Česko patří k zemím s nejvyšší cenou elektřiny pro domácnosti v celé Evropě, přestože ji vyrábí extrémně levně. Výrobní náklady v jaderné či uhelné elektrárně se pohybují okolo 25 haléřů za kilowatthodinu, přičemž domácnosti platí přes tři koruny dvacet — tedy víc než dvanáctinásobek. Kde mizí rozdíl a kdo na tom vydělává, vysvětluje Hynek Beran, tajemník České společnosti pro energetiku.
Paradox levné výroby a drahého prodeje
Česká republika elektřinu nejen vyrábí, ale vyrábí ji v nadbytku a za relativně nízké náklady. Přesto jsou české domácnosti v ceně elektřiny mezi nejhůře postavenými v Evropě. Francie například v době energetické krize garantovala třetinu produkce povinně za 42 eur — a její zákazníci platili zhruba polovinu toho, co čeští.
Klíčem k pochopení je struktura ceny. Z každé koruny dvaceti, které domácnost zaplatí za komoditu, připadá asi padesát haléřů na skutečné výrobní náklady včetně obnovitelných zdrojů a emisních povolenek. Zbývajících sto sedmdesát haléřů — tedy 113 % výrobní ceny — tvoří zisky z řetězce přeprodejů mezi výrobou a konečným zákazníkem.
Přirovnání k lichvě není nadsazené. V době první republiky bylo lichvou již cokoli přes deset procent. Princip přeprodejního řetězce funguje podobně jako fiktivní rozdělení restaurace na kuchyni a sál: výroba prodá za regulovanou cenu, distributor ji přeprodá přes burzu za světové ceny, a nakonec tyto „světové ceny" platí i místní zákazníci, kteří jsou svou polohou k místním zdrojům nejblíže.
Emisní povolenky: původní záměr versus realita
Systém emisních povolenek vznikl s logickým záměrem: firmám byl přidělen celkový limit emisí s tím, že limit se bude postupně zpřísňovat a záleží na každé firmě, jak se s tím strategicky vypořádá. Jde o přístup, který je pro ČR zvlášť pikantní — česká energetika prošla po roce 1989 rozsáhlou ekologizací a emise z elektráren v podstatě eliminovala (elektrárny jsou odsiřeny, filtrována je i pevná prašnost). Takzvaná největší ekologická katastrofa v tehdejší Evropě — Krušné hory, nemocné děti v pánevních oblastech — se stala minulostí.
Problémem je, že Evropská unie systém povolenek nezaměřila na skutečné škodliviny, ale na CO2. Přitom sama zelená tranzice přinesla jeden zásadní paradox: nahrazení domácího uhlí dovozeným zemním plynem. Metan, hlavní složka zemního plynu, je jako skleníkový plyn 28krát silnější než CO2. Odborné odhady naznačují, že při těžbě, přepravě a zkapalňování uniká do atmosféry až 10 % zemního plynu. Výměnou odsiřeného domácího uhlí za dovozový plyn tak Evropa klimatické bilanci paradoxně škodí víc, než kdyby u uhlí zůstala.
Druhou rovinou je otázka, kam peníze z povolenek míří. Emisní povolanka na 1 kWh z uhlí stojí přibližně 2 koruny — tedy výsledná cena elektřiny z uhelné elektrárny pro domácnost se tím přibližuje desetinásobku výrobních nákladů. Premiér Babiš uvedl, že 80 % vydaných emisních povolenek je předmětem dalšího obchodování a 63 % vzniklého zisku přebírají investoři ze Spojených států a Velké Británie. Peníze tedy neputují do evropského fondu na ekologizaci, ale zcela mimo Evropskou unii.
ETS2 a hrozba pro ceny bydlení
K systému ETS1, který zatěžuje velké elektrárny a průmysl, přibude v roce 2028 ETS2 — nový systém zahrnující vytápění budov a silniční dopravu. Odklad o rok oproti původnímu plánu je podle dostupných výkladů ekvivalentní tomu, když zloděj přijde okrást o rok později — přímo nepomáhá.
Domácnosti napojené na centrální zásobování teplem tento dopad už pociťují, protože teplárny jako větší zdroje povinnosti platit mají. Rozšíření systému na běžné domácnosti s vlastními kotli by při ceně emisní povolenky 80 a více eur za tunu CO2 bylo podle dostupných odhadů likvidační pro cenu bydlení i dopravy.
Kritici systému — mimo jiné Itálie, Německo, Rakousko, Slovensko, Maďarsko a Polsko — volají po změně. Přitom energetický mix je v pravomoci každého členského státu a původní logika unijní smlouvy tuto kompetenci národním vládám ponechávala. Vrátit se k tomuto principu a hledat spojence pro razantnější změnu je klíčový krok.
Kde jsou miliardy a co dělat dál
Celkový objem peněz, které ročně odtékají z české energetiky prostřednictvím přeprodejního řetězce a emisních povolenek, je ohromující. Jen za elektřinu z uhlí a zemního plynu připadá přibližně 25 % konečné ceny na platby za emisní povolenky — tedy desítky miliard korun ročně, které se do ČR nevrátí. K tomu přistupují zisky z přeprodejního řetězce komodity samotné.
Legitimní otázkou přitom není jen to, proč elektřina tolik stojí, ale také kde jsou dividendy a odvody do státního rozpočtu ze státem vlastněné společnosti, která elektřinu levně vyrábí, ale zákazníkům ji prodává přes drahý zprostředkovatelský řetězec. Tyto otázky by měly klást orgány státního dozoru i aktuální vedení dotčených společností, případně ministerstvo financí jako akcionář.
Závěrem zaznívá výzva k tomu, aby Česko neakceptovalo tzv. světové ceny elektřiny jako přirozený stav, ale chránilo funkční části svého energetického systému — zejména odsiřenou uhelnou energetiku a jaderné kapacity. Co funguje a bylo draze vybudováno, si nechat vzít znamená platit za totéž ještě jednou, tentokrát pod jiným názvem.
