodným. Celý příběh ukazuje, že soustava potřebuje kompletní mix. Nedává smysl stavět všude totéž, na severu bude víc větru, jinde zůstane plyn. V propojené Evropě, která tvoří jednu synchronní zónu, musí každá země stavět podle svých podmínek.
Belgie jako importní ostrov po odstavení jádra
Zpět k Belgii. Ta měla kdysi v jádru 6000 megawattů, teď jí zůstaly dva reaktory a zbytek se snaží zachránit. Ve výrobním grafu je vidět, jak se s večerní špičkou vyrovnala: zabíralo všechno, co mohlo, plynové elektrárny i přečerpávací zdroje. Pod tím vším ale zeje obrovská propast, kterou pokrývá dovoz, hlavně z Francie a Nizozemska. Belgie je v tuhle chvíli schopna dovážet pět, šest i sedm tisíc megawattů.
Není to náhoda. Ve chvíli, kdy padlo rozhodnutí jadernou flotilu vypnout, se z celé lokality stal silně importní ostrov. Dokud jádro fungovalo, dovoz tolik nepotřebovala. Teď budou belgické hranolky zkrátka drahé.
Týdenní průměr přes 130 eur: energetika na hraně
Že nejde jen o okamžité výstřelky, ukazuje týdenní průměr. Za šestadvacátý týden se Evropa dostala přes 130 eur za megawatthodinu a některé země atakovaly skoro 150, na mapě, která vypadá spíš jako v zimě. Spiků je totiž hodně a jsou široké, takže se propíšou i do týdenního průměru. Chybí levná výroba: když nefouká a k tomu se objeví prudké solární špičky, musí se cena dohnat drahými zdroji, které průměr vytáhnou nahoru.
Pro srovnání, v zimním šestém týdnu byla Evropa celkově níž, s výjimkou Skandinávie, kde při mrazech ceny přešly přes 200 eur. Rozdíl dělá vítr: když v zimě foukalo, okamžitě se to projevilo v nízkých průměrných cenách. K letnímu tlaku navíc přispívá spousta odstávek vedení i zdrojů, takže soustava má oproti zimě k dispozici menší flotilu. Nejde o to, že by nás ceny zruinovaly, ale o signál, že se energetika dostává na hranu a že vysněná levná silová elektřina zůstane spíš přáním.
