Cena zlata se v posledních letech utrhla od svého dlouhodobého průměru a analytické domy hledají vysvětlení jinde než v běžném cyklu komodit. Následující přehled shrnuje jedno takové čtení trhu: podle něj za pohybem nestojí ani tak nálada investorů, jako spíš stav veřejných financí, postupný odklon od dolaru v mezinárodním obchodu a chování centrálních bank. Jde o popis analýzy, ne o návod, co s penězi dělat.
Jak jedna věta z Bílého domu hýbe cenou zlata
Krátkodobé výkyvy ceny mají překvapivě jednoduchý přenosový mechanismus a americký prezident v něm hraje roli, kterou by u komodity nikdo nečekal. Když například zazní od Donalda Trumpa hrozba úderu na Írán, trh si okamžitě domyslí ohrožení dopravních cest pro ropu a začne počítat s jejím zdražením. Spekulativní kapitál pak prodává papírové zlato, aby mohl nakoupit ropu, a cena zlata krátkodobě klesá.
Funguje to i obráceně. Jakmile přijde zpráva, že se konflikt uzavírá, očekávání dalšího zdražení ropy mizí a stejný kapitál se vrací zpátky do zlata. Právě tenhle pohyb byl vidět během letních měsíců. Nejde přitom o hodnocení samotných výroků, ale o pozorování, že prohlášení nejsledovanějšího politika světa se do cen promítají dřív, než se cokoli reálně stane.
Report, který zlato vrací do měnového systému
Rámcem pro delší výhled je letošní vydání reportu In Gold We Trust od společnosti Incrementum AG, která ho publikuje už dvacátým rokem. Podtitul letošního ročníku zní Back to the Monetary Future, tedy zpět do měnové budoucnosti, a jeho základní teze je, že zlato se do finančního systému vrací naplno a znovu získává roli měnového aktiva, ne pouze komodity.
Výchozí srovnání je názorné. V roce 2007 stála unce zlata kolem 670 dolarů a americký federální dluh dosahoval devíti bilionů dolarů. Dnes se unce obchoduje výrazně nad čtyřmi tisíci dolarů a americký dluh se blíží čtyřicetibilionové hranici. Celkové zadlužení planety mezitím vyšplhalo zhruba na 348 bilionů dolarů.
Odtud plyne první z pěti pilířů, o které report svůj výhled opírá: zhoršující se stav veřejných financí a vysoké rozpočtové deficity. Státní dluhopisy zadlužených zemí podle této argumentace přestávají být bezrizikovou investicí a mění se v rizikovou investici bez výnosu, protože roste pravděpodobnost, že dluh nebude splacen v reálné hodnotě. Věřitelé si to začínají uvědomovat a hledají jiné nástroje.
Dedolarizace jako druhý pilíř
Druhým pilířem je postupné zbavování se amerických dluhopisů a snaha vypořádávat mezinárodní obchod v jiných měnách. Vedle čínského juanu se do téhle role dostává i samotné zlato — analytický slovník k dlouho zavedenému petrodolaru přidal petrojuan a petrogold.
Logika je přímočará: silný dolar zlato tradičně oslabuje, takže pokud bude jeho pozice erodovat, tlak na cenu půjde opačným směrem. Ke zbavování se dolarových aktiv navíc přispěl jednorázový signál — zmrazení ruských rezerv ukázalo držitelům amerických dluhopisů, že jejich uložené prostředky mohou být z politických důvodů zablokovány. Vedle obřího amerického zadlužení je to druhý důvod, proč Indie, Čína, Rusko a další země skupiny BRICS masivně nakupují zlato.
The Unit: vypořádací nástroj krytý ze 40 procent zlatem
Konkrétní podobu má odklon od dolaru v projektu nazvaném The Unit. Jde o nástroj zemí BRICS krytý ze 40 procent fyzickým zlatem a z 60 procent košem měn členských států. Běží ve zkušebním provozu zhruba rok, takže nejde o teoretický návrh, ale o systém, přes který už reálně probíhají transakce.
Není to měna v běžném smyslu slova a přesnější označení zní digitální vypořádací nástroj. Pro domácnosti není určený, bankovky s ním do oběhu nepřicházejí a nikdo si ho v obchodě nekoupí. Slouží k vypořádání velkých mezinárodních obchodů mimo dolarový systém — vedle čínské platební infrastruktury CIPS, která je alternativou k systému SWIFT. Řečeno obrazně, jde o paralelní koleje pro mezistátní obchod.
Tempo je přitom záměrně pozvolné. Čína sice odprodala americké dluhopisy za stovky miliard dolarů, ale stále jich drží velký objem, a překotný přechod by poškodil i ji samotnou. Otázkou tedy podle téhle analýzy není, jestli dolar přestane být hlavní světovou měnou, ale kdy.
Centrální banky, instituce a inflace
Zbývající tři pilíře reportu jsou méně nápadné, ale míří stejným směrem. Prvním je slábnoucí důvěryhodnost centrálních bank — po inflačních šocích posledních let ubylo přesvědčení, že dokážou ochránit úspory před znehodnocením.
Druhým je návrat institucionálních investorů. Velké investiční banky a fondy historicky držely značné objemy v dluhopisech; ty se dnes přesouvají zpátky do zlata a jejich podíl v něm poroste. Samostatnou kapitolou jsou nákupy centrálních bank, které ve druhém čtvrtletí letošního roku nakoupily výrazně víc zlata než ve stejném období loni.
Třetím je vyšší inflační volatilita. Zlato funguje protiinflačně a energetické šoky v Evropě, na nichž se podle reportu podepisuje i Green Deal, spolu s napětím na námořních trasách v Hormuzském průlivu a u Bab al-Mandabu budou tlačit ceny energií vzhůru a s nimi i inflaci. Součet všech pěti pilířů vede autory k cíli blízko devíti tisícům dolarů za unci do konce dekády; v úvahách nad jejich scénáři zaznívá i hranice deseti tisíc. Jde o modelovou projekci, ne o jistotu.
Proč se svět dolaru zbavuje tak pomalu
Slovo dedolarizace zaznívá už řadu let, a přesto se v globálních ekonomických debatách stále mluví hlavně o dolaru. Vysvětlení leží v tom, jak dominantní pozici si americká měna vybudovala od bretton-woodské konference v roce 1944.
Čísla ale ukazují pomalý sešup. V dolaru se dnes obchoduje něco přes padesát procent světového obchodu, euro tvoří zhruba čtrnáct až patnáct procent a jeho podíl klesá dokonce rychleji. Dolar každý rok o kus eroduje ve prospěch alternativ — plateb ve zlatě i v juanu. Zajímavý je bod nenávratu: jakmile se překročí, celý proces se výrazně zrychlí. Podle řady analytiků, kteří tenhle vývoj sledují, byl už dosažen. Z pohledu desetiletí se to jeví pomalu, v horizontu posledních let ale tempo výrazně zrychlilo.
Zlato se stěhuje ze západu na východ
Nejnázornějším projevem téhle proměny je fyzický tok kovu. Spojené státy se staly čistým prodejcem zlata — z amerického trhu odešlo podle údajů citovaných v analýze zhruba 620 tun investičního zlata v hodnotě kolem sedmdesáti miliard dolarů a putovalo do Číny. Nejde přitom o měnové zlato v oficiálních rezervách, ale o zlato obchodované na trhu.
Obrázek je tedy jednoduchý: západní finanční systém stojí čím dál víc na dluhu a nekrytých penězích, zatímco reálná hodnota se stěhuje na východ. Posilující zlaté rezervy Číny a Indie ukazují, že projekt společného vypořádání není jen na papíře — kov, o který se má opírat, se do těch zemí skutečně přesouvá.
Zimbabwe Gold: jediná bankovka dnes krytá zlatem
Kdo by chtěl v ruce držet bankovku s poznámkou o krytí zlatem, jak ji pamatují starší ročníky z československých peněz, má dnes jedinou možnost, a je docela nečekaná. Zimbabwe Gold, zkráceně ZiG, je jediná existující měna alespoň částečně krytá zlatem a devizovými rezervami.
Pro Evropana zní ta představa jako kuriozita a s třemi bankovkami ZiG se v Chorvatsku daleko nedostane. Zajímavý je ale výsledek: Zimbabwe čelilo obrovské hyperinflaci a se zavedením ZiG inflace zmizela. Dnes tam řeší opačný problém — jak měnu mírně zvýhodnit ve prospěch domácích obchodníků a zmírnit její tvrdost. Jako experiment tedy ukazuje, že vazba na kov s cenovou hladinou skutečně něco udělá.
Závěr
Popsané čtení trhu spojuje pět různých faktorů do jednoho směru: nesplatitelný veřejný dluh, odklon od dolaru, ztráta důvěry v centrální banky, návrat institucí ke kovu a kolísavá inflace. Žádný z nich sám o sobě cenu neurčuje a všechny projekce zůstávají projekcemi — modely popisují, co by se stalo, kdyby dosavadní trendy pokračovaly. Užitečné je na nich hlavně to, že popisují mechanismus: proč se zlato po desetiletích na okraji vrací do debat o podobě měnového systému.
