Kdo v posledních letech hledal práci přes internet, zná ten rytmus: pečlivě upravený životopis, motivační dopis šitý na míru — a pak ticho. Až v pětině případů za tím nestojí přísnější výběr, ale prostý fakt, že zaměstnavatel dané místo nikdy obsadit nechtěl. Fiktivní inzeráty, pro které se v angličtině vžil pojem ghost jobs, začínají zajímat zákonodárce i žalobce. A statistika nezaměstnanosti, o kterou se opírají zprávy o zdravém trhu práce, přitom měří jen část skutečnosti.
Inzeráty na místa, která nikdo neobsadí
Cyklus zklamání zná každý uchazeč: dobrý inzerát, přizpůsobený dopis, nic. Podle rozboru deníku Wall Street Journal však až v jednom z pěti případů firma nikdy neměla v úmyslu místo obsadit. Měsíce nato inzerát pořád visí a pozice zůstává fantomem.
Nahromaděná frustrace se přelila do státních zákonodárných sborů. Zákonodárci ve státě New York a v Pensylvánii letos předložili návrhy, které by zaměstnavatelům ukládaly uvádět u inzerátu časový plán náboru a stáhnout ho poté, co je místo obsazené. Texaský generální prokurátor a kandidát do Senátu Ken Paxton zahájil vyšetřování sítě LinkedIn s odůvodněním, že fiktivní pracovní nabídky inzerovala a vydělávala na nich. Argument předkladatelů je jednoduchý: když člověk věnuje čas a úsilí přihlášce, má rozumné právo očekávat, že na druhé straně nějaká práce skutečně je.
Proč firma inzeruje místo, které neexistuje
Vysvětlení je z velké části marketingové. Co žene akcii nahoru? Růst a zisk. Firmy proto čtyřikrát ročně opakují slovo výhled a snaží se trhu naznačit, že rostou. Jenže růst se nedá jen tvrdit — je lepší, když ho řekne něco jiného než firemní tisková zpráva. A jedním z ukazatelů, podle kterých analytici růst odhadovali, je právě počet otevřených pozic. Podnik vypustí do světa desítky inzerátů na obchodníky a inženýry, analytik si toho všimne a doporučení k nákupu je o stupeň silnější.
Druhé využití je vnitřní. Po vlně propouštění, kterou akciové trhy vítají, protože snižuje provozní náklady, přijde ujištění, že firma jen potřebuje jiné profese — a ty se vzápětí objeví v inzerci. Přetížený zaměstnanec tak dostane naději, že posily přijdou a oddělení se rozdělí. Fiktivní inzerát se tím mění v nástroj udržení lidí. Do třetice vstupuje do hry pracovní portál, který nabídne, že se o důvěryhodný vzhled inzerátů postará — za zhruba čtyři stovky dolarů měsíčně za jediný inzerát.
Kdo to nakonec zaplatí
Obvyklé vyprávění o fiktivních inzerátech končí u uchazeče, který platí zklamáním. To je ale jen menší část účtu. Skutečnou cenu nesou akcionáři, zejména drobní investoři, kteří kupují akcie na základě dojmu růstu, jenž se opírá o pracovní místa neexistující ani na papíře. Právě proto tu regulace dává smysl — nejde o etiketu náborového procesu, ale o informace, podle kterých se oceňují firmy.
Obchodní model LinkedInu se mezitím proměnil k nepoznání. Dnes to není sociální síť, ale tržiště, kde firmy platí statisíce dolarů a velké korporace i mnohamilionové kontrakty za přístup k uchazečům. Peníze jsou na zadní straně systému a portál je v roli partnera, který inzerátům dodává punc věrohodnosti — ať už si toho je vědom, nebo ne.
Sto přihlášek, tři odpovědi
Že jde o reálnou zkušenost, dokládají čísla z běžného života: 97 odeslaných přihlášek, tři odpovědi, jedno získané místo — a v něm dotyčný zůstal tři roky. Ne každý neúspěch ale má na svědomí fiktivní inzerát. Opačný pól ukazuje klip z pořadu Jubilee, v němž muž tvrdí, že se ucházel o práci u 477 firem a nikdo se mu neozval. Když mu podnikatel přímo na místě nabídl pohovor a práci včetně stěhování na Floridu, začal se ptát, čím se firma vlastně zabývá a jestli půjde o mzdu přiměřenou, nebo o takovou, ze které se dá žít. Nabídka se rozplynula v podmínkách.
Odtud plyne i protiváha celého tématu. Fiktivní inzeráty se netýkají všech zaměstnavatelů — odhad se pohybuje kolem pěti až deseti procent firem. Kdo za inzerci platí statisíce, nemá důvod vypisovat neexistující místa, protože každé zveřejnění něco stojí. A lidé, kteří práci opravdu hledají, doplácejí na obě krajnosti: na firmy, které nabírat nechtějí, i na uchazeče, kteří nabídku promění ve vyjednávání dřív, než ji vůbec poznají.
Nezaměstnanost, která se do statistiky nevejde
Na první příběh navazuje druhý. Podle analýzy citované stanicí CBS News je téměř čtvrtina amerických pracujících takzvaně funkčně nezaměstnaná. Oficiální americká míra nezaměstnanosti klesla v červenci na 4,1 procenta, což je hodnota ve zdravém pásmu. Jenže metodika započítává pouze lidi starší šestnácti let, kteří práci nemají a aktivně ji hledají. Obraz trhu práce je tím nutně nepřesný.
Takzvaná skutečná míra nezaměstnanosti přidává dvě další skupiny: lidi, kteří pracují na částečný úvazek nedobrovolně, a ty, jejichž výdělek nepřesahuje hranici chudoby — v amerických podmínkách zhruba 26 tisíc dolarů ročně před zdaněním. Takto počítaný ukazatel se čtyři měsíce v řadě zhoršoval a v červenci se držel blízko 25 procent. Jde o americká data a americkou metodiku, přenášet je na český trh práce nelze. Namístě je i opatrnost v druhém směru: podobné analýzy se objevují ve chvíli, kdy se hodí do politického sporu o stav ekonomiky, a mění se podle toho, kdo zrovna sedí v Bílém domě.
Co znamená být funkčně nezaměstnaný
Za číslem stojí prostá věc: trh práce není tak rozpálený, jak se z titulků zdá. Propouštění zvýšilo firemní efektivitu, a tak vzniká ekonomika ve tvaru písmene K — burza s podniky, které mají stále vyšší zisk na jednoho zaměstnance, hnaná dnes především firmami kolem umělé inteligence, a vedle toho pracovní trh, který se pro řadu lidí uzavírá.
Funkčně nezaměstnaný je i účetní, který nesežene plný úvazek ve svém oboru, a tak bere sezonní práci na částečný úvazek při zpracování daňových přiznání. Práci má, kvalifikaci využívá jen zčásti a plný úvazek by okamžitě vzal. Zahrnutí mezd pod hranicí chudoby do stejného ukazatele je metodicky spornější — dostanou se do něj i brigády studentů. Jádro problému tím ale nemizí: dostupnost bydlení a základních výdajů je pro velkou část domácností reálná potíž, kterou žádná metodika nepřebije.
Hledání práce je zároveň ekonomika a psychologie
Hledání práce je hluboce emocionální záležitost, obzvlášť když člověk žádnou nemá. Týž uchazeč napíše během jediného dne dvě zprávy: v první je optimistický, ví, co dělá, a budoucnost vypadá dobře, ve druhé je všechno špatně a může za to ekonomika. Sebelítost přitom nikoho nezaměstná.
Rada, která z toho plyne, zní nepříjemně prostě: nerozhoduje, kde člověk začne, ale kde skončí. Vzít práci na částečný úvazek, stáž nebo pozici pod svou kvalifikací je dočasné řešení, které vytváří zkušenost a vazby — a ty nesou dál i po letech, kdy původní místo dávno není. Kdo má schopnosti, obvykle se posune; kdo čeká na ideální nabídku, čeká dlouho.
Zlato, bitcoin a nervozita kolem státního dluhu
Druhé velké téma s přesahem za hranice se točí kolem důvěry v peníze. Televizní doporučování akcií má pověst spolehlivého kontraindikátoru: poté co Jim Cramer v televizi oznámil, že kvůli obavám z kvantových počítačů svůj bitcoin prodává, vyšplhala se kryptoměna během tří týdnů k 78 tisícům dolarů. Strategie postavená na opačném postupu, než jaký Cramer doporučuje, je o 218 procent výš. Podstatnější než jednotlivá předpověď je ale souběh: zlato i bitcoin rostou ve stejnou chvíli, a to zpravidla nebývá dobré znamení.
Vysvětlení nabídl zakladatel fondu Bridgewater Associates Ray Dalio. Oznámení ministra financí Scotta Bessenta o zvýšeném odkupu státního dluhu podle něj zapadá do širšího vzorce, který krizi spíš předchází, než že by ji řešil. Spolu s tím, že Japonsko snižuje expozici vůči americkým dluhopisům a výnosy dlouhodobých papírů rostou, to znamená připravit portfolia na vyšší riziko. Finanční stav státu je podle Dalia v bodě zlomu — pokud se to nezačne řešit teď, dluh naroste do výše, kterou nepůjde zvládnout bez velkého otřesu. Ministerstvo financí má omezenou kapacitu odkupovat dluhopisy v poměru k objemu, který samo vydává, a potlačování dlouhodobých sazeb v době rostoucích deficitů historicky předchází dluhovým krizím. Jeho recept zní: vlastnit to, co stát nemůže natisknout.
Logika alternativních aktiv s omezenou nabídkou v době měnové krize obstojí — lidé se obávají o hodnotu papírových peněz a utíkají k tomu, čeho je konečné množství. Na druhou stranu Dalio varuje už dva roky a mýlil se dřív. Riziko, které zbývá pojmenovat, není samotný objem dluhu, ale pokušení státu vyřešit ho inflací, protože ta spolehlivě umaže úspory. Pro drobného investora z toho plyne skromnější závěr než jakákoli předpověď: pracovat, vydělávat, spořit a investovat pravidelně a dlouhodobě. Nikdo z těch, kdo mluví o trzích v médiích, to nedělá kvůli němu.
Závěr
Trh práce se dá číst dvěma způsoby. Podle titulků je americká nezaměstnanost nízká a firmy shánějí lidi. Pod povrchem je část inzerátů kulisou pro analytiky a vlastní zaměstnance, čtvrtina pracujících se podle širšího měřítka pohybuje kolem hranice, kdy práce neuživí, a nervozita kolem státního dluhu žene nahoru zlato i bitcoin. Společným jmenovatelem obou příběhů je důvěra v čísla — v ta, která firmy hlásí trhu, i v ta, kterými stát měří sám sebe.
